Čekání na konec

Čau, tak tady mě máte. Jméno není v tuto chvíli důležité, nezáleží na tom, jestli jsem Jana nebo Sylva a nebo jsem třeba chlap a jmenuju se Petr. Ale pokud to pomůže, budu teď Gábina, tohle jméno se mi vždycky hrozně líbilo. Je mi 27 let. Vlastně spíš bylo, mám teď v hlavě trochu zmatek – jsem totiž po smrti. Jo, jasně, nevěříte. Kdyby mi tohle někdo prostřednictvím textu sděloval, taky bych mu nevěřila, jenže co vy víte, jaký je autor. A pro mě za mě může spisovatel smrdět jako pes a vypadat jako slisovanej gibon, hlavně když dobře píše. Touhle poznámkou jsem si asi hodně naběhla na kritiky, co? Jenže tady můžete stejně kritizovat jen moje myšlenky a můj život.

Ale zpátky. Právě nemám nic jiného na práci, než čekat v nekonečný frontě na příděl nový tělesný schránky – vypadá to, že lidi na světě umíraj jak při morový epidemii. Byrokracie jsem se rozhodně nezbavila – čekalo mě asi milion dva výslechů a formulářů, ale dopracovala jsem se k jakýsi nový občance k pořadovýmu číslu. Až se dostanou k mýmu pětimístnýmu numeru, smažou mě docela. Jedno naprosto originální já zmizí. Zbylý beztvarý hmotě naprogramujou nový vlastnosti a tak dále a máme novou osobnost. Ach jo, jen by mě zajímalo, co ze mě udělaj – snad ne někoho předurčenýho k blízký záhubě, nechtěla bych tyhle procedury absolvovat znova tak brzo.

Na druhou stranu, nemůžu si stěžovat na nudu. Právě s ironickým úšklebkem koukám, jak pohřbívají moje sice dost zhuntovaný, ale pořád ještě mladý krásný tělo. Další výrobek se značkou Stvořitel s.r.o. za pár dní shnije a rozpadne se – tak sakra není náhodou jedno, že jsou plíce zčernalý ku památce tisíců cigaret a že jsem před třemi týdny nechtěně otěhotněla? To mi připomnělo poslední dva dny mýho zběsilýho života – ten šok a potom nervozita, spěch a vztek,ani jsem si nemohla bejt jistá, s kým bych to dítě případně měla. Jak tak přemýšlím, stejně bych brzo umřela, počítám na celkovou opotřebovanost organismu. Můžu mít čistý svědomí: nikdy jsem naše slavný zdravotnictví nezatěžovala o nic víc, než pravidelnejma prohlídkama. Aby taky zubař poznal, z čeho jsem se mu tam nedávno málem udusila…

Na pohřeb přišli všichni, rodičů je mi fakt líto, hodně je to vzalo, ještě pořád jsem pro ně úspěšná, inteligentní, skoro nezkažená dívka. Ale přece – chybí mi tam Robert, má věčná láska, jenže ten už stál v týhle nebeský frontě před třemi lety. A Pavlík – to si mi dovolil už tolik měsíců tvrdit, jak mě miluje? Zrovna mlátí do počítače romantickej milostnej mail a ne mě zvysoka kašle. Co by se staral, když už z toho nic nebude. Hm, a Lucka, zase nemá čas, ani na pohřeb starý dobrý kámošky. Děti jsem nechtěla nikdy, ale ona přesně naopak. A teď se stará o tři děti, manžela a psa a namlouvá si, jak je šťastná. Buď nechá děti svýmu osudu, nebo se tady ještě potkáme. Zbytek kámošů přišel, ještěže máma přes slzy nevidí, co jsou zač. Špatně vidím, ale vsadila bych se, že mezi nimi koluje “dýmka míru”. Asi je až navrch nacpaná naší letošní úrodou, ach ty sladké zapomnění… Celkově jsem myslím měla na přátele štěstí. Co se s nima asi stane… Teprve teď si uvědomuju, jak se od sebe liší. Jeden už má rodinu, další studuje, jinej pracuje, no a ty nejvěrnější jsou jako já – měsíc hodně a poctivě pracujou, odpočívaj s knížkou a šálkem čaje nebo se věnujou svejm partnerům a pak si zase nějakej čas užívaj naplno – takhle jsem vlastně zvládla poznat kus světa. Naposled jsme strávili sedmnáct dní v Polsku – je to tak blízko a stejně je to nádhera. Jasně že u nás je taky hezky – do českejch hor jsem jezdila v zimě, v létě co nejčastěji.

Přesvědčuju se o tom víc a víc – takovej život klidně ještě jednou. Možná bych už nebyla uznávanej historik jako teď, zkusila bych si pro změnu třeba i potravinářský obory,ale jsem natolik sebevědomá, že řeknu, že druhýho tak dobrýho odborníka na Kelty byste těžko hledali. Kvůli našim záhadným předkům jsem se naučila irsky a tuhle řeč využila při studiu v tamních knihovnách. Musela jsem nakonec odjet, protože proslulý irský pivo mi začínalo vládnout. řekla jsem si – radši vlastenec a vrátila se k otročině českýho světlýho. Pořád koukám na cestu ke hřbitovu, je to tak dojemný, že kvůli mně smutní a prolévá slzy tolik lidí.

Copak asi dělá ten magor? Nadávám mu, přitom ani nevím, jak vypadá, ani nevím, jak se jmenuje. Nemůžu si pomoc, zaslouží si to. Vždycky jsem se bála řídit auto a on asi taky, když si musel dát tolik panáků na kuráž. Navíc to byl policajt, pěkně zbabělej, nechal tam moje zbytky ležet tak jak je zpracoval a tipuju si, že dneska přidělával další čárku do seznamu obětí dopravních nehod způsobených neznámým pachatelem. I kdyby ho chytli, mě už by to nepomohlo a krevní zkoušku by si udělat nenechal, svědci nebyli, v hospodě by seděl ještě ten večer jako obvykle. Jestli existuje boží spravedlnost, dostane za pár let zbrusu nový tělo krásný holky, jenže žijící někde v Pákistánu, kterou už za jejích dětských let převezme hodně krutej tyran, o ty tam určitě není nouze.

Něco mi tu nesedí. Vůbec tam dole nemůžu najít svýho “muže”. Tak v truchlícím davu fakt není. Že by si nezoufal nad takhle zakončenou dvouletou láskou? Jestli ho najdu někde v náručí nějaký “obětavý” utěšovatelky, tak asi dobrovolně půjdu předběhnout ty duše, který čeká totální vymazání paměti a citů. Au, koukám se pod sebe už drahnou dobu, bolí mě za krkem. Teď už bych neměla cítit bolest, nebo jo? Vlastně cítím fyzickou i psychickou. Rozhlížím se – že bych si tady našla spřízněnou duši? Pár sympatických by se tu našlo. Ještě se kouknu k svýmu miláčkovi na chatu. Do háje… to je jak z blbýho filmu… kaluž krve a ruka s pistolí…