Houštinou temnoty

Sníh mi křupe pod nohama a nad hlavou mi svítí měkkým světlem měsíc. Pomalu se prodírám skrz zledovatělé závěje sněhu ostrého jako skleněné střepy, zanechávajíc temné zející jámy v poli třpytivých diamantů. Zastavím. Přede mnou se objeví stojící i povalené, sukovité černé kmeny stromů, strašidelné jako mrtví bojovníci, mávající děsivými ostrými dýkami větví nad sebou. Chvíli přemýšlím, jestli má opravdu smysl tam chodit, podstoupit to nebezpečí. Nakonec si říkám, že tam najdu, co hledám. Moje pátrání, dlouhé čekání na tuto chvíli, bude mít smysl. Že je důvod překonat strach a nebezpečí. Pokračovat i za tu cenu. Vím, jak je to důležité. Jdu tedy dál, přestože vím, co to může přinést… Něco černého se mihlo mezi stromy. Ne. To se mi asi jen zdálo.

Když jsem se přibližoval ke kmeni jednoho ze stromů, vykřikl jsem hrůzou a upadl jsem. Natahovala se po mně ze šera sápavě nějaká chapadla. Dlouhé, tenké a spletité výběžky. Některé se začala omotávat kolem mých nohou, přesto jako by byla vyschlá chladem. Po chvíli snažení jsem se jim vysmekl. To musí být provazovka. Tajemný nemrtvý neživý netvor. O provazovce mi vyprávěl jeden poutník, prý dokáže i zabít. Musel jsem se usmát. Skutečně děsivé. Skoro jsem se vylekal. Myslím že provazovku trochu přecenil.

Po delším pochodu už téměř přestávám vnímat, kudy jdu a pomalu se mi podlamují kolena, ale musím vytrvat. Přestože mám všechny smysly zmámené a otupené chladem a tmou, všiml jsem si, jak se země zatřásla. Přede mne dopadl nějaký tajemný černý tvor. Otáčí se a prozkoumává okolí. Jeho temný a už na pohled tvrdý krunýř se matně leskne v měsíčním světle. Na konci jeho pancéřování trčí dva meče ostré jako břitva, dvě dlouhá žihadla, připravená kdykoliv k použití. Zpod tohoto strašlivého brnění se ozývá tlumené skřípání klepet. Toto je tvor z hlubin dávnověku. Starší, než cokoliv, co zde kdy bylo. Tušil jsem, že mě sleduje. Myslím, že vím, co je zač. Nestvůra. Vyslanec ledové královny. Spatřil mne. Zarývá do sněhu své pařáty jeden po druhém. Posunuje se sněhem ke mně. Dvě složené oči temnější než sama noc upírá na mne. Larvěnka. Larvěnka obrovská. Sledovala mne dlouho. Už jsem měl pocit, že jsem se jí v horách ztratil. Co vlastně chce? Chce mne napadnout? Dychtí po mé krvi? Jakou mi nese zprávu ze země smrti a ledu? Klapání klepet se zesiluje, její dvě dýky se ke mně nepříjemně přibližují. Teď chápu, jak mohly larvěnky obrovské tak dlouhou dobu přežít. Obludy z močálů, z kterých se zvedly první hory k nebi, první pevnina , se prokousaly do dneška. Ustupuji. Není jiná možnost. Larvěnka se tiše zastavila. A pak se sesunula na zem .

Neznámá dlouhá bičovitá tykadla ohmatávají larvěnku. Hladová tykadla vedou k zabijákovi. Vzezřením překonává jakoukoliv představu. Je jako sama smrt ve svém nejhorším ztělesnění. Hlavu vraha zdobí dlouhý protáhlý smrtící, jakoby morový, supí zobák. Ve velkých a strašidelných černých očích se odráží měsíc. Na štíhlém protáhlém až chorobně šedivém těle je připevněno nerovné plátové brnění. Zrůda stojí na dlouhých pařátech opatřených na konci dvěma zahnutými krutými drápy. Páchne jedem rozkladu a hniloby. Vane z ní chlad, jako by byla jen celá palčivým kusem ledu, jen špinavým kusem sněhu. Ze hřbetu anděla smrti trčí dvě pahýlovitá křídla. Připomíná kosti mrtvých dávno hnijících perutí. Celé tělo je zakončeno strašlivým šavlovitým smrtonosným trnem, který nejspíše zabil larvěnku. Mrazivá smrt zavítala do této části lesa. Smrt, která někdy zabíjí i jen tím ,jak vypadá. Ochromujícím strachem dusícím vše živé. Má jméno. Jméno, které nevystihuje hrůzu, kterou dokáže způsobit, ani úděsný vzhled. Sněžnice. Bytost říše legend. O téhle nestvůře se vypráví jen pohádky, jelikož nikdo, kdo ji viděl, setkání nepřežil. Loučím se se životem a tuším, že nesplním svůj úkol. Sněžnice si mě ale nevšímá. Snad ani neví, že tu jsem. Otočím se zády k širokému buku a zůstávám v jeho stínu, zatímco vzdalující se tiché praskání ledové skořápky na povrchu sněhu mi říká, že přízrak smrti odchází. Unikl jsem o vlásek.

Po dlouhém pochodu se krajina kolem mění. Toto je to místo. Rozhraní . Tady kolem se sníh už barví do modra. Dýchám rychleji. Konečně jiná barva než šedá nebo černá. Zdá se, že jsem to našel. Letos mi to trvalo dlouho. Přicházím k sněhové závěji. Jako by to světlo vycházelo za ní. Vezmu do dlaní hrst sněhu, udělám z něj kouli a zvedám ji nad hlavu. Zazáří osvětlená paprsky prvního jarního slunce. Vyhodím zářivou jiskřící kouli vysoko, vysoko k nebi. Obloha se okamžitě začíná rozjasňovat. Přichází úsvit. První jarní úsvit . Vražedné, věčně hladové přízraky vyžene horké jaro daleko na sever.