Tony a výlet na Měsíc

Sledoval kapky deště, jak v rytmickém tepání klepají do okna jeho obýváku. Trvalo to dny a celou tu dobu se nehnul z místa. Jeho oči nepřítomně hleděly ven, a když už to trvalo pár dlouhých týdnů, začal si prstem spojovat ty největší z kapek s těmi menšími, aby měl jistotu, že je na světě ještě nějaká rovnováha. Občas zamrkal a v té chvíli pochopil, že se mraky rozestoupí a nastane změna. Necítil únavu, necítil hlad ani nechuť, odklopil svůj pohled stranu a zabodl ho do starých kyvadlových hodin. Udělal několik kroků, a dříve než se ukazováčkem pravé ruky dotkl zaprášené hodinové ručičky, která v doupěti ztuchlého vzduchu zemdlele odpočívala, první zlatavé paprsky slunce rozrazily černé mraky a vnikly do pokoje, ve kterém právě byl.

   Hodinová ručička směřovala k římské číslici šest. Dotkl se jí prstem, a jakmile ucítil ten známý studený záchvěv, který jím po každé bouři, každém prvním paprsku a doteku ledového kovu projel, ukanula mu z levého oka slza. Dotkla se jeho zsinalých lící a přes chuchvalce prachu se pomalu sunula dolů. Za ní se nejistě rozestupovalo údolí zčervenalé obnažené tváře.

   Tony pochopil. Opakovalo se to tak často, jak často úder jeho srdce rozbouřil krev v jeho těle, a teď nastal další cyklus. Věděl, co má dělat. Pohnul ručičkou směrem k sedmičce, a ač cítil, že mu tím uniká z těla síla, musel svou povinnost dokončit. Každý musí. A on si na to už zvykl. Je to nevyhnutelné.

   Tony se loudal po okolí a co chvíli vyndal ruce z kabátu a nesměle je nechal topit v zimním ostrém slunci. Nevěděl, kde zrovna je a ani netušil, kam má namířeno. Bloumal pustým městem, které bylo ještě před třemi hodinami plné černých stínů – stejných, s rukama v kapsách, bloudících a tápajících. Víčky si zakrýval oči před slunečními paprsky a snažil se uvědomit si, co nastane v blízké budoucnosti. Vzduch, který vnikal do jeho plic tak nepravidelně, jak často Tony pozoroval za ranního rozbřesku měsíc obcovat se sluncem, čpěl neznámou touhou. Nedovedl ji pojmenovat, ale od čtyř hodin jím čím dál tím intenzivněji cloumala. V té chvíli se začal měnit… Je to jako věčnost.

   Zrychlil, a ač tušil, že se vydává na okraj propasti, nedovedl tu potuchu, ten pocit, žádným způsobem ovlivnit nebo ho změnit.

   Zastavil se až pár bloků za továrnou, nad jejímiž komíny zamrzly mraky černého dýmu. Rozhlédl se kolem sebe a všiml si, jak nad potokem pokrytým ledovou peřinou prolétává motýl. Uhodil pohledem do jeho pestrobarevných křídel a pozoroval, jak se klikatě ubírá blíž a blíž k jeho nohám. Pokrčil se a dotkl se dlaní lesklé plochy. Ani to s ním nehnulo, nic necítil. Zvedl se a sledoval motýla, který byl už téměř u něj.

   Tony začal utíkat. Běžel a běžel, neotáčel se a ani nedýchal. Utíkal.

   Zastavil se až na zastávce autobusů, v době, kdy černá noc pronikla nad zdejší město a kdy jediným zdrojem světla zůstala lampa, která stála kousek od něj a díky které Tony poznával obrysy a stíny předmětů. Dotkl se sloupu, na kterém byla pověšená cedule s obrázkem autobusu, a když nic neucítil, přistoupil až k samotnému zdroji světla a nějakou chvíli hleděl do jeho oslnivého srdce.

   Tony sklopil hlavu k zemi. Nemělo to cenu, předtím nechtěl, teď to nejde.

   Ocitl se zase v obýváku a pozoroval kapky deště klokotající za jeho oknem v milionových armádách. Byl zase klidný. Jednou nechtěl, podruhé nemohl. Nezbývalo mu nic jiného než čekat, až nastane chvíle, kdy bude moci spojovat malé kapky s velkými a kdy poprvé zamrká na přicházející paprsky. Pak se zvedne, a i když mu při pohlazení kovové ručičky prostoupí tělem mrazivý pocit, jen to a nic jiného má v jeho životě smysl.

   Tony se procházel po Měsíci a usmíval se. Našlapoval opatrně a nemohl se nasytit toho překrásného pocitu. Nachodil celých sedmdesát kilometrů a…

   Pak rozrazili dveře jeho pokoje neznámí muži oblečení v černých a bílých pláštích. Zatkli ho a vystavili mu trest za to, že se odvážil snít. Za každý kilometr mu vyměřili pokutu a Tony v té chvíli ztratil vše. Neměl na uhrazení škody. Nucená exekuce. Přišel o byt a to byl jeho konec. Už nikdy nemohl posunout ručičku k další číslici, ale i tak v posledních chvílích pocítil, že to za to stálo, utekl z klece.

   Příběh o Tonym se vypráví malým dětem ve školkách i v prvních ročnících základních škol, aby pochopili, jak svět, na který se nedobrovolně dostali, funguje. Hned v raném věku musí vědět, že odvážit se chodit po Měsíci už dávno není výsadou jejich snažení a smyslem jejich bytí. Mohli by totiž skončit jako Tony. Mohli by se při pokusu chodit po Měsíci dobrat svého smyslu a vyhovět svému nitru. Tak přece svět černých stínů a kyvadlových hodin nefunguje.