Vražedné kyvadlo

Vražedné kyvadlo

Byla jasná chladná noc, něco po dvanácté a naše pětka – Kathy, Peter, Gina, Johny a já – měla namířeno domů z největší párty za tento rok. Poslední autobus odtud jsme prošvihli a tak jsme museli jít pěšky. Cesta byla dlouhá, tak jsme se museli někde zastavit a přespat. Ale po cestě tam jsme neviděli moc staveb, jeli jsme převážně přes pole a lesy.

Právě jsme si vyprávěli o trapasech, co se na párty staly, když vtom začalo pršet.

„No super, nejsme ani v půli cesty a už budeme zlitý!“ zlobil se Peter.

Johny nečekal, pohotově z batohu vytáhl dva deštníky a podal je Gině a Kathy.

„Díky!“ poděkovaly obě dívky, rozvinuly deštníky a schovaly se pod ně. My tři jsme se k nim samozřejmě přitulili, aby na nás také nepršelo. Po pár kilometrech se rozpršelo ještě víc, takže nám deštníky byly v podstatě k ničemu.

Konečně jsme v dálce uviděli nějaká světla.

„Hej, lidi, to je auto! Může nás svízt do města!“ zaradoval se Johny, ale Kathy ho hned uzemnila: „Ale to by musel jet na opačnou stranu, tupče!“

„No jasně, to mě nenapadlo.“

Zdálo se nám, že se auto vůbec nepřibližuje, naopak jsme se spíše blížili my k němu. Konečně byla světla pár metů před námi a my zjistili, že vycházejí ze starého domu vedle silnice. Všichni jsme se shodli na tom, že bychom tam mohli přespat. Šel jsem k předním dveřím a zaklepal na ně, protože jsem nemohl najít zvonek.

Po chvíli jsem uslyšel odmykání zámku a dveře se otevřely. Před námi stála velmi stará paní, mohlo jí být aspoň devadesát. Vlasy šedivé, vrásčitá tvář. Naháněla mi hrůzu.

Musel jsem prolomit ticho.

„Dobrý den, paní. Máme dlouhou cestu a začalo pršet, nemohli bychom u Vás jednu noc přespat, prosím?“

Stařena pokývla hlavou, uhnula ode dveří a pokynula rukou směrem dovnitř. Ihned jsme se nahrnuli do dlouhé chodby. Žena zavřela dveře, prošla chodbou a my za ní. Vstoupila do místnosti s pěti postelemi, a my pochopili, že toto je pokoj, kde budeme spát. Žena zase opustila pokoj a my se rozhlédli.

„Docela útulný.“ řekla Gina a my jsme souhlasili. Po pokoji byly rozvěšené různé obrazy, ale nejvíce nás upoutaly staré hodiny s kyvadlem zavěšené na zdi, jako ty obrazy. Johny si je šel prohlédnout.

„Nefungujou, skončily na půl desátý. Zkusím to zprovoznit. Protislužbička staré paní.“ Johny natáhl ruku ke kyvadlu, ale Peter ho zarazil: „Počkej, nešahej na to, není to naše a ještě to taky můžeš rozbít. Jsme tu přeci jen na návštěvě, ne?“ Johny ho poslechl a šel ke své posteli.

Všichni jsme ulehli a mě pořád vrtala hlavou ta stařena. Neřekla ani slovo. To bylo divné. Tedy pokud zrovna nebyla němá. Nemohl jsem kvůli tomu usnout. Díval jsem se z okna, přestalo pršet. Řekl jsem si, že bych na chvíli šel na vzduch, protože tu byla cítit staroba, tak jsem vstal, šel k oknu a otevřel ho.

Pokoj byl v přízemí, takže jsem vylezl ven. Zaslechl jsem z pokoje, jak někdo vstává z postele. Byl to Johny. Šel k hodinám a nastavil ručičky na správný čas.

„Co děláš?“ zeptal jsem se ho. „Peter ti říkal, abys se toho nedotýkal!“

„Notak, chci to jen spravit. Co ti to udělá?“ Pak rozhýbal kyvadlo, ale v tu ránu vítr zaklapl okno a zabouchl okenice. Pokusil jsem se zaklepat na dřevěný rám, ale marně, okenice byly příliš tlusté, než aby se přes ně dalo něco slyšet.

„Bezva,“ řekl jsem si, „teď budu muset zase zaklepat a probudím tu paní.“ Doběhl jsem ke vchodovým dveřím a užuž jsem klepal na dveře, ale všiml jsem si pootevřených dveří. Z domu byly slyšet nějaké výkřiky, ihned jsem poznal tři z mých kamarádů. Rychle jsem vběhl do domu a prošel chodbou.

Neměl jsem ty dveře otvírat, protože pohled, co se mi naskytl, se mně vryl do paměti: Stěny obarveny doruda, pořezaná těla, hlavy odřezané od krků, vnitřnosti vyvrženy z těl ven… Rychle jsem ještě pohlédl na hodiny, které byly čisté, až na kyvadlo, které bylo celé zkrvavené. Nemohl jsem se na to dívat. Obrátil jsem se a vyběhl z domu. Utíkal jsem, co mi nohy stačily. Zastavil jsem se, až když začalo svítat, padl vysílením a usnul jsem.

Vzbudil jsem se a když jsem spatřil nedaleké město, hned jsem se k němu po vozovce rozběhl. Vyhledal jsem policejní stanici a celý vyděšený jsem jim to vylíčil. O té dámě a o hodinách. Nejdříve mi nevěřili, ale když jsem jim řekl, že se nám to stalo pár kilometrů od města za deště, ihned se začali radit. Řekli mi, že v lese po dešti nacházeli mrtvé mladíky a dívky, každý rok čtyři.

Vzali mě do auta a jeli jsme na to nešťastné místo. Dům jsme marně hledali, už jsme přejeli les, tak jsme se obrátili a studovali terén pozorněji. Jeden z policistů zpozoroval nějakou věc v trávě. Auto se hned zastavilo a policista šel k místu, kde podle něj něco bylo. A opravdu, našel tam mé čtyři přátele, rozsekané, bylo to hrozné. Ale po chalupě ani stopy! Zmizela, ještě před chvílí jsem odtud přeci vyběhl. Policie místo důkladně ohledala a odvezla mě zpět do města.

Doma jsem se na to snažil zapomenout, ale strašlivé sny z té hrůzy mě pronásledují až do dneška.