Jeden den Mileny Rousové

               Milena Rousová klimbala v rohu vlakového kupé, než ji naráz probudil otřes vagónu, neklamné znamení, že ranní vlak projíždí poslední výhybkou z řady těch, jež musel minout na trati z Kladna do železniční stranice Praha – střed.  Ještě ne zcela probuzená vystoupila mezi posledními cestujícími, jejichž rozhovory k ní doléhaly útržkovitě a jakoby z velké dálky.  Zářivě žlutou prošívanou bundou se výrazně odlišovala od šedých svetrů a fádních konfekčních obleků ostatních. Není nad to být ženou stárnoucího ligového fotbalisty, který na závěr kariéry dostal za dobrou reprezentaci vlasti  trafiku -  povolení hrát v Rakousku za druholigový krajanský klub Sokol Vídeň. Místo na Strahově se Franta nyní proháněl po zeleném trávníku na Hohe Warte a Donau Insel, mnohem důležitější však bylo, že fotbalovou gáži mohl pravidelně měnit v bance za tuzexové bony a občas nějakou tu pozornost přivézt manželce přímo „odtamtud“..

             Prošla chátrající nádražní budovou, kde jediným libým pachem byla vůně opékaných klobás, přešla ulici a stanula před čtyřpatrovým barákem s loni přemalovaným vývěsním štítem redakce Záře svobody. Deník se od války jmenoval prostě Zář a tu svobodu doplnil dnes už bývalý šéfredaktor, jehož nápad svítil ulicí dál jako poslední maják nedávné minulosti.

            Kulturní redakce sídlila ve druhém poschodí. Milena se zapsala ve vrátnici, převzala objemný balík došlé pošty a čerstvých novin a jako každý jiný den vyběhla po dvou schodech najednou ke dveřím své kanceláře. Vlastně ji sdílela s šéfkou, ale Ester se nějak dlouho nevracela z dovolené v Izraeli, kam odjela koncem léta ke svým příbuzným.  Ženské, kterou jako puberťačku poslali Němci šupem do Terezína a pak do nevím jakých lágrů ještě, došlo podstatně dřív než jejímu okolí, že Pražské jaro vzal definitivně ďas. 

           Milena zběžně prolétla titulky deníků a nebyla jimi právě nadšena.  Od dubna šlo ve státě ke dnu v podstatě všechno, co přinesla první půle loňského roku. Ještě při Palachově pohřbu duněl Václavák požadavkem generální stávky, ale to byla také poslední erupce národního vzteku. Cítila, jak lidé pomalu, ale jistě rezignují na všechno, co považovali ještě nedávno za svaté a nezvratné. Z televize a rozhlasu   přicházely zprávy o vzniku prověrkových komisí, které měly prošetřit chování všech pracovníků sdělovacích prostředků v krizových dnech a Milena tušila, že je pouze otázkou času, kdy dojde i na Zář svobody.

          Na vařiči, který pamatoval snad ještě druhou světovou válku si uvařila  ranní kávu – Jacobs Krönung, také dáreček od Franty při jeho poslední návštěvě domova – a pak se pustila do průklestu došlých dopisů. Před ní ležela dvacítka obálek různé tloušťky i barev. Bílé, žluté, dokonce jeden růžový, psaný ještě dětskou rukou s výrazným označením pastelkou v levém horním rohu  „Poesie“.

         „Tak začnu s tebou,“ řekla spíš pro sebe a kostěným otvíračem zručně obálku rozřízla. Na růžovém papíře se nějaká jedenáctiletá holčička vyznávala čtyřřádkovou rýmovanou říkankou s lásky ke svému králíčkovi.  Usmála se neumělým veršům (snad se budou hodit do dětské přílohy Sluníčko, musím to předat Báře) a pokračovala v bohulibém díle.  Denně přistávaly v kulturní rubrice Záře svobody desítky básnických pokusů, které měla za úkol přečíst, vybrat z nich ty, u nichž se dalo uvažovat o otištění v sobotní literární příloze a všem autorům bez výjimky odpovědět. Tak to bylo nařízeno, byť by šlo o výtvory sebehloupější.  Také tentokrát byla valná většina  literárních pokusů převážně velmi mladých autorů z kategorie těch nepoužitelných.           

           Ožila až při čtení básní, které nepravidelně posílal Zbyněk Vaník. Z občasných návštěv redakce znala toho dlouhovlasého frajera, který si jednou troufl přijít na prvomájovou manifestaci  se zednickou lžící a s tvrzením, že zastupuje svobodné zednáře. Přihlouplému důvěrníkovi, který si zapisoval před fabrikou účast, to ani nepřišlo divné a tak Zbyněk slavně prošel kolem tribuny s papaláši, mávaje jim lžící místo mávátkem. Prošlo mu to.

           Vybrala dvě Vaníkova dílka,  která se jí zamlouvala nejvíc, dala složku stranou a pustila se do odpovědí. Několika děvám a mladíkům, kteří básnické střevo  na první i druhý pohled evidentně nevlastnili, poradila okřídlenou větou „hodně čti a uč se od klasiků“.  Podle zaměření  tvorby začínajících autorů jim doporučovala tu Nerudu,  tam Nezvala, Seiferta, Holana nebo Šiktance  a výjimečně i Pavla Kohouta, to když adept  básnictví opožděně a navíc mizerně opěvoval socialistické budován světlých zítřků. Aspoň těchto zásilek však v posledních dvou letech kvapem ubývalo. Poezii zlomených srdcí něžných dívenek brala převážně hákem, přesto jí tato práce zabrala celé dopoledne.

            Na oběd chtěla jít jako obvykle do automatu U Rozvařilů a tato vyhlášená levná jídelna byla poledním cílem většiny jejích kolegyň. Na schodech se skoro srazila s vysokou nemoderně oblečenou ženou, kterou si zrovna přála potkat nejméně. Helena Tvrdíková vedla zemědělskou rubriku, třebaže byla původním povoláním učitelkou ruštiny. „Všechny ano, Tvrdíkovou ne,“ objasnila ji situaci v Záři (tehdy ještě bez svobody) šéfka Ester hned první den po nástupu do zaměstnání a výmluvně na ni zamrkala chytrýma židovskýma očima. Tvrdíková se ani v době vzepětí Pražského jara netajila nechutí k novotám ve straně, které drtivá většina redaktorů Záře svobody přivítala velmi nadšeně.  Znala se dobře s bývalým ministrem zemědělství, jenž byl pověstný svým dogmatismem. Oba pocházeli z Nymburka, některými v těch časech posměšně nazývaného „Ministrova Lhota“.

           „Soudružko Rousová, to je náhoda, svezeme se spolu,“  řekla Tvrdíková s líčenou bodrostí. Milena si ale nechtěla  zkazit polední přestávku rozhovorem zrovna s touto osobou, která by řeč hned po polévce stočila na politiku nebo by vyzvídala, proč se Ester Rotenbergová tak dlouho nevrací z dovolené.

          „Promiň, já teď nemůžu, musím odnést expres dopis na poštu,“ zalhala Milena první lží, která ji napadla. „Na poštu 07,“ upřesnila cíl cesty, aby svým slovům dodala věrohodnosti a mávla neurčitě rukou k nádraží, kde se v jedné nevětrané místnosti skutečně krčila zapomenutá poštovní pobočka.

          „Ale já bych s tebou potřebovala mluvit, jsi mladá a perspektivní  novinářka.  Volali mi známí z krajského výboru, že se chystají změny ve vedení novin. Soudruh Husák není spokojen,  že ještě teď, v říjnu 1969, sedí na vedoucích místech v redakcích lidé, kteří loni řídili odpor proti oku... – proti bratrské pomoci vojsk pěti států a osobně proti soudruhům Brežněvovi, Ulbrichtovi a Gomulkovi. To je třeba změnit, tak to výslovně řekl včera generální tajemník při poradě na ÚV.“

          „Ale náš šéfredaktor přece odešel už před měsícem dobrovolně, a my ostatní...“

          „Pár lidí, co sázeli na špatné koně, by se našlo i v Záři,“ pokračovala ostrým tónem Tvrdíková. „Třeba tvoje nadřízená, dejme tomu... Kdy se vlastně vrátí?“

          „Snad brzy, dostala jsem od ní pohled z Haify, v něm něco takového naznačuje,“ fantazírovala dál Milena Rousová a cítila, jak se červená, protože od dětství nebyla zvyklá lhát.

          „Tak z Haify, opravdu fajn místo na dovolenou pro komunistickou publicistku, která musí vědět, že Izrael vraždil při předloňské válce naše přátele z Egypta, Sýrie a Palestiny. Na to se jí určitě zeptám, a taky na mnoho dalších věcí.  Teda, pokud se vůbec vrátí, oni,“  - Tvrdíková se na okamžik významně  odmlčela – „oni spolu drží na celém světě, tak si ji tam možná nechají.“

          „Vlastně jsem ti chtěla jenom říct, že jsme byli se soudruhem  Korejsem z průmyslu a soudružkou Malou z účtárny vybráni do prověrkové komise. Neboj se, nejsme žádný akční výbor, nebudeme nikoho popravovat, doba je jiná. Jde nám jen o důslednou očistu sdělovacích prostředků v duchu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti. Budeme chtít od lidí, aby nám pravdivě odpověděli na dvě otázky – zda souhlasí s novým vedením strany a jak se vyrovnali se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Ta první otázka ti je snad jasná – generální tajemník je člověk bez jediné chybičky.  Je shovívavý i k těm, kteří se těžce provinili proti našim ideálům, tupili Sovětský svaz a ostatní bratrské země. Soudruh Husák nepřipustí politické procesy, to řekl na ústředním výboru jasně, vždyť sám seděl deset let v kriminále, nechce opakovat chyby svých předchůdců.  Přesto nás čeká fůra hodně těžké práce, při které se pozná kdo je kdo, soudružko...“

         Tvrdíková by pravděpodobně řečnila dál, kdyby si nevšimla, že na ni z protějšího chodníku kdosi usilovně mává. Milada pohlédla tím směrem a uviděla muže středních let, který si ji měřil pronikavým pohledem. Tvrdíková se rychle omluvila a přeběhla ulici jako mladice.

         „Fíha, to bude buď velkej funkcionář nebo velkej fízl,“ pomyslela si Milena a rychle zamířila k poště. Dopis samozřejmě nikam neposlala, ale z toho rozhovoru jí bylo docela špatně a tak si řekla, že nejlepší bude dát si k obědu pěkně propečenou klobásu. Párkař ji znal a vybral pro ni docela velký a vábně vypadající kus, který hodil na kus umaštěného papíru, mrskl na něj pořádnou porci hořčice a popřál jí dobrou chuť.

          Odpoledne se docela vleklo, stále přemýšlela o dosahu slov Tvrdíkové. Je teprve říjen a už nám takhle přituhuje. Vyřídila pár banálních věcí, editovala článek o chystané výstavě v Mánesu a zadala do tisku kritiky nových knih. V Záři svobody neplatili profesionální kritiky, tuto činnost obstarávali ředitelé okresních knihoven, kteří neměli k literatuře daleko.  Jednou za měsíc se scházeli v redakci a Milena se na tato setkání podobně smýšlejících lidí vždycky moc těšila.

          „Hej, Miluš, co je to dnes s tebou,“ ozvalo se ode dveří. „Vždyť vypadáš jak zasněná víla.“   Nikdo jiný než sporťák Láďa to nemohl být. Než stačila odpovědět, dvoumetrový hromotluk ze sebe vychrlil pokračování. „Kdyby se po mně někdo ptal, tak jsem šel na Letnou dělat rozhovor  s Kvašňákem, než mi ujede do Belgie, jasnačka?“

          „Jo, s Kvašňákem, jasnačka. Tak koukej, aby Tě při tom interview někdo neviděl anebo ti nezlomil nohu, Ládíčku.“ Milena jediná z celé Záře svobody věděla, že Láďa chodí ve čtvrtek v pracovní době trénovat  do Karlína na Duklu, kde kopal na místě středního záložníka. 

           Setkání s tímhle prima klukem ji naladilo opět do pozitivní nálady, která zmizela při zlověstných slovech Tvrdíkové.

           Náladu jí nepokazil ani telefonát ze sekretariátu, aby nezapomněla, že dnes slouží až do deseti večer. Kolegové všas odevzdali všechny materiály pro zítřejší noviny do sazárny, kromě ní se svítilo už jenom naproti, kde seděla děvčata z pisárny – Milena vždy obdivovala rychlost, s níž absolventky ekonomické školy Olina a Vlasta zaznamenávaly došlé zprávy těsnopisnými znaky. Až se vrátí Láďa z „interview“, bude obsazena i sportovní redakce, ostatně ve všední den toho sportu nebude příliš. Doufala, že ji čeká klidná služba a že po shlédnutí a parafování špíglu odkvačí na poslední vlak směr Kladno.

           Nechybělo moc do desáté, když se zprudka rozletěly dveře. Olina držela v rukou kus papíru, který se před okamžikem vysoukal z dálnopisu. „Koukej, co zas upekli, to snad není možný...“

           Milena přelétla očima zprávu ČTK: Vláda Československé socialistické republiky na svém zasedání dne 8. října 1969 přijala opatření k zabezpečení ochrany státních hranic a upravila režim výjezdů československých občanů do zahraničí . Dnešní půlnocí končí platnost všech dosud vydaných jednorázových výjezdních doložek...a tak dále.

           Bez ohledu na vztek a tíseň, která na ni v tom okamžiku padla, začala jednat profesionálně a především rychle. Tato informace musela přijít ještě do pátečního vydání a to mělo uzávěrku za chvíli. Zavolala do sazárny, aby vyhodili sloupek o svépomocí postavené  slepičárně v Horní Dolní a bleskově přepracovala zprávu z dálnopisu do publikovatelné podoby. Teprve pak jí naplno došlo, co to všechno znamená.

           Ester...  Ta se už nevrátí, nestrčí podruhé v životě hlavu do oprátky,  jednou jí to bohatě stačilo.  Tvrdíková...   Má nakročeno k šéfredaktorskému postu, redakci povede sice nekvalifikovaná, ale zato věrná a pevná ve víře... Franta...  Smlouvu má do jara, ale pak, kdo ví... Ostatně, bude mu osmatřicet a věčně čutat merunu nebude. Aspoň spolu začneme konečně manželsky žít, co jiného nám taky zbude, říkala si v duchu, když kráčela ztichlou ulicí Na Florenci svých každodenních sto metrů k vlaku. Přece jim nepodepíšu, že souhlasím s těmi, těmi... Kolemjdoucí se překvapeně otáčeli, jaké to výrazy plynou z úst elegantní mladé paní, oblečené v módní bundě z kapitalistické ciziny nebo minimálně z Tuzexu.

         Ale když došla do svého kladenského bytu a podívala se na výstřižek z týdeníku Stadion, na němž Alexander Dubček tiskl ruku jejímu Frantovi, rozbrečela se jako malá holka..