Mateřský pud

Ti dva mladí stáli mezi čekajícími; on s vyhrnutým límcem deštěm smáčeného saka, ona s barevným deštníkem. Prosebně po ní koukl, ale když mu pohled opětovala, ucukl a podíval se jinam. Po chvíli se usmála, popošla k němu a nabídla mu místo pod deštníkem. Vklouzl pod něj, cosi zašeptal, a pak uchopil deštník a držel jej nad jejich hlavami. Přijel jeden autobus, a když přijel i druhý, ani jeden z nich nenastoupil. Něco jí vyprávěl. Ona se mu dívala vzhůru do očí a naslouchala jeho hlasu. Pochytil jsem jen pár slov: „Mám ji pořád rád..., proč mi to udělala?.., to bolí...“. Na každý z útržků vět mu přikývla.

 

Otočila se k němu, pozvedla ruku a dotkla se jeho tváře. On naklonil hlavu do strany a přitiskl její ruku ke svému rameni. Pak mi deštník oba zakryl a já jsem z toho, co si dále říkali, už nic nezaslechl.

 

Zpoza zatáčky vyjel autobus. Lidé ožili, a s nimi i on. Ale ona zůstala stát. Zaváhala, a pak jej objala. Přitiskl se k ní, objal ji také, pevně, a jeho brada spočinula na jejím rameni. Chvíli tak setrvali a tiskli se k sobě.

 

Díval jsem se na ně a on zachytil můj pohled. Oplzle se na mne usmál a jeho ruka sjela dívce po zádech. Zůstala stát hluboko pod jejím pasem. Jeho prsty se zaryly do látky jejího kabátu.

 

Strnula, a pak se od něj prudce odtáhla. Než skočil do otevřených dveří autobusu, ještě jednou mi věnoval svůj škleb. 

 

Pohlédl jsem k zatáčce. Přijížděl můj autobus.