Prainformace

Prainformace

Toho večera byl Vladimír Průša, profesor astrofyziky, nebývale rozjařený.

„Ale, mám radost, už to tak vypadá, že jsme něco objevili…,“ mne si ruce nad sklenicí dobře načepovaného piva. „Něco velkého… No, neměl bych o tom ještě mluvit, nevíme, jak převratný objev to ve skutečnosti je, ani jak dalekosáhlé to může mít následky… Nu což, přátelé, že jste to vy…,“ a astrofyzik to již déle nevydržel a pustil se do vyprávění.

„Tedy, podařilo se nám nalézt klíč k pochopení světa!“ prohlásil vítězně a hned objednal další rundu. „Konečně je to tady! Představte si, odvěká touha lidstva, hledání pravdy, snaha po objasnění původu života, to všechno vyústilo do dnešního dne, přátelé, dovedete si to vůbec představit? Tak tedy, nebudu vás zatěžovat technickými detaily, řeknu jen – je to informace.“

„Informace? Jak to, informace?“ vyhrkl redaktor Bartůšek, zřejmě domýšlel, jakou cenu má tato informace pro noviny.

„Ano, informace. Víte, podle mé teorie je celý svět složen z informací. Veškerý svět, od toho, řekněme, fyzikálního, přes genetiku až po člověka a jeho myšlenky není ničím jiným než informacemi. Jedna vychází z druhé, druhá z třetí a třetí zase z čtvrté, a tak jsou všechny informace vzájemně propojeny, řekl bych, kauzálně,“ profesor se jal přednášet a názorně předváděl kauzalitu informací přesouváním půllitrů pod nosy svých zmatených společníků. „No a nám se podařilo, studiem vztahů elementárních částic a tak zvaného reliktního záření – tyto dvě složky byly na počátku vesmíru jedno a totéž, ale tím vás nebudu zatěžovat – zkrátka podařilo se nám nalézt prapůvodní informaci, do světa vloženou před jeho počátkem, chápete to? Chápete, co to znamená?“ Astrofyzik se rozplamenil, vrazil prapůvodní informaci na okraj stolu, v zápalu ji však převrhl a zlatý mok se vylil na podlahu. Jako by si toho ani nevšiml, sklenici jen automaticky narovnal a pokračoval v monologu.

„Ta prapůvodní informace znamená doslova návod na vesmír, pánové. Návod, jak dělat svět a jak dělat život, rozumíte? Ta informace obsahuje předurčení světa, a to vše jen v jedné jednoduché formuli! Pracovně jí říkáme prainformace. Není to, v přesném slova smyslu, informace do světa vložená, nýbrž svět, vesmír, kosmos, chcete-li, byl před počátkem – tedy před velkým třeskem, jak my astronomové říkáme – chápete, tedy svět byl právě touto informací a ničím jiným.“

„Aha, už mi začíná svítat!“ pravil novinář váhaje, zda sklenice, kterou právě uchopil, je skutečně jeho. „Tedy logos, slovo, které bylo…“

„Ano, ano, je to skutečně něco takového. Ale,“ přerušil jej profesor přísným tónem, „já jsem vědec. Věřím jen exaktním metodám. Říkejme tomu prainformace. Tento termín – sám jsem ho zavedl – je, myslím, vědecky přesnější.“

„A dešifroval už někdo tuto, jak říkáte, prainformaci?“ konečně projevil zájem básník Pivoda, který kvůli prainformaci zřejmě přišel o pivo.

„Právě, že ještě ne. Pracuje se na tom. Je zašifrována ve vztazích reliktního záření a elementárních částic, tak zvaných kvarků. A řeknu vám, pánové, tyhle kvarky mají všelijaké vlastnosti, které člověk sotva pochopí. Ani představit si je nemůžete, přesahují oblast naší lidské zkušenosti…“

„Jak z nich tedy můžete vyčíst klíč k pochopení světa?“

„Ten klíč je tam obsažen, podařilo se nám ho najít! Jen ho musíme převést do lidské řeči, víte? Abychom to pochopili…“

Po čase profesor Průša opět seděl s přáteli ve své oblíbené hospůdce.

„Tak co, profesore,“ vyzvídal hudebník Sochor, houslista městského divadla, „jak to dopadlo s tím vaším objevem?“

„S jakým objevem?“ divil se astrofyzik.

„No, přece s tím převratným, s tou… protoformací, performací nebo co, která byla… jako svět na začátku… nebo tak nějak… jak ste to říkal…“, vysvětloval udivený houslista.

„Ach tak. Tedy pánové, ta prainformace je už dávno rozluštěna,“ prohlásil vědec, ale zřejmě svému výroku nepřisoudil patřičnou důležitost, neboť ihned dodal: „Teď pracujeme na jiném úkolu, pokračujeme v pozorování planetky…“

„Tak počkej,“ zadržel ho básník Pivoda náhlým tykáním, „odhalíš pravdu veškerého bytí, odvěká touha lidstva směřovala k tomuto okamžiku, a ty nás klidně necháš stranou? Ven s tím!“

„Chcete-li,“ podrobil se nakonec Průša, „tedy s tou prainformací se to mělo tak. Jeden šikovný kolega, je to informatik, vložil všechny složité vzorce vztahů elementárních částic a reliktního záření do ještě složitějšího programu, rozumějte, počítačového programu – on je totiž… no řekněme, moc šikovný informatik – no a program převedl tyto vzorce do řeči, tedy do slov a čísel. Není to pro vás moc složité?“

„A co tam tedy bylo?“ vyzvídal netrpělivě houslista.

„Všechno, co počítač vyprodukoval, byly holé nesmysly, naprostý chaos. Tedy, téměř všechno. V nekonečném klubku těchto nesmyslů se nám podařilo rozluštit jen jedno slovo.“

„Hrome! Tak přece něco!“ zvolal nadšeně básník Pivoda. „Tak se podívejme. Jediné slovo vyjadřuje podstatu vesmíru!“ Posléze však zbledl. „Myslím, že jsem právě přišel o povolání,“ dodal smutně.

Milý profesor však ustal v řeči a houslista ho musel znovu povzbuzovat.

„No tak nás nenapínejte a povězte, co to bylo za slovo?“

„To je právě to, přátelé,“ astrofyzik bezradně přejížděl prsty po své bradě. „To slovo totiž bylo „PRAINFORMACE“. Přesně tak, jak vám to říkám.“

Na to se všichni odmlčeli; houslista zklamaně objednal další rundu a rozpředl hovor o divadelním šlendriánu. Jen básník Pivoda si zhluboka oddychl.