Lásce mojí snové

Odpusť mi, že se Tě ptám,

kde jaro je, kde je tvůj král?

On snad nechce Tě tak jako já!?

Já jedinou bych Tě za všechny bral!

Bez tebe mi růže nevoní,

zdá se mi, že čas se nemění.

Když jdu zahradou plnou jabloní,

kde v květnu koho objímat a líbat není.

Dal bych Ti všechno,

včetně všech mých krásných snů.

Prodal bych se lidem,

chtěla bys i satanu!

Ten ničema by mi Tě odepřel,

ale ty vše bys měla.

Bylo by to více než nejistá láska moje,

A za to vše by mi stačilo,

kdyby na mě sis občas vzpomněla.

Peklo by mi dalo cestu,

dalo by na tisíc let i cíl.

Tu kterou v mládí hledám zbrkle,

když z neštěstí Tvého odmítání,

zahořím pro povrch a nehledám víc nic dýl.

Mrzí mě, že kdy nebyl k sobě jsem upřímný,

že lhal jsem mnohým,

lhal, jen abych se zalíbil,

možná měl jsem ke všem být více strohým!

Co naplat, že já se nezměním, to každý ví!

A i když chybuji, ve své snaze cestou správně jít, 

přec zůstávám věrný v srdci!

Věrný jen tobě jediné, jíž miluji a stále chci jí mít.

Má síla, jehož verše přestat žít bych chtěl,

věhlas všech zamilovaných duší,

o lásce bílé i černé píšící William,

vepsal, verši ve věčnosti, co mě teď souží!

A sice: „ Tys jediná, kdož smí mou lásku odhodit, když nedávám Ti k lásce důvody “.

Dle jeho zažití chci též být otrok Tvůj,

a volím tak svobodně,

Odpusť mi, když nadále se řečí s tebou nezdržím,

též když pohledu tvému neuhnu ztrápeně.

Mám-li Ti být pouhý stín,

pak chci jím bez váhání být!

Kdo jiný než právě on,

s tebou může stále chodit a sladce snít.

Že svátek zamilovaných mi oči otevřel,

je zázrak, zdá se mi.

Na svou lásku, že jsem nezanevřel,

ač je jen já a nejsme my!