Svědomí

Proč jen víc času mi nedají?
Kam všichni tak rychle spěchají?
Mají snad strach či hlad?
Ta rychlost mi nedává spát.

Běží sem, za mnou,
mne nechytí však.
Jsem nebe, jsem oblak,
jsem letící pták.

Jsem vítr a stín,
všechnen příchozí splín.
Utíkám do kopce,
po moři, po sopce.

Utíkám rychle,
však nebudu nahoře.
Nepadnu, neskočím,
neskočím do moře.

Už vidím svůj cíl,
však tlačí mě čas.
Už šediví mi
i ten poslední vlas.

Rychle se otáčím
a znovu je vidím.
Dokud jsem já,
i oni jsou živi.

Teď proklínám život svůj,
modlím se k bohu.
Ten však se smíchem odpoví:
"Tobě nepomohu."

Ach pozdě je trápit se
a živit svůj strach.
Teď poprvé poznal jsem,
jak cítí se vrah.

Strašlivý konec,
blíží se již.
Já marně si hledám,
bezpečnou skrýš.

Schovat se nedá
a přes přísahu mou,
oni mě nakonec
sežerou!