Co to mám na čele?

Stojím na zastávce. Je už tma a poletující sníh mě pomalu zastýlá svým peřím. Ještě chvíli a budu k nerozeznání od ostatních sasněžených smrčků, co je tu na jaro vysázeli. Do úst vsunu další žvýkačku (už třetí), jakoby mi to mělo pomoct rozmrznout. Autobus konečně přijel. Respektuji nepsané pravidlo o zasedacím pořádku v dopravních prostředcích a poslušně zaujmu poslední z neobsazené dvojice sedadel. Na další zastávce pozoruju nastupující. Všichni je pozorují, nevinné oběti kosých pohledů všech těch v bezpečí ukrytých kritiků jejich účesů, kabátu a kabelek. Provinile pípnou jméno destinace a rychle hledají útočiště v zákrytu polstrovaných sedadel. Další prosím! Na scénu nastupuje další nebožák, jehož účes, kabát a zavazadlo sleduje o jeden pár hodnotících očí navíc. Dnes večer jsou už všechna místa u okýnka obsazená. Zavalitý pán s pleškou si musí k někomu přisednout. Zajímalo by mě, jakým pravidlem se řídí toto druhé kolo obsazování sedadel. Provázím pána pohledem a nepatrně se usměju, jakože nekoušu. Mine mě a mizí někde vzadu. Ani druhý nastupující mi nevěří a sedá si vedle té paní, co sebou pořád mele a neustále si něco žvatlá pro sebe. Na příští zastávce zkouším jinou taktiku - předstírám, že dívat se nepřítomně z okýnka na nic v poli mě zcela naplňuje. Taky bez odezvy. Tak to pokračuje dál. Všichni mě míjejí bez povšimnutí. V autobuse už zůstává jediné místo. To vedle mne. Řidič autobusu zastavuje. Všechny oči se upřou ke dveřím. Já si posté přečtu tabulku o tom, že Vystupovat se má zadními dveřmi, kdo neumí číst, může předními! (ha ha ha). Nastupující vypadá jako Orlando Bloom. Uvědomím si, že poslední volné místo je vedle mě. Zatajím dech a bezděky si prohrábnu vlasy. MUSÍ si sednout vedle mě! Proto mě všichni míjeli s přezíravým pohledem! Aby nechali volné místo Jemu. Trpělivě čekám, až si Orlando schová drobné do kapsy u kalhot a chystám si vítezoslavný pohled, jímž počastuju zejména ty dvě fifleny vedle přes uličku. Minul mě stejně jako všichni ostatní. Chytil se madla u východu a začal ťukat smsku mamince. Nemůže to být pro ctitelku, když zamilovat se má do MĚ!!!. Nic jiného mu ani nezbývá, teda aspoň podle logiky všech těch sladkých limonád, ve kterých hezounci jako on hrají. Zachovávám stoický klid a připravuju si, co mu o sobě řeknu, abych mu připadala zajímavá, zároveň lehce mysteriózní, nikoliv však praštěná. Vžiju se tak do toho, že mi úplně unikne, jestli vystoupil už v Těšánkách anebo až v Lebedově. Tak nevím co je na mě natolik nepřijatelného, že si ke mně nikdo nikdy nepřisedne. Zřejmě mám na čele napsáno, že jsem lehce zajímavá, zejména však praštěná. Hned jak vystoupím z autobusu, musím se podívat do zrcadla.

---