ALENKA V ŘÍŠI alpha

ALENKA V ŘÍŠI alpha (Štěpán Bártek 6. 2. 2008)

  To děvče se jmenovalo Alenka. Natáhla ruku, aby si poupravila spodní prádlo, pak si uvědomila, že už roky uplynuly od doby, kdy na sobě nějaké měla. Roky od chvíle, kdy se poprvé nadechla. Alenka si přes internet často objednává zvířátka. Teď má doma ráčka poustevníčka, dvě strašilky (Phobaeticus chani) a morčátko - budiž mu polička lehká.

  Včera večer, když byla Alenka zrovna v koupelně, se jejímu morčeti povedlo vyšplhat z terária. Radovalo se, když bylo samo v šeru pokoje a chrupkalo izolaci drátu, který v tu chvíli vedl k hladovějícímu notebooku jeho paničky napříč středem pokoje. Máma v tu chvíli dole vytírala. Hodně dbá na čistotu domácnosti, Alenka tedy chodí doma bosky. Rána, kterou morče dostalo do zubů poté, co se pomilovalo s nahým vodičem, jej odhodila směrem k polici, přičemž z ní rotující mrtvolka (nechávala za sebou kouřovou trajektorii jako akrobatické letadlo) shodila stolní lampičku. Lampa spadla na stůl, ze kterého srazila na zem sklenici plnou vody (polila přitom plakát Alenčiny oblíbené kapely), načež se skutálela na zem taky. Alenka uslyšela třísknutí, vešla do svého pokoje a podivila se, co dělá lampa na zemi. Strašilka Phobaeticus "Lístek" chani Alenku varovala, modlila se, křičela a řvala z plna hrdla. Strašilky bohužel nemají hlasové ústrojí.

  Nyní Alenka po zástavě srdce leží na bypassu v komatu a vypadá to bledě; sestřičce začíná docházet, že je toho na ni moc a že potřebuje dovolenou.

-----

  Výheň. To slovo se jí točilo v hlavě, když si lepkavou rukou setřela z čela pot a znova se rozhlédla, jestli je kolem stín. Na palmu líně lezl krab. Takových jsem už viděla stovky, pomyslela si Alenka. I ten kokos, který zrovna ten krab s hluchým žuchnutím shodil do písku, by se nejraděj vaporizoval a uletěl někam do arktických krajin. Přemýšlela, co bude dělat. Krátce se ochladila ve vodě a vyrazila na cestu do vnitrozemí. Hned za okrajem pláže se dostala na cestičku táhnoucí se doutnavě vyschlou loukou směrem k háji gigantických hub. Alenka houby přímo zbožňuje. Poskočila si (jenom tak z radosti, přesně tím způsobem, jak to dospělí neumí a rádi by přitom uměli) a vyrazila. Jak si tak pobrukovala, v půli planiny ucítila čísi palčivý pohled na lechtající kapičku stékající po jejím stehně. Otočila se. U kamene stál Kosa a lascivně ji pozoroval žvýkaje tabák. Pak se opět pustil do práce, přičemž suchá stébla trávy žal tak neohrabaně, jako kdyby v životě neviděl žatce.

  Přiskočila k němu.

  "To musíš takhle," prohlásila sebevědomě a předvedla techniku kosení: zprava doleva, v plném rozsahu máchnutí, špici výše než opačný konec, to aby se kosa nezapíchla do země.

  "Já vím, jak se kosí," procedil Kosa mezi zuby.

  "Tak proč nekosíš tak, jak se má?"

  "Ženská pitomá, já nejsem kosa. Já jsem srp," řekl. Odplivl si a věnoval jí špinavý tabákový úšklebek. "Běž domů."

  "Ale..." "Nejsem včerejší," nenechal ji doříct větu. "Ty jsi kosa, ne srp." "Nesmysl." "Věř mi," přesvědčovala jej Alenka.

  "Jestli jsem kosa, vysvětli mi, proč by mě potom titulovali doktorem srpově senosečných věd?" odvětil s přehledem Kosa, přičemž svůj vysokoškolský titul málem řval.

  Na tak jasně podaný argument nenašla odpověď. Zmateně pokrčila rameny, uctivě se s panem doktorem rozloučila a otočila se. Asi je to opravdu srp, pomyslela si. Cestička vedla do houbového hájku. Ve stínu bedel a satanů jí bylo skoro až zima. Šla dál a dál za poznáním, až ke svému cíli; k prasklině v dlaždici sultánovy oslnivě zlaté koupelny. Na své cestě potkala jakousi pravou polovinu těla, se kterou si nakonec pěkně popovídala (původně se lekla, že je to policista a šáhla automaticky do zadní kapsy pro občanský průkaz; uvědomila si, že je nahá a že jej tedy nemá). Polovina těla byla původně celým tělem; byl to krásný člověk, avšak nesnesl trenýrky. Prostě jej řezaly, ale přesto je nosil, protože je nosili všichni. Jednou si řekl, že si je doma nesundá a že to prostě zkusí vydržet, že si zkusí zvyknout, no a dopadl takhle. Trenýrky už mu nevadí, škoda ale je, že už je dávno nikdo nenosí. Minula muže v obleku a v nízkých kožených botách s přezkou, jak s ukrutným dávením vyvrhuje na zem další a další salvy drobných. Uslyšela žuchnutí a škrábavé zacinkání a otočila se - to se muž vyvrátil do té hromady mincí, kde spokojeně usnul. Byl ve svém nebi a ona už byla tak blízko; kdyby mohla, poprosila by doktory, ať nepospíchají. Resuscitace byla bohužel neúspěšná.

  Sultán na tom ovšem byl mnohem, mnohem hůře, i když o tom ten chudák nevěděl. Byl lidská troska. Lidi se s ním bavili už jenom z principu, jen proto, že byl jejich sultán. Odmala ten chudák trpěl gossipus deafis, hluchotou k pomluvám týkajících se jeho osoby. Měl nulovou autoritu - aby taky ne, když se všichni, co ho znali třebas jen z doslechu, bavili na jeho účet. Lidé jakoby doteď čekali na to, až budou někoho moct pomlouvat bez následků, jakoby se dusili a najednou se mohli nadechnout. Nadávali mu před ním, nadávali na něj za jeho zády, doma samozřejmě ne; a dělali to i přesto, že se přibližně osmým rokem tyto pomluvy periodicky opakovaly v jakémsi vznikajícím rituálu. Každý měl přesně určené své místo a svou větu, polyfonické prvky tohohle teátru si mohutně gratulovaly se sebevědomím zúčastněných. Sultán seděl a díval se do přírody.

  Tohle všechno Alenka věděla, když vstupovala do bran paláce. Byla očekávána a uvítána pozdravem "sultán je kretén". Stáli kolem něj, on seděl mezi nimi a poslouchal zpěv ptactva venku. Mluvili o něm. Dnes, teď, stejně tak včera, předevčírem, celé dny si na něm vylévali všechny své mindráky. Nesnášeli ho. On se dobrácky usmíval. V tu chvíli, jak tam tak uboze seděl, jí ho zabylo strašně, strašně líto. Stále se nevinně usmíval.

  Přistoupila.

  "Oni tě pomlouvají!" "Vážně? Kdo?" odvětil nepřítomně a zaostřil ven.

  "Všichni!"

  "Kdy?" řekl, načež vstal a šel ke svému objevu - na zábradlí balkonu si protahovala svou dlouhou nohu strašilka (Phobaeticus "alpha" chani).

  "Teď, v tuhle chvíli, pořád. Vždycky tě pomlouvali." "Vážně? Hmm, jo, já o tom vlastně vím a..." polkl a odmlčel se, "jsem spokojený. Máš žízeň?"

  "Ale vždyť oni tě pomlouvají." "Vždyť je to jedno."

  "Není!" Zarazila se. Pozorovala jej, jak strašilce nadzvedl nohu a ona couvla o dva kroky zpět. Usmál se. Jak mu to může být tak jedno? Ten prostě musí být za hlupáka, pomyslela si. Líto jí jej už nebylo, naopak k němu cítila jakousi rostoucí bezdůvodnou zášť. Měl by se vyléčit, pomyslela si. Projel jí takový záchvěv nenávisti, až se jí udělalo na zvracení a odběhla bez rozloučení na záchod. Bylo neskutečně dusno. Když zvedla hlavu z mísy, oslnil ji sluneční paprsek odrážející se od prasklé zlacené dlaždice přímo před ní. Přesně v tu chvíli toho všeho začala mít po krk. Vyběhla ven a křičela do oblak na Pánaboha, ať ji vzbudí nebo ať tohle všechno vypnou -

  vyslyšeli ji. Sestřičky odvedly truchlící rodiče a doktor odpojil bypass.

  Vše se zatmělo. Smrt není nic hrozného, pomyslela si a vydechla. Cítila se uvolněně.

-----

  Když tma zmizela a ona spadla zpět do toho lepkavého horka a vůně moře, stál před ní sám sultán a něco jí říkal. Neslyšela jej. Všichni se smáli a ji v tu chvíli nenapadlo nic lepšího, než se pitomě usmívat.

  Bylo jí to jedno. Nevnímala je.

  Přemýšlela, jestli je to nebe.