Madisonské mosty

Film, který opláče devadesát procent žen a zajisté i mnohý muž. Velice umně režisérsky zpracovaný a se skvělými hereckými výkony. Z pozvolného počátku vyúsťuje v drama, zda dát přednost rodině a dětem, či zamilovanosti vzniklé během týdenní známosti s neočekávaně se objevivším cizincem. Sice zvítězí zodpovědnost a realismus hrdinky, ale režisér nechává dojmout diváky představou, že tato zodpovědnost je vlastně nespravedlností osudu a nebýt jí, mohla se hrdinka již napořád štěstím vznášet v nadpozemských výšinách a protancovat se ruku v ruce se svým novým milencem až do konce svého života. Toto hollywoodské klišé zabírá téměř vždy na sto procent. Je to falešné pojetí lásky, pro které mám jeden společný šuplíček s pornografií. Obé je totiž stejně „reálný“ a stejně zkreslující pohled na lásku, i když každý z trochu jiné strany.

Přitom skoro celý příběh, který se odehrával během jednoho týdne, byl naprosto věrohodný a i pocity hrdinky, která se na poslední chvíli v autě rozhoduje o svém budoucím životě, byly skvělou sondou do rozervané duše zamilovaného člověka, který bojuje mezi emocemi a rozumem. Kdyby film skončil záhy poté, asi bych vůči němu neměl mnoho výhrad. Ale myšlenka, že někomu vydrží zamilovanost z týdenního flirtu až do konce života tak, že se nechá raději pohřbít se svým milencem, kterého už pak nikdy neviděla, než se svým manželem, s kterým prožila šťastný život a vychovala dvě děti, vrhá film mezi sladkobolné filmové pohádky. Hormony, které nás zavádějí do bezhlavé zamilovanosti, při které se zatemňuje rozum, takovou výdrž totiž nemají. Takovou výdrž má jedině opravdová láska, na které se dlouhodobě pracuje. A jestli se jí hrdince příběhu během celého života s mužem, který jí miloval, nedostalo, můžeme ji opravdu jen politovat. A pak i ty slzy námi prolité na konci filmu, mají své opodstatnění.