Ad astra per aspera

Dávné hravé vlny byly nahrazeny pouští...

Už jsem dospělá a vím, že vše, co máme rádi, časem pomíjí.

Těší mne na tom jediné – tomu, co se neodpouští

písek obrousí hrany.

A tak tedy -jednou- na varhany

zahraju „Ave“, že se promíjí

všechny ty sexy, drogy, rokenroly

všechny lži, a co víc – i všechny pravdy.

Když pierot dohraje svou smutnou roli

odsouzen je, a poté svrhnut do soukolí

každodenna.

Pak galéra vyjede až tam, kde moře je plné nástrah, skrytých útesů a ker.

Led zahladí vše, co smutného klauna bolí...

S Bludným Holanďanem se přiopijí

nad partií

kterékoli ze společenských her,

v nichž nejsou žádní vítězi a ani žádní poražení

(a tedy radost z výhry ani smutek nad prohrou v nich není)...

Tehdy si šašek uvědomí

že cesty zpět zarostlo houští,

neměnné duny písku vítr ovíjí;

a že i věci, co se neodpouští...

i tyhle věci... I ty že pomíjí.