Silnější vlk mrdá

Silnější vlk mrdá

            Je až s podivem, jak se člověku podařilo vyšlechtit z divokých psovitých šelem toliko roztodivných psích ras. Ať už se jedná o rychlonohé štíhlé chrty s majestátním vlkodavem v čele, přes různorodé retrívry, jezevčíky a jiné lovecké pomocníky, po nedomrlé společníky jako čivavy a krysaříky, jež se klepou zimou při jakémkoliv proudu chladného vzduchu zpoza dveří. Člověk se nad tím musí bezesporu zamyslet. Vždyť prapůvodní divoký vlk, ta stvůra z pohádkových příběhů mnohých národů, přeci nemohla být předkem takové zrůdnosti, jakou je například mexický naháč. Co naplat? Pozůstatky nějakého prapsa, jakými jsou divoká prasata nebo vyhubený pratur pro dobytek, zatím nikdo neobjevil a teorie o křížencích vlků a starokontinentálních šakalů jsou povětšinou přehlíženy. Je tedy až s neuvěřením, jak bohatý musí být vlčí genofond, když jsme jeho postupnou domestifikací získali tak nepřeberné množství psích plemen.

            Dozajista to musel být oříšek pro jeskynního lovce, zkrotit tak plaché a v prvopočátcích „chovu“ nebezpečné zvíře. Již v této době se ovšem počala projevovat typicky lidská náklonnost a infantilita k oněm drobným kuličkám kňučících chlupů. Odnášeli si tehdy osiřelá vlčata do lidských sídlišť, jakožto zábavu pro drobotinu i dospělé. Zajímavý kontrast, vezmeme-li v potaz příběhy „vlčích dětí“, nejznámějším pak byl Kiplingův Mauglí, kde tomu bylo naopak. Dalo by se říci, že toto je právě nesporným důkazem, jak je život člověka a vlka napříč věky bezostyšně spjat.

Postupně vychovávaný a  rostoucí vlk ztrácel prvotní ostych a na přítomnost člověka si zvykal. Snaha prvních šlechtitelů bezesporu spočívala v potření agresivity dospělých vlků, až druhotně se člověk pokoušel vyšlechtit u ochočeného vlka vlastnosti spojené s lovem. Ať už tomu ovšem bylo jakkoliv, jeskynní člověk k sobě připoutal tvora, který s ním prošel celou jeho historií a stal se tak němým pozorovatelem veškerých lidských úspěchů a proher, bez nějž by současná společnost nebyla taková, jak ji chápeme dnes. Milovníci koček mohou namítat, že je to krapet jinak, ale tak to není a ani být nemůže. Akceptování psa v dávných dobách, jakožto pomocníka při lovu a nikoliv jako lidskou kořist potřebnou k naplnění žaludku, přímo souviselo s vývojem lidské psychiky. Už tu nebyl jen muž - lovec všeho živého, ale i člověk jako druh, počínající pozvolna ovlivňovat zákony přírodního výběru matky přírody, vytvářením vlastních domestikovaných forem života. Pes dal člověku ze všech živočišných forem nejvíce. Konkurovat mu může snad jen kůň, ale o tom možná jindy.

Podíváme-li se blíže k samotnému pohlavnímu aktu psa domácího (Canis lupus f. familiaris), musíme si předně uvědomit, že zásahy člověka do vývoje psa se podepsali nejen na jeho fyzickém vzhledu a povaze, nýbrž i na sexuálním aktu. Řízené šlechtění zamezilo vzniku jiných forem a pomineme-li zdivočelé psy (konkrétně pak psa dingo) a samovolně se rozmnožující „voříšky“, největší roli při spojení hraje právě chovatel. Přírodní výběr byl nahrazen výběrem lidským, estetickým či funkčním. Psí partneři přišli o fázi sociální interakce, která ve volné přírodě začíná dlouho před počátkem říje. Samci vlků pobíhali kolem vlčice, různě se předváděli a na dlouho dobu společně vytvářeli fungující pár. Pes o tuto možnost přišel právě díky umělému výběru. Člověk mu upřel to krásné období, které i v lidských vztazích patří k těm nejkrásnějším – to jest období poznávání se. Místo toho někteří chovatelé zastávají názor, že pokud rozháraná fena na sebe nepustí psa do deseti minut, od okamžiku co se prvně uviděli, nemá cenu ani dál pokračovat.

Je zřejmé, že to co v přírodě trvá týdny až měsíce, musí psí pár stihnout do několika minut. Úžasný kontakt v takzvané T-pozici, kdy pes opírá svou hlavu o hřbet feny, olizování vulvy feny či vyskakování psice na zadek partnera a předvádění samčích kopulačních pohybů, to je jen pár příkladů z přehršle ostatních sociálních interakcí společensky uvědomělého psa. Jinak ono napodobování kopulace psa je naprosto typické pro fenky, žijící v izolaci od ostatních samců. Kterýpak páníček nikdy nezažil, jak se mu jeho Astička přilepila cukavě k noze a on jí ne a ne odtrhnout?

Připustí-li fena v těch mála minutách psa, je prakticky vyhráno. Neboť feny jsou v těchto ohledech velmi vybíravé. Mnohdy se spojení neuskuteční jen z toho důvodu, že cítí vůči svému předvedenému ženichovi nepřekonatelnou averzi.

Samotný koitus je pak otázkou minut. Pes přistoupí k feně zezadu, předníma nohama ji sevře ve slabinách a trhavými frikčními pohyby se tře o stydké pysky, dokud se mu nepodaří zasunout penis do hloubky pochvy. Po tomto úvodním vsunutí následuje řada pařících pohybů, která trvá přibližně dvacet vteřin. Pes na zadních nohách vrávorá, dokonce se jeho všechny čtyři běhy občas dostanou do vzduchu tak, že se celou svou vahou opírá o samici.

Ovšem tím nejzajímavějším je, že penis psa je do pochvy vsunut dříve, než dojde k jeho plné erekci. Té je dosahováno během frikčních pohybů. A zcela úplná erekce se objevuje až na závěr, kdy žalud penisu výrazně zduří a jelikož obvod takto zesíleného žaludu je větší než obvod poševní, dochází k svázání obou partnerů po dobu, než erekce opadne. Samotné svázání trvá v průměru dvacet minut, avšak u některých ras není zvláštností svázání i přesahující šedesát minut. Během toho uváznutí pes přesmykne jednu nohu přes hřbet feny a pak oba stojí na všech čtyřech zády k sobě, očichávají si spojené genitálie, otáčejí hlavy a různě se culí a zubí na svého partnera.

Po povolení svázání se psi odeberou na nějaké klidné místo, kde si „počnou líně olizovat kulky“, mám-li použít slova klasika. Takovéto chování bylo pozorováno i u fen, ovšem nedovedu si představit, co si mohli olizovat ony. No i když...

Ponechme teď domácí psi jejich bohulibé orální činnosti a pojďme se podívat, jakpak to probíhá u jejich nejbližších příbuzných, tedy u vlků (Canis lupus). Veřejný nepřítel číslo jedna, jenž byl celá staletí v Evropě pronásledován a vybíjen, a jehož poslední zbytky u nás přežívají na východním Slovensku ve zbytku společně zaniklé ČSFR, je pravděpodobně jednou z mála společensky žijících šelem s nejrozvinutější sociální hierarchií a rodinným způsobem života. Smečce vládne nejsilnější pár, který má taktéž absolutní právo se jako jediný rozmnožovat. Ostatní příbuzní jsou odsunuti na druhou kolej a prakticky fungují jako dělníci či vojáci v termitišti. Jejich sexuální snahy jsou potlačovány typicky vlčími postoji nejsilnějšího samce. Vrčení, cenění zubů, agresivní útočení a jiné ukázky dominance jsou v průběhu říje na denním pořádku. Není pak divu, že se ve vlčích společenstvech častokráte holduje homosexuálním svazkům. Představa neskutečná. Copak to monstrum, které dokázalo spořádat imobilní babičku, infantilní krátkozraké děvčátko s červeným fetišem a vzrostlého bodrého myslivce na posezení a to vše v jednom kratičkém příběhu, by mohlo být homosexuální zženštilec. Avšak ne nadarmo se vlk v oné pohádce převléká do ženské noční košile s krajkovanou čapkou a věřím, že si určitě i napudroval líčka, aby představa transvestitativního vlka byla dokonalá. Jen na to možná sběratelé lidové slovesnosti zapomněli.       

Skupinám s homosexuálními jedinci se pak vede v evolučním boji mnohem lépe. Vůdčí vlčice povine s tím nejlepším samozřejmě ta nejlepší vlčata. Submisivní jedinci si mezitím užijí krapet toho „zakázaného ovoce“, nemají pak potřebu zaměstnávat alfa pár neustálými výboji a svým příbuzenským altruismem vypomáhají smečce s lovem, případně s výchovou mláďat. Všichni jsou náležitě (u)spokojeni.