Sandra

Léto. Nádhernej pocit svobody se chýlí ke konci. Za tejden do školy. Šestá třída. Prsa holek... vyrostla jim? Bude nějaká úroda? Na to jediný se těším – i když vím, že asi nebudu mít nervy se jich dotknout. Dráteník, ten s tím žádný problémy nemá. Osmandy neosmandy. Hups na ně. Hladový mačkání zralejch broskví – chtěl bych taky okusit ten omračující pocit měkkosti ve svejch dlaních, jenže se stydím. Asi před rokem jsme šli ke strejdovi slavit jeho narozky a on mě zavedl do vinnýho sklepa. Přes hrdla demižonů měl natažený kondomy.

„Vidíš, jak sou nafouklý?“

Snažil jsem se nečervenat, ale nešlo to. Neustále se červenám. Jen, co zmerčím hezkou holku, zrudnu jak rak. Doslova se vařím ve vlastní šťávě.

„Už si holkám šahal na prsa?“ zeptal se strejda.
„Jasně,“ vykoktal jsem sebejistě.

„Tak si šáhni. Je to stejný, viď?“

Moje první ohmataný prso bylo ve formě alkoholem nasáklýho kondomu. Přísahám, že letos do toho konečně praštím! 

„Au, nech toho, víš, jak to bolí?“

Dráteník mě opět štípnul do bradavek. Mám je věčně nateklý a citlivý na dotek. Všichni se mi kvůli tomu smějou. Ty, co se stydí osahávat holky, osahávají mě, kromě Dráteníka – ten osahává mě i holky. Odborně se mýmu handicapu říká gynekomastie. Starší brácha to laicky nazývá naběhlý kozy, bohužel i v přítomnosti mých spolužaček.         

„Ty vago, kdybych měl takový kozy, vosahával bych se celej den.“

Hráli jsme tenis na hřišti pod školou, kam chodíme. Já jsem pokaždý Becker a on Lendl, protože je hubenej a šlachovitej a já obtloustlej a... kozatej. Hrajeme tam na vymletým volejbalovým place a místo sítě natahujeme provázek, takže nám buď tenisák odskakuje od hrbolů a nebo se hádáme, jestli šel pod nebo nad. Není divu, že to člověka za chvíli přestane bavit. Chvíli potom jsme soutěžili, kdo raketou sejme víc bělásků, ale to nemůžete dělat celej den. Motejlů je čím dál míň. 

„Ještě jednou mě do nich bouchneš, tak tě zabiju, Drátenickej!“

Jako vždy dělá opičky a znovu mě osahává. Vrhám se na něj a za chvíli ležím v pískovišti, tedy spíš v obřím kočičím záchodě. Opice Dráteník kolem mě vítězoslavně poskakuje. Nenávidím ho. Nenávidím ho za tu jeho šlachovitou postavu, větší sílu, kuráž šahat holkám na prsa a možnost návštěv buštěhradský burzy, což za chvíli osvětlím, jen mi dejte trochu času očistit se od toho prochcanýho písku. Fuj, mam toho plný uši. Beru raketu a vztekle se vrhám po dvou běláscích. Jeden uniknul, ale druhej se rozplácnul na výpletu. Pozoruju cukající se nožičky a křídla a představuju si místo motýla Dráteníka. Najednou mě pohlcuje lítost nad tím ubohým hmyzem. Proč jsme to sakra dělali?

„Dobrá vyhráls. Mám jich jen dvacet pět, ty motýlí vrahu!“

Do očí se mi derou slzy. Odvracím zrak a rychle se dávám do kupy.

„Proč nemůžu jet s tebou na tu burzu do Buštěhradu?“
„Protože tam jedu s tátou.“
„No a?“
„Vezem tam nábytek. Nemáme v autě místo.“

„Já vím, že je vexlák. Vexluje se starožitnostma. Mámě prej vyfouk komodu.“

Nevím přesně, co to komoda je, ale zní to moc pěkně. Jsem rád, že jsem si na to slovo vzpomněl.
„Můj táta není vexlák.“

„Ale je, a ještě k tomu ve straně.“

Znovu ležím v písku, ale jeho naštvanej pohled za to stál.

„Kdo ti to říkal?“
„Nikdo.“
„Tak drž hubu.“

„Koupíš mi na burze bravíčko?“
„Víš, že celý bravíčka neprodávám.“
„Tak ho prodej mě, ne? Sme přeci kamarádi.“

„To by ses nedoplatil.“
„S plakátem Sandry.“

Jeho prsty visí na mejch bradavkách jako kolíčky. Zatínám bolest mezi zuby. Je jasný, že králem je on. Nikdo z naší třídy nemá přístup k časopisům jako je Bravo nebo Popcorn a na mejch zdech v pokojíčku Sandra ještě není. Má tam rezervovanej plácek přímo nad postelí, abych na ni při usínání viděl. Moje sladká Maria Magdalena!  Ta bolest už nejde vydržet!

„Nech toho!“

Konečně mě pouští.

„Zejtra se stav, možná ti to bravíčko nechám, prsatko!“

I.

Ležím na posteli a dívám se na prázdný bílý místo, který svítí mezi ostatníma plakátama pokrývajícíma všechny zdi mýho pokojíčku včetně stropu, a představuju si, jak na mě špulí rty Sandra. 

Cejtím, jak se mi do pindi vlejvá krev, ale je příliš brzo. Může sem vejít máma, táta nebo brácha... a hele, už ho tu máme. Hnědý kudrnatý vlasy, padesát kilo, nohy jak slepičí hnáty, ale pozor... kde má kníra?

„Toho pubesního knírka sem shodil, pupku.“

Měl hustýho kníra. Neustále si ho hladil. Pak začal chodit do Prahy na střední a stal se z něho světák. Všechno ví a všechno zná.

„A ty bys ses měl taky oholit.“

Reflexivně si prstama přejíždím pod nosem, abych se ujistil, jestli mi tam náhodou něco nevyrašilo... furt nic. Nechápu, co bych si měl holit.

„Něco ti pustim. Sehnal mi to bratránek. ACD.“
„Co?“

„Ejsídý, vole, australskej metal. Nářez jako svině. Už sem si je hodil na boty.“

Přines mi je ukázat. Bílý číny se pyšní modrým nápisem AC (blesk) D. Samozřejmě je to napsaný modrou čínou. 

„Ejsídý, pupku, to ale vy burani na Mělníku asi neznáte.“

Z maďarskýho kazeťáku značky Emgeton se přes hlasitý šumění snaží prodrat kytarový rify. Do pokoje vchází bratranec Petr. Byl u babičky, která bydlí v rodinným domě s námi, na obědě. Kolem pusy má ještě zbytky svíčkový. Fascinuje mě, jak si pokaždý knedlík důkladně máčí v omáčce a pak ho najednou strčí do pusy.  Je mu už dvacet a chodí na vysokou. Na tenise hraje vždycky jako McEnroe – je mu docela podobnej.

„Jak to můžete z takový sračky poslouchat?“ ptá se a teatrálně si zacpává uši.

Brácha se šklebí a pouští kazeťák víc nahlas.

„Ejsýdý, ty vago, se musej poslouchat na plný koule,“ říká a předstírá hru na kytaru.
„To jsou ejsýdýsý, ty blbečku!“ směje se bratránek.

„Já vim, ne?“ opáčí brácha, bere čínu (pero) a číny (boty) a dopisuje C.

„Proč tu máš samý chlapy?“ diví se bratránek, když si prohlíží plakáty.
„Protože pupek je teplouš.“
„To není pravda, pane ejsýdý, zejtra budu mít Sandru.“
„Kdybys mi rači sehnal nahatou Sabrinu, pupku.“

„A co se ti z těch kapel nejvíc líbí, Petře?“ ptám se bratránka, ignorujíc bratrovu narážku.

„Samý popový sračky,“ šklebí se Petr, když přejíždí pohledem plakáty.

Duran Duran. A-ha. Pet Shop Boys. Erasure. Frankie Goes to Hollywood. Wham! Falco. Sigue Sigue Sputnik. Modern Talking (ty nýmandy jsem ještě nestačil sundat).

„Heleme se, Beatles,“ usmívá se bratránek. Když se ale podívá na poslední stěnu, která je

věnovaná pouze Depeche Mode, zase se mračí.

„Co se ti na těch Dypýč Moud líbí?“ kroutí svojí kudrnatou hlavou.

„Dypýč moud?“ diví se brácha a dobarvuje druhý C na levý číně. „Já myslel, že se to čte Dypeš mód.“
„Dypýč moud, ne?“ trvá na svým McEnroe.

Tak tohle je další rána. Mám rád Depeche Mode, ale odteďka se to budu bát před holkama vyslovit. Ahoj holky, máte rádi DyPÍČÁky? A můžu si šáhnout na vaše zralý broskve? Tak to ne! Měl bych se nad sebou skutečně zamyslet a začít se soustředit na ženský. Zejtra tu Sandru musím z Dráteníka dostat.   

3.

BRAVO. Každý písmenko je jinak barevný. Růžový, žlutý, červený, zelený. Třesou se mi ruce. Na první stránce je Sandra. Jako vždy špulí rty tak, že jí jsou vidět přední zuby. Tep se mi neustále zrychluje. Snažím se ovládat, ale dost dobře to nejde, když se tam píše Sandra - superplakat! Uvnitř je čtyřstránka Sandry, chápete to? Navíc, avizovaná dvojstránka nahý Sabriny zaručuje, že se mi investice do celýho bravíčka vrátí. Brácha dá za tu kozatici cokoliv.

„Neosahávej to zbytečně!“ okřikuje mě Dráteník, když se snažím časopisem prolistovat.

„Tak bereš, nebo ne? Dvě stovky a je tvoje.“

Dávám mu dvě zmuchlaný zelený bankovky, na nichž se dělník s rolnicí dívají vstříc šťastné budoucnosti, a já zažívám ten samej pocit. Za tu Sabrinu mi dá brácha nejmíň dvě stovky. Možná i tři. Je těma jejíma obříma broskvema posedlej. Vybíhám na ulici, a když  konečně nalistuju prostředek časopisu, kde mají bejt plakáty, žádný tam nejsou. Ta svině Drátenická! Obracím se a běžím zpátky. Bydlí ve třetím patře bytovky bez výtahu. Jsem zadejchanej, podvedenej a naštvanej. Zvoním. Otvírá jeho máma. Hubená paní s mikádem. Připadá mi neuvěřitelný, že i mámy můžou bejt tak hubený.

„Dobrý den,“ skrz zrychlenej dech, „je doma Michal?“

„Ahoj,“ řekne medovým hlasem, „Michálku, máš tu návštěvu! Počkej, dojdu pro něj. Je u sebe v pokoji.“

Za chvíli Michálek stojí ve dveří s výsměchem ve tváři.

„Co je?“ ptá se, jako by to nevěděl.

„Dyk tam nejsou plakáty!“ říkám a máchám mu vykradeným bravíčkem před očima.
„Ty sem musel koupit zvlášť,“ on na to klidně.

„Pročs mi to neřek?“

„Neptal ses.“
„Kecáš!“

„Nekecám.“
„Nejsou tam ani samolepky!“ pokračuju v reklamaci.
„Říkal sem ti, že celý bravíčka neprodávám.“
„Na vem si to,“ podávám mu časopis, „koupím si ty plakáty. Sandru a Sabrinu.“

Dráteník dává ruce v bok a kroutí hlavou.
„To ne,“ povídá, „už sis to koupil. Můžu ti prodat Sandru... za dvě stě. Sabrinu nedám ani za nic.“
„CO?“ nevěřím svým uším. „Čtyřstránka je přeci za šedesát. Dvojstránka za třicet a

jednostránka za deset. Co si to zase vymejšlíš?“

„Ale tohle je Sandra,“ vysvětluje, jako bych to nevěděl, „Průša mi za ni dvě stovky určitě dá.“
„Ale já nemám už žádný peníze,“ zoufale.

„Máš na to tejden, než začne škola.“

Zní to jako ultimátum.
„Řeknu to vašim,“ zkouším ho zastrašit.
„Co asi?“ 
„Žes mě okrad!“

Než na to stačí něco říct, ozve se za ním medovým hlasem:

„Michálku, oběd!“

Civím na zabouchnutý dveře. Průvan mi přistává na ztuhlým obličeji. V ruce svírám vykuchaný bravíčko a mám sto chutí zazvonit a všechno to Dráteníkovým říct. Ale jako vždycky skutek utek, a tak klopím uši rudý vztekem a jdu domů přemejšlet, jak sehnat dvě stovky.  

4.

Na rozdíl od mýho pokoje má brácha ten svůj vždycky poklizenej. Nad postelí mu visí Madonna z klipu Who’s that Girl. Dál tu má Petsy Kensit. Kyllie Minogue, Samanthu Fox (jako vždy nahoře bez) a mezi nima se jako jedinej chlap tlemí Tom Cruise, kterýho  zezadu objímá jeho filmová partnerka z Top Gunu, Kelly McGillis. Všechny plakáty jsem mu sehnal já. Nutno podotknout, že za slušnou provizi.

Listuje bravíčkem a ze zvyku si hladí právě oholenýho kníra.  

„Ty ses posral, pupku, za dvě stovky bez plakátů?“
„Je tam nahatá Sabrina,“ ukazuju na přední stránku.
„No jo, ale jenom tahle mrňavá fotka vepředu. Sežeň mi plakát, ne?“
„Plakát Dráteník neprodá.“
„Dám za něj ty dvě kila!“
„Říkal, že ani za nic. Tak koupíš si to bravíčko?“

Brácha otvírá noční stolek, na kterým má fotku holky, se kterou prej v Praze chodí. Blond natupírovaný vlasy, růžová rtěnka, velký kruhový náušnice. Říká ji Lištička. Vytahuje z šuplíku pětistovku. Partyzáni na ní hrdě svírají svoje samopaly.

„Tady máš pjéťo. Přines mi od dráteníka Sabrinu a od Novotnýho americkou vlajku, a když to dokážeš, tak ti dám ty dvě kila na Sandru.“

Cejtím, jak do mě ze samopalů pálí. Už teď jsem vyřízenej.

„Dyk víš, že Novotnej tu vlajku nechce prodat a Dráteník si Sabrinu nechává pro sebe.“

„Co s ní ten buran asi bude dělat? Snaž se, pupku, a dostaneš odměnu. Naši ti na plakát prachy nedaj.“

A je to. V kapse mám pět set korun, ale cejtím se okradenější než předtím. Bráchu nemůžu podvýst. Ví na mě strašnou věc, a kdyby se proflákla, nemohl bych už vyjít na ulici. Ani o tom nechci mluvit. Prostě mě načapal u sebe v pokoji s jeho plakátem Samanthy Fox v ne zrovna vhodný chvíli. Toť vše. Dál to nechci rozebírat. Teď musím hlavně vymyslet plán, jak získat požadovaný zboží.

5.

Zpátky u Dráteníka. Ze dveří vychází vůně omáčky. Asi hovězí na houbách. Otvírá Michal. Vypadá to, že z mý návštěvy moc velkou radost nemá.

„Co je zase? Za chvíli dávaj na Polácích stodvojku.“

Bydlí sto metrů od našeho domu - oni Poláky chytají, a my ne. Je tohle nějaká spravedlnost? A proč Poláci mají pořady, kde pouštějí nejnovější hudební klipy z celýho světa, a my ne? To Jaruzelski na rozdíl od Husáka poslouchá Dypýčáky?

„Můžu se taky dívat?“ zkouším to.
„Naši jsou doma,“ kroutí hlavou, „máš prachy na tu Sandru?“
„Koupím Sabrinu.“
„Dyk jsem ti říkal, že ji neprodám Tak chceš tu Sandru?.“
„Nejdřív ji chci vidět, ne?“

„No jo, porád!“

„A přines mi tu Sabrinu aspoň ukázat, prosím!“

„Co bys furt nechtěl?!“ klepe si na čelo Dráteník.

Za chvíli se mi před očima zjevuje Sandřin nádhernej obličej. Čert vem Sanbrininy broskve. Ať se jima brácha zadusí. Já chci políbit Sandřiny plný lesklý rtíky, jazykem oblíznout její bílý zoubky a každou noc usínat při pohledu na ni. Za tím růžovým pozadím vypadá jako plyšovej králíček. Slyším ji říkat: „Vem si mě, vem si mě domů!“  Do hlavy se mi dostává krev. Nejsem s to myslet.

„Dám ti za oba plakáty pět stovek, na!“
Vytahuju z kapsy bankovku.

„Ber, nebo neber.“
Dráteníka moje nabídka očividně zaskočila.

„Kdes ty prachy vzal?“ ptá se.
„Od bráchy.“
„Sabrinu nechci prodat,“ říká váhavě, přičemž nespouští oči z bankovky.

Nakonec souhlasí. V ruce mám plakáty a běžím domů dřív, než by si to mohl Dráteník rozmyslet. Polejvá mě horkost a pohlcuje nával štěstí. Prožívám bravíčkovej rauš. Bohužel ale netrvá dlouho. Musím myslet na tu zpropadenou americkou vlajku a na to, jak ji z Novotnýho dostanu. Bratr mu za ni jednou nabízel pětikilo, ale on odmítnul. Že prej tu nedá za nic na světě. Pomalu se stmívá. Zkus na to chvíli nemyslet, říkám si, Sandra tě lechtá tam, kde to máš rád. Sundávám si kalhoty, načež se ze dveří ozývá:

„Ťuky ťuky!“
Máma si vždycky umí vybrat vhodnej okamžik. Jen taktak se stíhám zakrejt peřinou.

„Dobrou noc, Bohoušánečku!“ říká a místo pusy dvakrát nahlas mlaská.

Promiň, ty můj plyšáčku, dneska se mnou asi nic nebude. 

6.

Ráno jdu za Novotným. Předtím se ale ještě probírám svejma (i rodičovskejma) deskama a beru všechno, co by se mu mohlo líbit. Od Felixe Holzmana po Michaela Jacksona. Novotný byl vždycky vděčnej nákupčí. Brácha mu prodal svoji sbírku známek s Hitlerem, kožený vydání bible po dědovi, indickou šavli se zlomenou rukojetí a Letiště od Arthura Haileyho namluvený našima předníma hercema na čtyřech dlouhohrajících deskách a to všechno za – podržte se – tisíc korun. Novotnýho finanční zdroje se zdály bejt neomezený. Bratr by prodal i mě, kdyby mohl. Divím se, že si rodiče ještě nevšimli, jak se jim zúžila sbírka desek a knih. Velká sportovní taška je narvaná k prasknutí. I když Novotný bydlí od nás jen pár desítek metrů, na konci cesty už necejtím rameno. Pokládám s úlevou zboží na zem a zvoním.

„Ještě spí!“ oznamuje mi z okna paní Novotná.

Nechápu, jak může tak dlouho spát. Kór v létě. Říkám, že počkám.

Za chvíli z podkrovního okna vykukuje jeho hlava. Pojď dál, prej. Tak jdu. Ve dveřích zdravím jeho mámu.

„Měl by ještě spát,“ vyčítá mi.

No jo porád, říkám si v duchu, vycházím schody a otvírám dveře do malýho podkrovního pokojíku. Dospělej tu musí ohnout hřbet, tedy paní Novotná ne, je malá a navíc trochu shrbená.

„Petře, je ti dobře?“ volá zezdola.

„Jo, nech nás!“

Je tu pěkně vydejchanej vzduch.

„Tak co je?“ ptá se rozmrzele.

„Něco tu pro tebe mám.“
„Nemám prachy.“

Ingoruju ho a vytahuju zboží.

Desky, zbytek starejch známek, hlavně anglický královny a Masaryci, knížky o lodích, nějaký mayovky a „originál“ polskou kazetu Duran Duran.  

„Co za to?“ ptá se, když se tím probírá.
„Vlajku,“ říkám, jako by to nebylo nic, a ukazuju na dveře, kde ji má připíchnutou.

Směje se tomu jak dobrýmu vtipu.

„Ani za...,“ říká, načež dává oči v sloup, padá na postel a klepe rukama. Úplně jsem zapomněl na ty jeho záchvaty. Nejhorší je to ráno. Proto ta matčina starost. Nicméně Novotný to jako vždycky přechází s ledovým klidem. Stačí chvíli počkat.

„... zlatý prase,“ dokončuje za pár sekund větu, jako by se nechumelilo. Snažím se taky tvářit, že se nic nestalo. Pískám si a prohlížím vlajku. Na předposledním bílým pruhu je žlutej flek. Než na to stačím poukázat, objevuje se jeho  máma.

„Na, sněz to!“ přikazuje.  

Novotný bere prášek z její dlaně a zapíjí ho vodou, co mu donesla.

„Je ti dobře?“ ptá se.
„Řek sem, že jo!“ odsekává Novotný.

„Neměl by sis po ránu zvát kamarády...“
„Běž už, prosim tě!“

Matka poslouchá, a tak se vracíme k obchodu.

„Přidám ti ještě nějaký desky. Donesu je.“
„Ne,“ říká neoblomně. Pomalu propadám panice.

„Přidám ještě dvě kila a loveckej nůž.“

Peníze nemám a nůž je bráchy, jenže momentálně už nemůžu nic ztratit.  Novotný pořád kroutí hlavou.
„Tak co bys ještě chtěl?“ ptám se nakonec. Bez tý vlajky nemůžu odejít, i kdybych ji měl strhnout ze dveří a zdrhnout.  

Novotný si mne bradu a dívá se na holou bílou stěnu svýho kamrlíku.

„Chci mít pokoj plnej plakátů jako ty,“ říká a já začínám pochybovat, jestli mi ta Sandra za to stála.

7.

Naštěstí ten jeho kamrlík není tak velkej, ale bude zapotřebí nejmíň dvacet, možná i třicet plakátů – záleží na velikosti. Superplakáty mu ale dávat nebudu. Dívám se na svoji sbírku a přemejšlím, co bych mohl obětovat. Dypýčáky mu nedám, to ne, no, možná tenhle, moc jim to tu nesluší a ani nejsou moc vidět, jenže zase mají v ruce kladiva. Sakra! Tak dobře! Obětuju pak ještě jedny Durany, Aháče, Erasure a Pečáky. Víc toho nedám, moment, Modrý tanky půjdou taky dolů. Zbytek musím splašit někde jinde. Začínám se prohrabávat starejma bravíčkama, co jsem koupil od Dráteníka a plakátama, který mi dal jako bonus nebo prostě jako odpad: plyšák Alf, Peter Muffay, Dan Harrow, Pierre Rosso, Die Ertze, Toten Hossen, Udo Lindenberg, Herbert Gronemeyer, Spandu Ballet, Level 42, Curiosity Killed The Cat a – no fuj – Simply Red. Beru to panoptikum a utíkám zpátky za Novotným.

8.

„Dyk nikoho z toho neznám!“ láteří Novotný.

„Cože?“ hraju udivenýho, když připichuju čtvrtej plakát Dana Harrowa na jeho šikmou zeď. Nutno podotknout, že tenhle kus je obzvlášť nechutnej. Dan má plavky zaříznutý do zadku a tváří se děsně svůdně. Skoro bych řek, že má rty našpulený jako Sandra.

„Toho v plavkách tu nechci!“
„Dobře,“ říkám a vytahuju svý trumfy: Dypýčáky, Durany a pár jednostránek známějších interpretů.

„A proč tu nemám žádný superplakáty?“
„Protože bys toho pak měl míň, ne?“
„Ale na dveře by se mi jeden hodil!“
Dívám se na prázdný dveře. Ptáte se, kde je ta vlajka, co tam ráno visela? Zkuste třikrát hádat. Mám ji za trikem, pěkně v teplíčku. Vyžádal jsem si ji předem. Obchodní zkušenosti s Dráteníkem vás naučí opatrnosti!

„Dohodli jsme se na stěnách, ne na dveřích!“ opáčím jako zkušenej obchodník a připichuju na zeď poslední plakát, jednostránku Davida Bowieho. Za zádama drží bič a šklebí se stejně jako Novotný, když mě vyprovází ven. Jak tak na zádech cejtím jeho naštvaný funění, jsem rád, že ten bič nemá v ruce on.

8.   

Sandro, moje lásko, stálo nás to spoustu sil, ale konečně jsme svoji. Už nás nikdo nerozdělí. Ale Dráteníkovi ty krušný chvilky neodpustím! Takhle nás oškubat. Pomstím se mu, to ti přísahám. Musím na to pořád myslet. Dneska byl první den školy a hned přitáhnul plakáty a samolepky. Asi byli s tatínkem zase na burze! Všichni na něm viseli jak švábi na mlíku. Taky už stačil osahat všechny hezký holky ve třídě. Hlavně Boučkovou. Tý přes léto pěkně vyrostly broskve. Dokonce si začala malovat pusu lesklou rtěnkou. Skoro bych řek, že je ti podobná, vlastně ne, tobě se nikdo nevyrovná. Pojď mi dát pusu, plyšovej králíčku!

 „Ťuky, ťuky!“

To mámino „ťuky ťuky“ mně pěkně leze na nervy. Proč prostě nezaklepe? A proč si už konečně nenajde vhodnější chvíle na vyrušení. Rychle si natahuju kalhoty, sedám na postel a z aktovky vyhazuju nový učebnice. Jsem rudej jak rak, samozřejmě.

„Tak jak bylo ve škole?“ ptá se.

„Byl první den. Ještě sme se neučili.“

Chvíli sleduje, jak si prohlížím učebnice, a pak si přisedává.

„Má pro tebe dárek,“ šeptá mi do ucha a její prsty mi vnikají do vlasů. Nesnáším, když mě hladí proti směru patky. Bohužel to dělá skoro pokaždý.

„Nech toho, prosim tě!“ okřiknu ji.

Máma vstává a šibalsky na mě mrká. Nechápu, o co jí jde.

„Tak to nevím, jestli ti ten dárek dám, když si takovej,“ říká a na stůl pokládá dva archy samolepek z bravíčka. Nemůžu věřit vlastním očím.

„Kdes je sebrala?“ skoro křičím.
„Paní Čvančarová to prodává v PNS na náměstí.“
„A má tam ještě nějaký jiný? Má tam bravíčka nebo plakáty?“
Nejraději bych mámu chytnul pod krkem a zařval: „TAK SAKRA MLUV UŽ KONEČNĚ!“

„Jenom tyhle samolepky,“ říká , „prodává je pod pultem. Deset korun za arch.“

Deset korun! Chápete to? Vystřeluju z postele, vyndávám z plechovky od kokakoly, kterou jsem vyměnil za umělohmotnýho vojáčka s plamenometem, dvacet korun a běžím na náměstí. Chudák máma, asi ještě stojí u mě v pokojíčku a marně čeká na poděkování.

9.

Před PNS je fronta. Čekám s nadějí, že se tu neukáže Dráteník. Když na mě přichází řada, zbývá posledních šest archů.

„Dobrý den, paní Čvančarová,“ zdravím starší vyzáblou paní s modrejma vlasama.

„Dobrý den, tak ty jdeš taky pro samolepky?“
Kejvu a nedočkavě házím dvacetikorunu na pult.
„Ale víš, že už tu byla máma?“
„Ano, tohle jsou pro bráchu.“

„Ale brala si od každého dva.“

Co jí je vlastně po tom? říkám si a odpovídám:

„No jo, ale jedny jsme dali bratránkovi.“

„Jo takhle.“

„Nevíte, jestli tu byl dneska Michal Dráteníků?“ ptám se, když mi ta zvědavá babizna konečně předává zboží.
„Neviděla jsem ho... Chceš mu je taky vzít?“
„Ne, děkuju,“ prskám skrz smích a vybíhám ven.

Venku se směju nahlas jako blázen. Potkávám tu většinu spolužáků. Všichni mají samolepky. Je to lepší, než jsem doufal. Čekám, až se prodají poslední archy a běžím za Dráteníkem. Před vchodem ještě srovnávám dech a ze všech sil potlačuju emoce. Musím podat bezchybnej výkon. Dráteník se nedá tak snadno vodit za nos.

„Co je?“ ptá se, když otevře dveře, „dávají videotéku.“

„Můžu se podívat?“ zkouším to jako vždycky.

„Naši jsou doma,“ otráveně, „tak co chceš? Ven nejdu.“
„Ale,“ ukazuju samolepky, „máma mi z počty přinesla tyhle samačky.“

Bere je do ruky a zkoumá. 

„Jsou tam dobrý kusy,“ říká,  načež krabatí čelo, „až na toho Alfa a Muffaye.“
„No jo,“ já na to hned, „ale na každým archu máš přeci nějakou blbost.“

Hlasitě mručí a mne si bradu. Beru mu samolepky a říkám:

„Hele, když je nechceš, tak je prodám někomu jinýmu.“
„A proč si je nenecháš?“

„Máma donesla dvoje.“

„Dvoje, jo?“ diví se.

„Troje,“ už ani nevím, co říkám, „jedny má ještě brácha. Říkám, že to máma má z počty, ne? Našli to v nějakým pytli. Byly tam bravíčka. Máma dostala jenom samačky, to ostatní si vzali její nadřízený ... Matějček, víš, ten, co jezdí tou Avií, má prej čtyřstránku Sabriny...Chápeš to? ... sem mámu málem zabil, ne? Ještě ji zkusim ukecat, aby ho ...“

„Za kolik?“ skáče mi do řeči Dráteník. Právě včas. Ještě chvíli a určitě bych se prokec.

„Normál,“ krčím ramenama a utírám si z čela pot, „šedesát za arch.“

„Ty ses zbláznil, ne? Ty a brácha je máte taky. Budete je někde prodávat a...“
„Nebudeme,“ začínám nad sebou ztrácet kontrolu, „přísahám!“

„Pade za oba archy.“
„Cože?“
„Ber, nebo je prodej někomu jinýmu.“  
„Stovku za oba!“ 

„Tys je nemusel kupovat, takže máš z toho čistej zisk,“ říká neoblomně.

„Jenže já slíbil mámě, že jí z toho taky něco dám!“

„To si děláš srandu?“
„Nedělám.“

Melu z posledního. Nakonec jsme se dohodli na osmdesáti. Koneckonců výše zisku tady nebyla zas tak rozhodující. Určitě už doma archy rozstřihává a připravuje se na zítřejší šmelinu.

„Cože, jednu samolepku za pětku? Za to jsem včera koupil celej arch!“
Představuju si, jak se asi bude Dráteník tvářit, a hlasitě se řehtám. Ležím na posteli a dívám se na svýho plyšovýho králíčka z růžovýho plakátu. Všechno je, jak má bejt. Venku svítí sluníčko, holkám přes léto vyrostly broskve a já se snad už dokopu k činu... Tedy alespoň dneska jsem o tom skálopevně přesvědčen.