Podej mi ruku!

Ještě nenarozen, stál jsem na rozcestí.

Vpravo se klikatila a kroutila nestálá cesta života.

Vlevo se do nedohledna táhla přímá cesta nebytí a věčného klidu.

Jen jsem stál a rozmýšlel se, kudy se dám.

Přišla ke mně Láska a pravila:

„Podej mi ruku a já ti ukáži, co jsem pro tebe v životě přichystala.“

Podal jsem Jí ruku a ona mi ukázala krásy i utrpení, které díky ní v životě zakusím.

Odešla.

Za chvíli přišlo Štěstí a tiše promluvilo:

„Podej mi ruku a já ti ukáži, co jsem pro tebe v životě přichystalo.“

Podal jsem mu ruku a ono mi ukázalo, jak mě bude opouštět a zase se ke mně vracet.

Odešlo.

Život může být zajímavý, pokusím se tedy vytrpět strasti, abych prožil krásy.

Tak jsem promluvil sám k sobě.

Vykročil jsem tedy vpravo. Těsně před bránou do života už nebylo cesty zpět.

A v tu chvíli se ke mě odnikud, z prázdnoty vynořil Strach.

„Podej mi ruku a já ti ukáži, co jsem zač.“

Podal jsem mu ruku.

Mnohé z toho, co mi ukázala Láska a mnohé z toho co mi ukázalo Štěstí jsem neprožil.

Proč?

Strach se mě dodnes nepustil.