a2a2a: Minulost, Smrt, Transcendence

Tento text nemá za cíl být plnohodnotnou recenzí, či kritikou, ale jen pokusem o vhled do stavby sbírky, kterou je nutné při čtení zároveň procházet. Také bych prosil o srovnání s vývody kritické recenze od akredita, se kterou nepřímo toto mé čtení a2a2a polemizuje.

Úvodní básně jsou jako pohlazení, glorifikace zlatého věku. Nejdeale pouze o evokace starých a dojemných scenérií, tady bývala pekárna a tady jsme hráli kuličky. Lyrický subjekt do těchto  nákresů aktivně zasahuje jakoby pouze v řeči onoho starého světa. Je to oslava minulosti minulostí. „Půltónům nádraží odstínům / šedé i prknu přes kaluž / rozsvítím lampión“. Jinak řečeno, staré idylce přidám ještě kousek staré idylky. Vyrušení nevyrušujícím způsobem umocňuje působení těchto úvodních básní. V jedné básni to skoro vypadá, jako by minulost byla předmětem nějakého kultu, když se na práh noci staví miska mléka, jako potrava pro boha minulosti.

Toto přímé odevzdání se minulosti je ovšem pouze výchozí pozicí sbírky. V básni Ke starým adresám je vidět první narušení evokace zlatého věku přítomností. Východiskem nebo spíš postojem lyrického subjektu k tomuto dění je vlastní neměnnost, i když se mění svět: „Staré adresy ukládám nalevo / nepiju kofolu i básníků je víc než / bych si přál // Jen dívkám stejně kloužou trička z ramen / a já se stejně červenám“

Útesy Trelleborgu náhle a nově přinášejí živelnou exotickou obraznost z jiného světa, nikoli už domov. Přichází konfrontace s démonizovaným vnějším světem. Děsivý příliv.

Poslední leč – vracíme se do kulis domácího světa, ale už je tu hřích, myslivci se smějou spolu se ženami řadám mrtvých zajíců. Už jen smích myslivců se ženami působí divým dojmem. Příroda se začíná personofikovat, naděje pokleká do polních brázd.

V další básni se znovu objevují náznaky obrazů idylické minulosti, ovšem nahlížené jsou z nemocnice a ještě v lednu. Jakoby toho přílivu a smíchu nad mrtvými zajíci bylo moc a lyr. subjekt se dostal na nemocniční lůžko. Přesto převládá spíš pocit léčení než nemoci. To potvrzuje následující báseň, která tvrdí, že z němocničního lůžka je vidět víc, než ze hřbetu koně a hned to dokládá krásným magickým pozorováním. Tato magie ale už není pouhou nostalgií, jako na začátku, je přítomným viděním.

Přichází motiv vody a ryb, nevědomí, spojený s básněmi věnovanými rodičům. Maminka je mlčení, noc a ústa svlažená lžičkou vody. Tatínek hrubá síla, osamění, poklad okamžiku. Těžko nutit interpretaci, jsou to osobní básně. Věnování tu nicméně nepůsobí pouze formálně, díky nim tu před námi stojí maminka a tatínek. Následuje depresivní báseň Ve starém bytě. Sbírka se dostává k vyvrcholení, odhaluje opozici paměti a stáří, smrti. Báseň Semafor jakoby bilancovala, spíš ale odráží vědomí nedokonalosti, mluví se o nenalezené odvaze, přešlapování, odpustcích, lži, hořkosti... Při čtení "měsíční" pasáže této básně mrazí v zádech. Na smířlivé gesto stromů reaguje básník odhalením měsíce – který přeci větve stromu proti nebi rázem proměňuje  v pařáty.

Dále se rozvíjí motiv smrti, smrt je vyústěním. Uzavírá se tak kruh od paměti dětství, k stáří smrti. Až teprve za hranicemi tohoto kruhu stojí závěrečné zvolání poslední básně, ve kterém se lyr. subjekt vzdává tváře jako něčeho, co je lhostejné, neboť to je jen součástí kruhu. Vzdání se tváře je pokusem odstoupit o krok stranou, pokus o transcendenci. Nejde o odmítnutí tváře, vlastní osobnosti, ale o její přesažení.

Jinak řečeno sbírku vnímám jako popis cesty ze zlatého věku přes nevybíravou přítomnost, lidskost, ke stáří a smrti. A těsně za smrtí nám je jako záchranný kruh podsunuta transcendence.