Záchodová mísa a mé IQ

„Tak jaké jsou mé dnešní bojové úkoly, drahoušku?” zašveholil jsem hned na prahu.
„Hajzl!” odvětila má ženuška a velice romanticky na mě pohlédla. 
Záchod. Mé dnešní večerní pracoviště. Snad hodinu jsem klečel před záchodovou mísou a snažil se přijít na to, jak se tahle moderní záchodová deska, průsvitně modrá, s plovoucími rybičkami a jinými mořskými potvorami, upevňuje. Krabici jsem prohlížel ze všech stran, převrátil ji i naruby, nahlížel jsem do všech koutů místnůstky, hnětl jsem zbytek balení v rukou a nadával.

„Co tam tak dlouho děláš?” nahlédla do hajzlíku ženuška.
„Šrouby chybí,” konstatoval jsem.

Chvíli přemýšlela.
„A jinak to upevnit nejde?” řekla.

„Ne, leda to přilepit,” odpověděl jsem. 
„Přilepit? Bude to držet?”
“Nebude.”

Vstal jsem a usedl jsem na okraj vany.
„Jak se to mohlo stát?” řekla.
„Někdo to ukrad.” Začal jsem si balit vercajk.
„To tak chceš nechat?” 

 Rozložil jsem ruce:
„Budeš, holt, chvíli čůrat v podřepu.”

„Proč ses, sakra, v obchodě nepodíval dovnitř?”
„To se nedělá! A bylo to originál zalepený. Na to jsem se podíval.”
„Ale někdo to rozlepil. A moc šikovně, žes to nepoznal.”

„Tak tam skočím ještě jednou, no. Účet mám.”
„A co zahrada? To mám všecko dělat sama? Kolikrát jsi už v obchodě kvůli tomu záchodu byl? Proč já se, doparoma, musela vdávat za takovýhle nemehlo!”
„Mohla sis vzít bráchu, ten na tebe bral dřív než já.” 

Šlehla po mně pohledem:
„Tak abys věděl, tvůj brácha by s pitomou záchodovou deskou neztrácel tolik času. Ten má tady,” poklepala si na spánek.
Odebral jsem se na zahradu.

Večer jsem zasedl k počítači. Nahodil jsem internet, pak Skype, a když se objevil seznam, kliknul jsem na bráchovo jméno. Naskočil šuplík s jeho fotkou a ve sluchátkách jsem uslyšel, jak to u něho vyzvání.

„Seš tam, bráško?” ozvalo se. Můj moudrý bráška byl na drátě. Vlastně na satelitním signálu.
„Nejsem a nebudu!” zavrčel jsem a dýchal jsem do mikrofonu.

Ticho. A pak:
„Evičko, bráška tam není,” informoval můj velký bratr svou paničku.
„Tak to vypni,” odpověděla jeho paní z hloubi jejich canberrského bytu.
„Tak to vypnu,” odpověděl brácha jako ozvěna.
Zkoprněl jsem. Ještě jsem zaslechl, jak si stahuje sluchátka a pokládá je na desku stolu. Ozvalo se žblunknutí a šuplík s jeho fotkou zmizel.

Dobré dvě minuty jsem seděl a zíral na půlměsíc vedle bráškova jména.

"Ten fakt MÁ tady," poklepal jsem si na čelo, vypnul počítač a vstal jsem.

Manželka na mne mrkla, ve tváři velký otazník.

P.S.: Milý bráško! Já prostě neodolal; Tvůj žertík s vypnutím Skypu po mé hloupé hlášce se mi nádherně hodil – jako materiál pro tuto povídečku. Tak se nezlob.