U Caroly

    Noc předtím, než odjel do Londýna, se Richard Mayhew příliš nebavil.Vlastně zpočátku ano: bavil se,když si četl pohlednice na rozloučenou od přátel, bavil se, když ho objímala řada ne zcela nepřitažlivých slečen, s nimiž se znal,bavil se,když poslouchal varování o zlech a nebezpečenstvích Londýna, a bavil se,když mu kamarádi předávali velký bílý deštník s mapou londýnské podzemky, na který se složili.Bavil se, ještě když pil prvních pár půllitrů piva,ale pak s každým následujícím půllitrem si uvědomoval,že se baví míň a míň.A nyní seděl na chodníku před hospodou v malém skotském městečku,třásl se a zvažoval,zda by bylo lepší se vyzvracet nebo se nevyzvracet.A nebavil se ani trochu.

    Nicméně druhý den ráno nasedl s cestovním kufrem do rychlíku a uvažoval,jaké to bude v Londýně.Velkoměsto na něj zapůsobilo tak, jako obvykle působí velká města na“venkovské balíky“.Všude plno lidí a rámusu.Připadal si malý a nic neznamenající.Ještě že měl adresu svého podnájmu a strážníci ho k ní postupně, ale spolehlivě donavigovali.

    Starý bytelný činžák působil solidním dojmem.Vystoupal do druhého patra a zazvonil u dveří s jmenovkou Carola Smithová.Otevřela mu štíhlá stará žena s velkýma zářícíma očima.Pozvala ho dál do tmavé předsíně a hned se ho zeptala:“Jste evangelík,viďte, řekli mi to.Kdybyste nebyl, nemohla bych vás ubytovat, u mne bydlí jen evangelíci.“Ujistil ji,že je opravdu evangelík a vstoupil do rozlehlé kuchyně,která ovšem Carole sloužila i jako obývací pokoj a ložnice.Pak mu Carola ukázala jeho pokojík.Uprostřed stropu visela starobylá plynová lampa,která se zapalovala i zhasínala zatáhnutím za šňůru.Postel,stůl, židle, skříň a žádná kamna.Carola mu četla myšlenky:“Nebojte se, nebude vám zima.Když zatopím v kuchyni, malý pokojík se taky vyhřeje.“

    Teď se pomodlíme za to, aby se vám v Londýně líbilo a aby se vám dařilo v novém zaměstnání.Neodporoval, cítil, že Carole se nedá odporovat.Pak dostal horký čaj a koláč.Caroliny oči zářily laskavostí.“Ničeho se nebojte,Richarde.Já vás budu mít ráda, vím to.Můžete mne mít také rád,chcete-li.Když se lidé mají rádi,svět za zdí jim neublíží.“

      Když se setmělo,odešel Richard do svého pokojíku.Slyšel Carolu, jak ještě chvíli přechází sem a tam a pak uléhá do vrzající postele.Sedl si na židli k oknu a díval se přes ulici do oken jakési tiskárny.Tiskli tam barevné reprodukce.Barvy se daly rozeznat,ale co je na obrázcích ne.Prožíval smíšené pocity.Stesk po domově,očekávání příštích událostí,kterých se trochu bál, ale zároveň se na ně těšil.Hlavně byl ale plný Caroliny bytosti,její upřímnosti a bezprostřednosti.Budu ji mít rád jako matku,sliboval si.A když se lidé mají rádi, svět za zdí jim neublíží…..šeptal si Carolina slova uléhaje do postele.Jeho poslední myšlenka před spaním byla,že pobyt v Londýně mu začal vlastně velmi příjemně.