Kristovy rány s tebou je fakt kříž

Umělec se zasněně díval skrz mraky kolem sebe, neuvědoměle maloval palcem u nohy kroužky a spirály. V mysli si snad vykresloval složitější obrazy. Ze snění ho nevytrhlo ani těžkopádné přistání obchodníka. „Hele, můžu si přisednout?“ dotázal se obchodník po chvíli. Umělcův vnitřní zrak pomalu doputoval zpět z krajin fantazie na své místo, pohled mu sklouzl od obchodníkovy plešky až po ponožky barvy plísně a usadil se v těkavých očích. Zacukaly mu koutky a jakoby si uvědomil, že tady se nemusí ovládat, nezřízeně se rozesmál.
„Jsem vám k smíchu?!“ vyštěkl obchodník spolu s rudými fleky, hbitě vytvářejícími souvislou mapu na jeho obličeji. „Samozřejmě… huhua huhua, tedy samozřejmě ne… huhuhua, nesměji se Vám huhú… totiž své představě o Vás…vlastně ne, chci říct, bylo by směšné, kdyby Vaše oči netěkaly po bulvě, ale i v prostoru, chápete mě? “ „Chápu! Moc dobře! Jste cvok!“ Umělec se dosmál, rty na obchodníka, nezávisle na vůli majitele, udělaly soucitně ironický škleb. „Šílenství je neschopnost sdělit své myšlenky. Jako bys byl v cizí zemi – všechno vidíš, “ zašermoval mu ukazováčkem těsně před jedním z těkajících očí, „rozumíš všemu, co se kolem tebe děje, ale nedokážeš se vyjádřit a nemůžeš od nikoho čekat pomoc, protože nerozumíš jazyku, kterým se tam mluví. Všichni už jsme to někdy pocítili. Všichni jsme tak či onak blázni. Autorem je Paulo Coelho, vřele doporučuji.“ Se slovem vřele došermoval, postavil se na hlavu, nad sebou zkřížil nohy a palcem div neryl kroužky a spirály do obchodníkovy buclaté tváře.

   Na několik minut se rozhostilo ticho, jenom v obchodníkovi ticho nebylo. Sváděl se sebou vnitřní boj, byl to sice člověk ješitný a impulzivní, ale ticho rád neměl. Umělec se bez ostychu blaženě křenil. Bohužel empatie jeho společníka před čtyřiceti lety nenápadně odešla. „Heleď, tak se nečil, já to znám, si nemysli. Měl jsem syna. Je mu asi jako tobě, než se to…no než víš? No zrovna slavil sedmnáctý narozeniny a začal taky blbnout. Začal nosit bláznivý věci, jako že je rebél. Že jako teď nebude jíst maso, protože je vegetarián. Chodil na záchod potmě. Když jsem mu něco řek, hned na mě vyjel, že mu nemůžu rozumět, protože je intelektuál…“

   Umělec se snažil nevnímat. Po chvíli to vzdal, přešel z pozice Válečníka do Pránájámy. V tureckém sedu soustředěně naslouchal, s levým ukazováčkem na čele. „Počkat, nerozumím. K „blbnutí“ se nebudu vyjadřovat, ale proč proboha chodil na záchod potmě?“ „Pche, ekologie, ne? To bylo pořád samý, musí se šetřit energií, příroda trpí!“ Umělec chytil nový záchvat hýkavého smíchu. „Hehé, to by mě nenapadlo…“
V minutě se mu z obočí vykouzlil racek nakreslený školákem, „Už deset let mi není sedmnáct, abyste věděl.“ „Čéče, není možná! Vy mladí jste si hrozně podobní, to se pak těžko pozná.“ Umělcovy nozdry se nápadně rozšířily, „Nikdy jsem nepotkal člověka, který by mi byl podobný. Každý člověk, představte si, i mladý, je unikát!“ pronesl umělec hýbaje pouze rty, aniž by odlepil zuby od sebe. „Kristovy rány s tebou je fa…“ nestihl doříct obchodník.

   Otevřelo se nebe, vystoupil anděl a ukázal na něj prstem, „Ty!“ Obchodník se neohrabaně zvedl, nervózně si uhladil rukou pleš a nebe se za ním zavřelo. Umělec zdařile napodobil kapra mysle si něco nepěkného o boží spravedlnosti.

   Po půl hodině se zjevil zpocený obchodník a buchl do mraku, div že nezasedl umělcův hravý palec. „Tak co?“ „Nic.“ Anděl znovu rázně otevřel nebe a pokynul tentokráte umělci. Po dlouhé, tiché hodině buchl do mraku, div že nezasedl obchodníkův zpocený palec. „Tak co?“ „Taky nic.“ Plačtivě zaskřehotal umělec. „On říkal, že kdybych splnil jeden jediný ze svých snů, můj život by měl smysl. Celý život jsem prosnil a nic jsem nedokázal.“ A umělec se nefalšovaně rozplakal. V tu chvíli obchodník udělal něco, co ještě nikdy v životě. Objal umělce.

A oba se vrátili nohama napřed do břicha ženy, prohlížející si obrazy ve výloze jedné malé galerie…