Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seProč jezdím na dovolenou autobusem
Autor
těša
Plavíte se rádi po moři? Také jsem dlouhou dobu preferoval cestu s pohledy na nekonečnou hladinu, větrem a ideální atmosférou pro neomezeně dlouhé přemýšlení, noci s pohledem na rozsvícené pobřeží, slunce odrážející se od vln a červánky nad útesy. Ovšem od jisté doby raději oželím svobodu samostatného cestování a využívám dálkových autobusů. Ptáte se proč? Mimo fakt, že je tak cesta pohodlnější a rychlejší, se nemusím obávat dalších traumatických zážitků.
Během jedné dovolené jsem totiž musel překonat úžinu mezi Istanbulem a městečkem Canakkale. Na moře jsem se těšil a náladu mi nezkazilo ani několikahodinové usilovné hledání cesty z nádraží k přístavu. Horší bylo, že zabíral několik kilometrů pobřeží a nikdo mi nebyl schopný anglicky vysvětlit, odkud odjíždí trajekt k světýlkům naproti. I to bych byl přežil s dobrou náladou, ovšem čím dál akutněji jsem potřeboval na záchod. V dohledu ale žádné nebyly a park rovněž nikoli, všude jen spousty lidí. Nechtěl jsem se příliš zdržovat, a tak mi nezbývalo, než s bolestí břicha pokračovat v pátrání. Nakonec bylo úspěšné; loď zrovna odjížděla a já naskočil doslova v poslední vteřině – ve chvíli, kdy už jsem mezi betonovou rampou a můstkem zahlédl hladinu.
Okamžitě přiběhl pán prodávající lístky a sdělil mi, že není možné platit v Eurech. S hrůzou, že mne loď přepraví zase zpátky a nestihnu autobus, jsem vybíral z kapes papíry, bonbony a jakousi nedefinovatelnou směs rozmočených kapesníků a kávových cukříků do sbírky spolu s posledními tureckými drobnými. Nakonec jsem žádané tři liry dohromady dal, obdržel účtenku spolu s významným pohledem na ruku plnou nepořádku, a odběhl najít toalety. Znovu jsem měl štěstí: batohem jsem porazil jen asi tři muslimky s nákupem, a dvířka označená mezinárodním symbolem se objevila přímo přede mnou, takže jsem okamžiě s úlevou vešel.
Zvnějšku jsem slyšel jakési výkřiky, ale až ve chvíli, kdy jsem se opět ocitl na palubě, jsem zjistil, že patří mě. Stará obtloustlá paní na mě děsivě ječela a vůbec nebrala v úvahu mé konstatování, že jí nerozumím, opakované asi v pěti jazycích. Turci se srocovali kolem a tvářili se výhružně; dostával jsem strach, že jsem porušil nějaký muslimský zvyk.
Babka křičela čím dál hlasitěji, až ji přerušil rozruchem přivolaný člen posádky. Lámanou angličtinou mi vysvětloval, že použití WC není v ceně plavby a musím paní zaplatit půl liry. Měl jsem pouhé tři desetníky, které paní nestačily ani spolu s načatou krabičkou cigaret, a padesátieurovku, jíž jsem ale odmítal nechat coby spropitné. Muž pokrčil rameny a vrátil se ke své práci, paní se znovu rozkřičela a nebyla k zastavení. Trajekt připlul ke břehu, dav přihlížejících vystoupil a já zůstal napospas hajzlbábě.
Nakonec se odkudsi vynořil turista nastupující k plavbě opačným směrem a zbylé drobné se smíchem doplatil. Následně, zatímco jsem z celého srdce děkoval neznámému Němci, jsem dostal účtenku a několik útržků toaletního papíru. S obojím v rukou jsem klusal po schůdcích k můstku na pevninu, ovšem ta už byla několik metrů od lodi.
Vztekle jsem odhodil batoh a chystal se telefonovat, že se do Řecka dostanu zřejmě až zítra, ovšem v tu chvíli mě přišel výběrčí lístků požádat o tři liry. Nezbylo, než hodit zavazadla a telefon na břeh a sám se vrhnout do vln s nadějí, že kapitán ještě posečká se zapnutím motorů. Opravdu vyčkal, lodní šrouby mě nerozsekaly a já se šťastně dostal na břeh i do Alexandropole.