NETYPICKÉ LOVENÍ 13 BOBŘÍKŮ-9

Přede mnou byl další bobřík zvaný Bobřík síly. Jeho splnění se mi zdálo být jednoduché. A tak jsem o jedné noci vnikl potají do tělocvičny školy. Brzo se mi pomocí rozsvícené baterky podařilo najít hrazdu, na kterou jsem se chtěl pětkrát přitáhnout. Zhluboka jsem se nadechl, zavěsil se na hrazdu a snažil se přitáhnout. Poprvé jsem se hlavou praštil o tyč hrazdy, což mělo za následek, že jsem byl lehce otřesen. Po několika minutách jsem se začal zase přitahovat. Mojí snahou bylo mít bradu nad hrazdou. To se mi podařilo, ale nějak jsem se opakovaně praštil do ní i do hlavy. A po jakémsi divokém pohybu jsem pocítil, že mé zuby jsou zakousnuté do hrazdy. Záhy se tělocvičnou rozlehl výkřik, který se změnil v řev. A druhý den ráno jsem za šišlání běžel k zubaři.

 Po nějaké době jsem rozhodl pro další pokus, který jsem se rozhodl uskutečnit v lesoparku. Podařilo se mi najít vodorovnou větev a zavěsit se na ní. Ona nerupla, ale já jsem se hlavou praštil o sršní hnízdo. A rázem bylo po lovení Bobříka síly. Za okamžik jsem s jekotem sprintoval k nedalekému plaveckému stadionu, kde zrovna probíhaly závody. Bazén byl brzo plný rozkřičených lidí, před nimiž jsem záhy byl nucen prchat. A tak skončilo lovení tohohle bobříka.

 Předposlední bobřík se týkal hladu, což znamenalo, že musím 24 hodin nejíst. Byl jsem rozhodnutý to vydržet a kromě čisté vody nic jiného do úst nedostat. Hned od začátku jsem však měl smůlu. Na ulici jsem zakopl o zmrzlinářský vozík pana Zmrzlíka, do jehož útrob plného zmrzlin jsem zahučel. Proti své vůli jsem ochutnal a zanedlouho byla na ulici k vidění běžící postava obalená všemi druhy zmrzlin, za kterou s křikem běžel zmrzlinář. A tak jsem po čase začal lovení znovu.

  Doma jsem do prken zatloukl hřebíky přes dveře špajzky i ledničky, a začal jsem trpět. Jak hodiny ubíhaly, tak se zvětšovalo kručení v žaludku. To jsem se snažil ignorovat narváním si vaty do uší. Moc to však nepomáhalo a za nějaký čas mi došlo, že okusuji papíry i jiné věci. Rozhodl jsem se projít a vyšel jsem z bytu. To však byla chyba. Dveře do bytu souseda pana Bezouška byly otevřené, protože soused zrovna vynášel odpadky. A mne do nosu praštila vůně nedělního oběda. Ani nevím, jak jsem se dostal do kuchyně za stůl, na němž byla kachna. A já jsem se do ní okamžitě pustil.

„Já se omlouvám, ale to držení Bobříka hladu je strašně náročný,“ vysoukal jsem omluvně ke zkoprněle hledícím manželům Bezouškovým. Pani Bezoušková vykřikla, uchopila do jedné ruky váleček a do druhé pánvičku. Pan Bezoušek se raději držel od své ženy dál, a ta se záhy proměnila v rozběsněnou fúrii. Kolik ran jsem inkasoval nevím, ale vím, že jsem notně potlučený doběhl do jedné restaurace. V ní jsem snědl ledacos a pak následoval rychlý odvoz z bolestí břicha do nemocnice. A tohle všechno mě odradilo od dalšího lovení tohohle bobříka.

  Se zlou předtuchou jsem se po čase vrhnul do lovení posledního bobříka, který nesl název ušlechtilost. Měl jsem po třicet dnů mluvit slušně, nebýt hrubý, a tak podobně. Mojí snahou tedy bylo ignorovat noviny, rozhlasové i televizní zpravodajství a také naštvané lidi i kolegy v práci. Nešlo to, ani když jsem si přelepil ústa páskou. Rozhodl jsem se tedy dělat dobro. To jsem si však naběhl. V obchodě jsem zahlédl pani, co si strkala do kapes zboží. Tak jsem k ní přistoupil a řekl jí, že krade. Ona vykřikla „zloděj!“ a ukázala na mne. Nějak jsem nestačil lidem vysvětlit, že jde o omyl. A za chvíli jsem utíkal z obchodu. Ani tohle mne však neodradilo, a když přestala fungovat světelná signalizace na rušné křižovatce, tak jsem se rozhodl řídit dopravu. Skončilo to však hromadnou bouračkou a mým útěkem před naštvanými řidiči. Lovení bobříků jsem měl plné zuby a pochopil jsem, že 13. bobříků budu muset lovit někdy v budoucnosti znovu.

KONEC