Lípy

Odjistil jsem italskou Berettu ráže 9 mm a vstoupil do místnosti, ze které se ozývalo výmluvné vrzání postele a vzdychání.

            Skoro mě omráčila všechna ta červená barva, která měla dávat místu intimní atmosféru, červené závěsy, červené světlo, červený koberec, červené tapety se srdíčky, dokonce i kachličky v rozpadající se koupelně byly červené. Vypadalo to tady spíš jako satanistické doupě.

Cíl jsem identifikoval téměř okamžitě.

            Holohlavý muž vysoký 187 cm a vážící 81 kg přede mnou pohupoval zadnicí v rytmu přírazů a mě hned došlo proč ženatý muž, chodí drahou polovičku podvádět zrovna do těchto míst.

            Svoji ženu se neodvažoval bít.

            Kurva mne přes modrající monokl zaregistrovala dřív než její zákazník a bohužel spatřila pistoli, kterou jsem svíral v kožených rukavicích.

            Začala nepředstavitelně ječet. Tóny tak vysoké, že snad musely popraskat všechny okenní tabule v bordelu, se zařezávaly do uší, div mi nepraskly bubínky.

            Jak já nesnáším když někdo ječí.

            Chudák chlápek byl nahé siréně blíže než já, takže ho soprán téměř omráčil. Možná by si všiml kam se kurva dívá, kdyby nebyl těsně před vyvrcholením. Tak jenom uťal výkřik dobře mířenou ranou na lícní kost. Jde poznat, že pár let boxoval.

            Kurva začala vzlykat a slzy za sebou zanechávaly mapu cestiček v silné vrstvě make-upu.

            Teprve teď si chlápek všimnul kam se „slečna“ dívá.

            Nejprve se mě lekl (ostatně kdo by ne, kdyby se mu v nejlepším zjevil v pokoji muž v černém saku), ale vzápětí úlek vystřídal vztek. Začal se zvedat z postele a zatínat klouby zarudlé od celonočního cvičení se na holkách zdejšího „podniku“.

            Pistole si nevšimnul. Idiot.

            Pokojem projela dvě tichá: Puf! A zaryla se do vyrušeného zákazníka. Jedno prolétlo okem a na protější stěně vykreslilo obraz na téma: „Mozek a kousky lebky“ a druhé se zabořilo do hrudi, těsně pod místo na kterém se skvělo tetování nějakého stromu (moc dobře vím, že je to lípa). Tělo se skácelo na postel s nevkusným červeným povlečením.

            Kurva, pokrytá kousky svého zákazníka zbledla (takže modřiny vystupovaly ještě více) a začala ZASE ječet.

            Vím, že bych neměl zabíjet lidi, které nemám na seznamu, ale to ječení mě fakt začínalo dost srát. Navíc bych to mohl ukecat na to, že mi hrozilo prozrazení, takže by z toho žádný průser nebyl.

            Kurva ztichla a chvíli to vypadalo, že omdlí (ale že ji to trvalo!)

            Když jsem se otočil k východu, zaslechl jsem jak se nadechuje k další dávce mučivého jekotu.

            Na ni mi stačil jeden náboj.

                        *                                  *                                  *                                             

Lípy, dost neoriginální název pro skupinu radikálnějších Green-peace. Zvlášť když vznikla po vykácení lipové aleje v sadě J. A. Komenského. Po prvním dni co se rozeřvaly pily a hladově se zakously do kmenů zdravých, vzrostlých stromů, byl zavražděn náměstek primátora města Ostravy, Petr Hruška. Nebyla to nějaká tichá práce jako dělám já (ječící prostitutka byla vyjímkou potvrzující pravidlo), ale prostě mu naběhli do bytu ve Vítkovicích a nabodli ho na lipovou větev, od spodu. Naše úžasná Policie to zjistila až za tři dny, v té době bylo pokáceno dalších sedm stromů – a dalších sedm radních si užívalo vyhlídky z tlusté lipové větve.

V tenhle moment přicházím na scénu já.

Ne že by mi na panech radních záleželo, nebo že by mi záleželo na samotné lipové aleji, ale dost dobře mi platí za hlavu. Nejhorší není samotná eliminace cíle, ale získat o nich alespoň pár informací. Naštěstí mám konexe (jedna z nich leží v Ostravské márnici s pořadovým číslem 140A8 na štítku, visícím na palci). Mám seznam osmnácti (sedmnácti) lidí, kteří jsou nosnými body celé organizace. Překvapivě mají všichni alespoň jeden zápis v trestním rejstříku. Od radnice ve které se každý, byť sebemenší úředník, klepe strachy mám zaručen „čistý průchod“, což v praxi znamená, že za vyčištění Lip nebudu stíhaný. Stal jsem se dřevorubcem anti-dřevorubců.

                        *                                  *                                  *         

Sako už dávno viselo ve skříni a Beretta ležela rozebraná a naolejovaná na stole vedle sklenice whisky. Jako pokaždé, když se vrátím z nějaké akce do malého, ale o to luxusnějšího bytu, sedím u okna a skrz malé škvíry mezi žaluziemi sleduju dění na noční ulici. Ticho v pokoji narušuje hluk televize od sousedů a moje usrkávání skotské delikatesy.

Dobrý ročník.

Přesto, že se téhle „práci“ věnuju už osmým rokem, nezvykl jsem si na zabíjení lidí. Pořád vidím před očima mrtvou prostitutku, která se snažila pouze uživit. Musela na tom být hodně bídně, když se nechala mlátit. Nikdy jsem si nehrál na soudce, nemám na to právo, i toho chlápka mi je líto.

Prostě se každý živíme, jak umíme.

Cítil jsem, jak mne polévá horko, před očima se mi promítaly pohledy na nahé ztlučené tělo dívky, které mohlo být sotva osmnáct a bída ji donutila živit se způsobem, který ji vtiskl do kdysi nevinných očí všechno utrpení světa.

A já ji zavraždil. I když jsem nemusel. Jsem zvíře.

Chtělo se mi brečet a zvracet zároveň. Pachuť výčitek po nejhorším skutku, jaký může člověk vykonat je odpornější než motorový olej a stejně tak hustá.

Loďka vezoucí mojí příčetnost najela na mělčinu – Ďáblovu mělčinu (nebyl nějaký příběh o klucích, kteří se tam převrhli a šli domů pěšky v kruté zimě Skandinávského poloostrova v mokrých šatech? Kdo ví, nezáleží na tom) a hrozilo, že se převrátí do peřejí šílenství.

Ďáblova mělčina, Ďáblova mělčina obrostlá lípami. Tři kluci na lípě jako zima skandinávského poloostrova.

DOST!

Noční zvracení po práci mi vždycky udělá dobře. Chvilka výčitek je pryč a já se musím připravit na zítřek.

Bude hodně práce a ještě více výčitek.

                        *                                  *                                  *

Dneska je krásně, slunce svítí, ptáci zpívají. Jako by si Země uvědomila, že má narozeniny a rozdávala dobrou náladu.

Je 22. dubna, Den  Země.

Lípy mají dneska mega-párty na oslavu jejich činů zachraňujících Zemi. Jak originální. Samozřejmě se bude oslavovat v naprostém utajení a párty bude jen pro zvané.

Do večera mám plno času na to, abych se pozval.

Areál Vítkovických vysokých pecí byl na první pohled prázdný jako obvykle, ale pro člověka, který věděl, co hledá, nebylo těžké najít budovu, do které jezdily kamióny přecpané bednami a vyjížděly prázdné. Neměl jsem ponětí, jak se dostanu dovnitř, protože hlídky pokrývaly celý areál skrz naskrz a neproklouznul bych jimi ani se svým vojenským výcvikem. Bylo mi jasné, že u vchodu bude večer fronta lidí, kterým se budou kontrolovat vstupenky (nebo něco takového), ale já jsem neměl jedinou šanci se k nim dostat.

No co, stejně jsem neměl v plánu jít hlavním vchodem.

                        *                                  *                                  *

Bylo 17:00. Pět hodin před začátkem akce a mě čekalo zbrojení. Zjistil jsem si od kamarádova syna, jak oblékaní chodí lidi na undergroundové párty. Ten se na mě nejprve podíval jako na úplného blbce (no co, nejsem nejmladší) a pak mě začal s jistotou profesionála zaučovat. Dbal jsem jeho rad a v nejbližším second-handu jsem nakoupil věci ve kterých do společnosti veksláků lehce zapadnu a ještě pohodlně schovám zbraně.

A teď jsem stál v ložnici a smutně se koukal na svoje kvalitní sako.

Jak může tohle někdo nosit.

S nelibostí jsem se začal soukat do věcí, které vypadaly jako by je někdo na LSD ukradl z muzea, oddělení 1. světová válka a pak na ně začal zběsile malovat barevnými spreji.

Upnuté kalhoty s plackami Kurta Cobaina a nápisy jako anarchie, marihuana a peace. Volné tričko s obrázkem Johna Lennona a nápisem Beatles 4ever (jediný důvod proč jsem si ho koupil byl ten, že se pod něj vešla neprůstřelná vesta a nedělala boule). Na vrch kabát pobitý pyramidkami a železnými cvoky, na kterém byly pro změnu nápisy jako 666, do hlubin pekelných, já jsem smrt a žeru vlastní střeva (kabát jsem koupil o číslo větší. Větší číslo = více zbraní). Nejsolidnější věc na mém kostýmu byly zaprášené kanady s železnou špičkou. Korunu jsem svému převleku nasadil retro-brýlemi s obroučky ve tvaru hvězd.

Šel jsem se na sebe odívat do zrcadla…

…a málem mě trefil šlak.

Vypadal jsem jako multikulturní hybrid okořeněný závislostí na výparech z fixů.

TOHLE mi nemůže v žádném případě projít! Zabijou mě, sotva vylezu z domu.

Co se dá dělat.

Alespoň jsem sundal ty brýle.

                        *                                  *                                  *

Dostat se do hlavní budovy, ve které se sraz „Lípáků“ konal, bylo až překvapivě lehké. Stráže, které přes den pozorně pročesávaly každý kout, se zabývaly hulením trávy a flirtováním s přítomnými dívkami. Před vchodem se tísnil had těl čekající na kontrolu vstupenky - přesně jak jsem tušil (tou byl překvapivě lipový květ).

Bohužel nekontrolovali zbraně. Moc mě netěšila představa, že každý ze 150 návštěvníků může být ozbrojený.

Vyčistil jsem mozek od nepotřebných myšlenek a začal se soustředit.

Loďka se na mělčině trochu vyrovnala.

Počkal jsem, než stráže u jednoho z bočních vchodů zajdou za pohlednými slečnami a vklouznul jsem do budovy.

Chodba pro údržbáře byla prázdná a koridorem, ze kterého visely žalostné zbytky někdejšího obložení, se nesl zvuk trhané techno-hudby. Vydal jsem se za hudbou. Mým nynějším cílem bylo splynout s davem a najít oběti. Za rohem jsem narazil do nějaké osoby.

Člen místní párty vůbec nebyl oblečen tak, jak mi kamarádův syn popsal. Měl střízlivé džíny a košili. Celkem vylekaně přejel pohledem můj zjev.

Pomalu jsem začal ruku přibližovat k Berettě pod kabátem, když se mu obličejem rozlil úsměv od ucha k uchu a okomentoval mě vztyčeným palcem a slovem: „Hustý.“ Pak odešel dveřmi, kterými jsem vstoupil, pravděpodobně se šel přidat k orgiím, které se konaly venku.

Hustý…

Zakroutil jsem hlavou a pokračoval v cestě, následujíce elektronickou hudbu.

Taneční parket byl beznadějně ucpán tančícími těly a utápěl se v moři barevných světel a stroboskopů. Polonahé ženské se všelijak nakrucovaly v klecích nad masou těl a Dj na pódiu byl, podle výrazu, v nirváně. Bezradně jsem postával u dveří a snažil se v tančícím davu rozeznat někoho ze seznamu.

Někdo prudce vrazil do dveří a ty mě udeřily do obličeje.

„Uhni vole.“ Řekl chlápek, který se vpotácel do veřejí jako tank, ruce obmotané kolem pasů slečen, které se absolutně neelegantně přivalily s ním.

Chlápek měl na tváři vytetovanou lípu.

Ženské ho odtáhly na parket a začali se svíjet v rytmu „zbrusu nové pecky“, která zněla úplně stejně jako písnička předchozí. Chlápek měl trochu problém s koordinací, takže jeho svíjení se působilo dost komicky.

Smůla, že od té doby, co do mě vrazil a nazval mě volem, to začalo být osobní.

Nenápadně jsem „přitancoval“ (simuloval jsem epileptický záchvat) k davu lidí přímo za chlápka.

Vždycky mě zajímalo, jestli si lidi všimnou, když mezi nimi někdo umře. Je načase to vyzkoušet.

Záhy jsem zjistil, že všimnou.

Kulka neminula, ale omylem jsem sáhnul po pistoli s flešetovýma nábojema (náboje plné nabroušených kousků olova).

Chlápek se rozprsknul snad přes polovinu tanečního parketu a svými tělními tekutinami poskytnul úžasnou sprchu téměř všem tanečníkům.

Hudba ztichla a všichni se otočili na mě.

Byl jsem totiž chlápkem pokrytý od hlavy k patě a John Lennon teď vypadal trochu jako Kurt Cobain po sebevraždě.

Davem se začaly rozléhat zvuky otevíraných nožů a odjišťovaných pistolí.

To je zlé.

Život mi zachránilo to, že jsem začal střílet jako první. Přepnul jsem Kar 70 s flešetovými náboji na střelbu DÁVKOU.

Kousky olova vykrajovaly do masy lidí působivé výseče. Kusy těl padaly k zemi.

Do davu jsem vyprázdnil celý 22ranný zásobník na jedno zmáčknutí spouště. Výstřely z cizích pistolí zazněly jen třikrát. První se zabořil do neprůstřelné vesty někdy během pátého vystřeleného náboje a málem mi vyrazil dech. Druhý by mi prostřelil nohu, kdyby nedopadl pod špatným úhlem a neodrazil se od kovové placky „anarchie“. A třetím si Dj vystřelil mozek po tom, co vykoukl zpoza mixážního pultu a uviděl mě stojícího po kolena v krvi, kompletně zasviněného kusy těl.

Mám teď pár problémů.

1-Můj převlek je totálně v háji (ledaže bych se vydával za řezníka)

2-Střelba musela být slyšet snad až do Vsetína.

3-Nemám šanci mezi naporcovanými tanečníky zjistit, kolik „Lípáků“ si můžu odškrtnout ze seznamu.

            Dveřmi jsem z krvavého bazénu vyšel do chodby.

            Čekali na mě. A nebyli vyzbrojeni jenom pistolemi.

            Musel jsem uznat, že postavit tak vysokou barikádu, za tak krátkou dobu je výkon. Nicméně uznání si pokazili střelbou ze samopalů.

            Na takovou vzdálenost nemohli netrefit.

            Kulky zabubnovaly po kevlarem potažené vestě a odmrštily mě zpět do místnosti, kde býval taneční parket a spousta lidí. Dávka mi bohužel prostřelila koleno.

            Blesk bolesti mi omráčil mozek a loďka na Ďáblově mělčině se povážlivě naklonila. Zatnul jsem zuby a ukousl si špičku jazyka. Ústy se mi rozlila krvavá pachuť a kousek jazyka mi zaskočil.

            Přistání do krvavého jezírka bylo obzvláště tvrdé. Narazil jsem si kostrč o něčí lebku, ale alespoň to ze mě dostalo ten jazyk, kterým sem se doposud dávil.

            Myslel jsem si, že to je konec. Nedostávalo se mi dechu po tvrdém dopadu, „jazykové příhodě“ a nemohl jsem chodit. Stačí, aby Lípáci přišli a dorazili mě. Podíval jsem se na prostřelenou nohu. Kulka ji v koleni téměř přepůlila a všechno drželo jenom na kusu lýtkového svalu. Kdybych tak mohl chodit, to bych to ještě nějak doklepal. To mi připomíná jeden příběh, co jsem kdysi slyšel. Stalo se to u jezera Bethezda (aspoň myslím).

            „Pane,“ řekl chromý Ježíši. „Nemám člověka, který by mě donesl k jezeru, když tam boží anděl působí uzdravení, tak tady ležím už mnoho let.“

            A co mu na to řekl Ježíš?

            „Vstaň a choď!“

            Vsadím se, že na mě by se Ježíš vysral.

            V tu chvíli jsem si uvědomil, že už nikdy nebudu chodit a pomyšlení na smrt mě rázem přešlo, nahradily je myšlenky na pomstu. Loďka se nakláněla čím dál tím víc a příčetnost se pomalu namáčela v peřejích bláznovství.

            Ježíš je pěkný hajzl.

            Co teď? Kroky z chodby se blížily a já pořád ležel v jezeru krve a přemýšlel.

            Mám ještě 2 Beretty a poslední zásobník do Kar 70.

            Hlava prvního „Lípáka“, který nakouknul do místnosti, opsala krásný oblouk a přistála až za barikádou na konci chodby.

            Gól.

            „Lípáci“ začali do místnosti házet granáty (zbabělci).

            Tři vajíčka, nesoucí smrt, se odrazila od stěny a přistála v krvavé lázni.

            Takhle rychle se plazit, jste ještě určitě nikoho neviděli.

            Granáty explodovaly a vytvořily obrovskou rudou tsunami, na jejímž vrcholu jsem se jako pomatený surfař vezl já.

            Loďka se rozpadá.

            Vlna mě vyplivla až za barikádou a ještě jsem stihl zaregistrovat dávivé zvuky zvracejících „Lípáků“ (když vás nečekaně obhodí krvavá vlna plná vnitřností a kusů těl, taky byste nebyli zrovna nadšeni).

            Stále usilovněji jsem tlačil blížící se šílenství hlouběji do mozku a snažil se splnit úkol. Vykouknul jsme zpoza barikády a nemilosrdně pozabíjel zbývající tři „Lípáky“.

Tak, a je klid.

Je mi jedno, jestli někdo přežil a utekl, myslím, že masakrem v tančírně jsem jejich řady podkopal dostatečně. Jenom nevím, co budu dělat s mojí převrhnutou loďkou…

                        *                                  *                                  *

Ohňostroj ve vysokých pecí byl slyšet na míle daleko, takže netrvalo dlouho a vyzvedla si mě Policie. Naštěstí jsem měl „volný průchod“, takže si užívám prázdnin v sanatoriu pro psychicky labilní. Ani netušíte, jak moc se mě dotklo, když mi ustřelili nohu. Nejhorší je, že musím spát přivázaný k posteli, protože mě straší podivně oblečení lidé, tančící na diskotéce (beze srandy).

Výčitky jsou hrozná věc.

Taky se bojím lip. V parku u sanatoria je jich hodně, ale já už vím kudy je obcházet, stejně bych je všechny nejradši pokácel (postřílel).

Zajímalo by mě, kdy mi opraví mojí loďku.

                        *                                  *                                  *                                             

Na Ďáblovu mělčinu najíždíme svoji loďkou nesoucí příčetnost a vyvažujeme pohupování peřejí, aby se nám příčetnost neutopila v řece šílenství.