Upír - Střepy

...Ustřihne mi pramínek vlasů těsně nad uchem. Stříhání pokračuje. Stačí jen, abych kousíček uhnul, a mám ucho pryč. Z toho zvuku jak se čepele o sebe otírají, se mi strašně tiskne břicho. Mám pocit jako by tou dlaní, kterou mě tam hladí, moje břicho cpal do nějaké sklenice a tu se snažil zavřít.

Snad ta sklenice nepraskne, to by se mi její střepy dostaly do břicha a všechno roztrhaly. Ne… už začínám blbnout…

Konečně mi vystříhá kolečko vlasů až na kůži. Nahne se ke mně a dám mi na to místo pusu. Cítím na kůži na hlavě jeho špičku jazyka.

Prudce vstane a odchází se napít. Už láhev neodloží. Zase tak divně chodí od stěny ke stěně. Podívá se na mě a tak jakoby šibalsky se usměje. To je úsměv mého strýce, když mi rozmotával zaknocený vlasec. Ale jak mu svítí oči, to ten úsměv zabijí.

„Přišlo ti cokoliv, co se dneska stalo, krásný?“ ptá se mě. „Ne, blbost, sračka…. Píčovina,“ zase si odpovídá sám. „Takže jinak, proč jsem se ptal, je to blbost, já vím, ty z toho eště nemůžeš mít rozum. Ale o čem si máme povídat, co bylo ve škole? Hehe. Ta se tě stejně zeptám, jestli si myslíš, že vrcholnej sexuální zážitek, je jedna z nejkrásnějších věcí na světě? Ale ty ze mě teď nemáš rozum. Ale já ti to vysvětlím. Pokud to totiž takhle je a věřím, že někteří lidi si to myslí…“

Odmlčí se a napije se. Koukám se na něj, jak olizuje hrdlo lahve. Bolí mě už hodně za krkem, ale bojím se nekoukat. A tak vidím, jak jde zase k židli a něco z ní bere. Teď bych se moc chtěl nekoukat. Ale co když mi pak udělá něco, co nebudu čekat? Už vím, proč jsem si vzpomněl na ten vlasec. Ležel tam. Teď ho má upír v ruce. Jako připravenou návnadu jen nahodit. Na konci má i těstíčko z vlhký strouhanky. Zase si ke mně klekne a trhne mi za vlasy. Jak bolestí otevřu pusu, strčí mi do ní to nasládlé těstíčko a cpe mi ho prstem dál do krku.

„Polkni… dělej, polkni... no tak, polkni.“ Nekřičí, přesvědčuje mě. „Víš, já chci, aby sis konečně uvědomil, že seš teď můj mazlíček. Můžu tě krmit a nemusím.“

Už to nejde vydržet a celá tak koule se mi spouští krkem. A já cítím, jak se tam sartuna rozvijí. Je to jako spolknout hodně silný vlas. Vadí mi to v krku a konec čouhá z pusy. Za ten teď trochu upír zatáhne a mně se to zahejbá v břiše. Naprázdno se mi sevře krk, jako bych si do něj strčil prst. Nevyzvracím se, ale skoro.

„Seš mazlíček a ty musí poslouchat. Brzo mi uděláš, co si budu přít.“

Nejradši bych zakřičel: Ano, jen aby za to znovu netahal. Už je mi jasné, co jsem. Jen chycená ryba. Jsem odpornej, slizkej a suším se na břehu. Strýc… ne, upír tahá za vlasec a chce mi ho vytáhnout z krku. Udělá to, kdy se mu zachce. Budu valit oči, až mi skoro vypadnou a strýc mi strčí prst do pusy a bude hledat… háček. Konečně ho má. Škubne! A všechno to vytáhne… i smradlavou krev a vůbec všechno zevnitř.

Upír si zas vezme lahev a pokračuje: „Jestli platí, co jsem říkal, pak jeden z nějkrásnějších okamžiků mýho života bylo, když jsem si honil ptáka u animovaných obrázků, na kterej vlčák ušoustal malýho svázanýho kluka k smrti. Chápeš? Tohle je přesně důkaz o tom, jak je krása relativní, ne? Ale když si uvědomíš, že něco takového je pro tebe to nekrásnější, změníš se, kloučku. Skutečně si uvědomíš, že seš zrůda. Je to tvoje přirozenost. A pak máš dvě možnosti: přijmout to, nebo se změnit. A když se změnit nedokážeš, už máš jen jednu možnost. Takže tohle… to co jsem ti dneska udělal, to byla úplně ta nejkrásnější chvíle v mým zkurveným životě.“

Upír vzlykne a nahlas popotáhne nosem. Většinu z toho, co říkal, jsem pořádně nevnímal. Teď jde zase ke mně. Pořád dokola, bude to všechno pokračovat.

Nevěděl jsem, že láhev upustil. Snad mu vyklouzla snad schválně. Ale jak dopadne kousek od mé hlavy, hrozně se leknu. Překvapí mě, když mi do očí vyšplouchne opravdu jen pálivý alkohol. Dřív jsem myslel, že ten také spolu se svěcenou vodou upíry zabijí. Ale to už mám jiné problémy, než abych o tom přemýšlel. Do oka se mi dostal asi taky střípek z lahve, jsou všude kolem.

Chytne mě za vlasy a jednu pokrčenou nohu. Zvedá mě. Pak mě položí nahým břichem na rozsypané střepy. „AU… AUAUAU…AAH…AU, NE, NE! AUAU TO BOLÍ, NE, AU, AU.“

„Odejde do rohu a tam si sedne na paty. Vytřeštěnýma očima se na mě kouká a prsty si svírá křečovitě krk. V jednu chvíli, už jakoby se zvedal a chtěl mě jít osvobodit od toho řezání. Ale pak usedne zpět na paty. Na chvíli zavře oči. Znovu je otevře a dál na mě zírá. „AHHHH…AHHHU…“ Už můžu jen vřískat. Nevím, proč to mám v hlavě plný myšlenek o ostnatým drátu z nějakýho pitomýho filmu z druhý světový. Nesmím se hejbat! Nesmím se ani o trošku. Aspoň drát vytlačil myšlenky na háček v břiše. Ne, nepomůže to! Bude to jen horší, furt horší…

Dívá se, jak řvu, dokud mám sílu řvát. Ale on už pak nemá sílu se dívat, tak usne.   

Běžím lesem a kulhám na jednu nohu. Asi jsem si do ní něco vrazil. Když jde člověk podél potoku, vždycky dojde k nějakým lidem. To jsem taky někde vyčetl. Jen najít nějakej potok. Prosím, prosím! Už aby začalo svítat.

Snad kdybych nečetl to pitomý Prokletí Salemu, nikdy bych k sobě upíra nepřilákal. Ale asi bych taky pak nevěděl, jak se dostat z provazů. Obě zápěstí mi pořád krvácí, jak jsem si je rozedřel. Díky tomu lano líp klouzalo. Ať už svítá.

Když utíkám, nedokážu rozlišit, který hluk dělám já a který ne. Ale jak se zastavím, všechno ztichne. Ne, jen skoro všechno. Něco zakráká. Asi havran, třeba zrovna vytáhl černý zobák z ohnilých jater, olizuje ještě z rozšklebeného masa krev. A teď se zvedne, nemůže neuposlechnout příkazů někoho mocnější. Usedne mi na rameno jako papoušek pirátovi. A pak zaboří ten ještě zkrvavený zobák, do místa, která na mě upír označil nůžkami. Vysaje mi tudy mozek.

Měl bych proběhnout co nejrychleji tímhle houšťákem? Ale to bych se už asi úplně vysvlekl z kůže, která už je teď na tolika místech popraskaná. Ještěže je taková zima. Aspoň už nic necítím. Ale stejně do toho roští nemůžu. Na houšťáku přeci není nejhorší, co se v něm skrývá, ale co by se tam mohlo skrývat.

Vlasec čouhající mi z pusy jsem radši překousal a spolknul. Bál jsem se, že se mi zachytí o nějakou větev a všechno mi to vytáhne ven. Nechci myslet na tu chuť, když by se mi střeva a žaludek, všechno z břicha, vytáhlo do krku. Ta chuť…

Určitě už po mých stopách poslal vlky. Jsou tady vůbec nějací vlci? Zdivočelí psi jsou taky hroziví. V houšťáku jasně praskne větev a já se rozeběhnu.

Letím okrajem, který není tak hustý. Přesto mě přes břicho švihne větev, že se mi zas otevřou ranky od střepů. Do tváře mě bodne nějaká větvička, tak radši zavřu oči. Všechno okolo praská, všechno hučí, i krev v mý hlavě. Oni vrčí a štěkají ze všech stran, nebo taky v mý hlavě. Najednou nemám žádné jehličí pod nohama a já dopadnu, až mi vyhrknou snad už poslední slzy.

Chvíli tak klečím, než si vzpomenu, že musím otevřít oči. Ale stejnak se toho bojím. Třeba zrovna, když je otevřu, uvidím otevřenou vlčí tlamu. Ale když je neotevřu, vyhnu se tomu?

Klečím na asfaltce, kolena mám rozedřená až na kost. Nikde nikdo. Ani nic. Vím, že na jednu stranu míří asfaltka k silnici a na druhou k strejdově chatě. Chvíli si nejsem jistej, kterej směr je kterej. Pak si to uvědomím a jdu k silnici.

Není nebezpečný jít po asfaltce? Ale tomu, co teď sedí tam ve sklepě, je jedno, kudy mu utíkám. Když se mu zachce, najde si mě kdekoliv. Ale proč to ještě neudělal? Proč už mě úplně nezabil, když může? Možná nechce, možná už mi udělal něco horšího. Mám ho v sobě. Jeho krev? Asi, cítím jí ještě na zubech. Nechává mě utéct, protože mu utéct nemůžu.

Upíři se přeci vrací. Co když upír zítra vysaje moji mamku? A nebo já sám. Protože ho mám v sobě a on mi rozkazuje. A zabiju i tátu a všechny svoje kamarády. Každou noc jednoho. Budu se na nich krmit, dělat jim ty samé věci, co dělal upír mně. Já mu nemůžu utýct. Tak proč utíkat?

Svítání. Ale tam dole je tma, tam paprsky nedolezou. Stojím na schodišti strejdova sklepa. Zatím jsem dokázal sejít dva schody. Ale teď jako by to už nešlo. Je přeci den. Teď mi už přeci nemůže ublížit. Nebo? Ale stejně… tam dole všechno je, celé to místo, střepy i lana. A upír.

Sejdu poslední schod a vidím, že se nic nezměnilo. Jen já sám už neležím svázaný do kozelce vprostřed sklepa. Upír sedí v rohu, ve stejné pozici jako předtím. Už je den, takže spí. Vždycky jsem myslel, že ty věci s rakví jsou blbost. Temnej kout může bejt stejně dobrej jako kdejaká rakev.

Konečně zvednu to, co jsem si udělal v lese. Ruku s kolíkem ani únavou neudržím vzpřímenou, dokážu mu jej vůbec vrazit do srdce? Stojím nad ním, zdá se, že dýchá jako úplně normální smrtelník. Prostě jako člověk. Stejně jako když se táta se strejdou přiopili a pak usnuli v křeslech. Ano, teď zas vypadá jak můj strejda. Ale není.

Bodnu oběma rukama, ale jak jsem si myslel. Špička se jen zlomí a já pořád držím kolík v ruce. Strejda zakašle a ochranitelsky si obejme pažemi hruď. Jak tu stojím celý od krve, bláta a jehličí, asi mě ani nepoznává. Lekne se a tiskne se do stínu koutu.

„Jestli seš můj trest, tak jsem si tě zasloužil,“ vysouká ze sebe.

Ale i já proti němu stojím úplně zmatený. Připadám si přímo trapně a v zubech žmoulám druhý konec smrkového kolíku.

 Bodnu rychle ještě jednou, ale tentokrát jinam, do krku. Tam zůstane chvíli kolík zaražený, než ho sám vytrhnu a spolu s dřevem vyjde z krku i hodně krve.

Strejda se rychle zvedne a máchá kolem sebe pažemi, div mě nesrazí. „Ne! Ne au, tohle ne, Ježíš!“

Tiskne si krk a vyčítavě po mně loupne okem. Druhou rukou chce po mně šáhnout a přitáhnout si mě. Ne, už ne. Vyrazím kolíkem a ten se bodne strejdovi do oka. Už jen ode mě couvá a ječí přitom jako ženská. Pak zakopne a dosedne do střepů z lahve. Je to úplně jako v Sám doma, ale mně se nejde smát. Ani radovat se z vítězství.

Jeden dlouhý střep se strejdovi zapíchne do zad. Valí oči, úplně oněmí. Pokouší se zvednout, ale pak se mi zdá, jakože už je opět klidný. Jakoby něco z něj odešlo. Podívá se na mě a mně to skoro připomíná ten jeho šibalský úsměv. Schválně padne zpátky na záda, jakoby předváděl nějakého šaška. Celý střep se mu vrazí do zad.

„Ne já nechci, nechci tohle!“ zaječí a párkrát sebou zacuká. Pak se zase uklidní a už jen oddechuje.

„Seš tu ještě?“ Neodpovím. Jen stojím a pořád kolík svírám v ruce. Zahodím ho, je to hnus. Je od krve. Já taky. I strejda. Už si ani nemyslím, že by se měl strejda změnit v prach.

„Hele,“ říká mi a kouká do stropu. „Běž odsud pryč, jo? Uteč… nebo ne, jdi hezky nahoru a zavolej tátovi. Znáš na něj číslo? Na mobil?“

Zavrtím hlavou, ale on na mě nekouká. „Ne,“ zachraptím.  

„Ne… aha… jo aha…“ vypadá to, že přemejšlí, že by si chtěl zase prsty mnout čelo, ale neokáže zvednout paži. „Tak víš co, někde tam mám kalhoty… a v nich mobil. Budeš z něj umět zavolat?“

„Jo. Myslím, že jo,“ dodám, snad abych řekl aspoň něco víc.

„Tak dobře. Tak už… už upaluj…“

Je mi moc blbě a třesou se mi kolena jak po rychlém běhu. Vylezu stěží po schodech, ven přes práh. Ven, aby na mě tma nedošáhla. Opřu se do dveří a ony se zavřou. Dveře do upírovy krypty. Ne, prostě do strejdova sklepa na brambory.

Konec.