Pád Platónovy nejlepší obce očima díla Otevřená společnost a její nepřátelé

nerouškovi pro dlouhou chvíli, bez poznámkového aparátu s chybami ve formátování

 

1 ÚVOD

V této práci se budeme zevrubněji líčení pádu nejlepší obce z Platónovy Ústavy. Spíše než Platónovo líčení nás ale bude zajímat jedna neobvyklá interpretace Platónovy filozofie. Půjde o ten zvláštní pohled na Platóna, který představuje v prvním svazku díla Otevřená společnost a její nepřátelé K. R. Popper.

Přesněji řečeno: Popper se ve své práci vyjadřuje především k obecným tendencím v Platónově filozofii. Náš výkon by měl spočívat v tom, že se tyto poukazy k obecným tendencím na které Popper naráží pokusíme demonstrovat na jednom konkrétním příkladě Platónova textu. Domnívám se, že právě ta část Ústavy pojednávající o průběhu pádu nejlepší obce je místem, na kterém lze Popperův pohled výborně demonstrovat. Jedná se zde totiž o tom, co Poppera na Platónovi enormně zajímá - o politické filozofii a o tématu změny.

Pokud jde o Platónův text, zabývat se budeme prakticky výhradně VIII. knihou. Konkrétněji půjde vlastně o jednu její polovinu, totiž o politické úvahy, které (snad) obsahuje. Poté, co proběhl výklad o nejlepší obci stojí Platón před otázkou, zda bude jednou ustanovená aristokratická obec trvat věčně. Odpovídá si záporně. Tento realistický předpoklad mu otevírá cestu ke spekulaci o pádu nejlepší obce a díky té zase dostane příležitost vyjádřit se k uspořádání reálných obcí. V první části bychom se tak rádi pokusili popsat jak Platón ve svém výkladu postupuje.

V druhé části potom naznačíme, jakým způsobem pohlíží Popper na Platóna vůbec a ve třetí části se budeme zajímat o úvahy, které je možné vztáhnout na naši část Ústavy nebo které lze využít k její interpretaci. Předem naznačím, že autor knihy Otevřená společnost a její nepřátelé se ve svém díle věnuje obraně tzv. „otevřené společnosti“. Domnívá se, že útoky na „otevřenou společnost“ jsou často inspirovány podobným duchem, který vedl Platóna k objevu ideje dokonalé obce, případně že jsou tyto útoky inspirovány Platónovým dílem přímo. Platóna pokládá za filozofa, jehož obraz je v interpretaci pozdějších autorů silně idealizovaný a snaží se upozornit na údajné totalitaristické tendence v jeho učení, které jsou podle jeho mínění v pracích mnoha vykladačů banalizovány.

 

2 PÁD NEJLEPŠÍ OBCE

2.1 Úvod do VIII. knihy

Platónovo líčení o pádu nejlepší obce najdeme v VIII. knize Ústavy. Jak už jsem naznačil, rozbor ústav a jejich vývoje zabírá přibližně polovinu VIII. knihy a netvoří pevný blok, nýbrž je prokládán úvahami orientovanými jinak než politicky, totiž psychologicky. V tomto stručném úvodu bych rád ukázal, proč je podle mého názoru možné vybrat si z tohoto úseku pouze politické úvahy bez toho, aby Platónovo líčení z VIII. knihy ztratilo koherenci. Nedomnívám se totiž, že se jeho politické úvahy opírají o úvahy psychologické, přestože nám takovouto závislost sugeruje.

Samotný text se zabývá aristokratickou, timokratickou, oligarchickou, demokratickou a tyranskou ústavou stejně jako aristokratickým, timokratickým, oligarchickým, demokratickým a tyranským uspořádáním lidské duše. Ústava a člověk nejsou něčím, co by spolu nemělo nic společného. Jaký charakter má jejich vztah však není úplně jasné. Intuitivní přístup k tomuto problému je asi takovýto: člověk je tvůrcem ústavy, jejich vztah je tak vztahem tvořícího a vytvořeného.

Platón takový názor skutečně vyjadřuje, když nechává Sókrata ptát se Glaukóna: „Anebo si myslíš, že ústava se rodí odněkud z dubu nebo ze skály, a nikoliv z mravních zásad občanů, usazených v obcích?“ V dalším postupu však, dle mého názoru, Platón tohoto vztahu nijak nevyužívá. Spíše se zdá, že vyprávění o vývoji lidské duše klade vedle vyprávění o vývoji obce proto, aby demonstroval podobnost těchto dvou procesů. Nikde však neříká nic o příčinném působení mezi vývojem ve sféře lidské duše a vývojem ve sféře obce.

Znovu se pokusím vyjádřit, jak by se patrně běžný čtenář k pád obce stavěl. Věc by viděl asi takto: lidská duše se kazí a horší duše vytváří horší ústavu, čímž se i obec stává horší. Platónův přístup je ale podle všeho jiný. Dle jeho postupu se zdá, že změny v obci a duši jsou analogické, dějí se ale z vnitřních příčin a navzájem se neovlivňují. Kenneth Dorther poukazuje na tento paralelní charakter vývoje v duši a v obci, když o nich říká: „They were presented as two completely independent sequences ... that are related isomorphically by virtue of having the same internal relationship of their parts“

Díky poukazu na tuto interpretaci máme snad do jisté míry právo odlišovat v obsahu textu VIII. knihy dvě vcelku nezávislé roviny – jednu rovinu kterou můžeme označit za „psychologickou“ a druhou, kterou označíme slovem „politická“. Pro účel mého textu se budu metodicky věnovat pouze politické rovině. Psychologickou rovinu budu pro naše účely považovat za jakousi nepodstatnou didaktickou pomůcku, která nám pomáhá chápat změny probíhající v obci na základě podobnosti změnám v ustrojení duše.

Samozřejmě že čtenář VIII. knihy, který má zájem spíše o soukromé a vnitřní věci bude klást důraz na rovinu psychologickou. Naopak rovinu politickou bude pokládat za pouhou ilustraci k tomu o čem chce Platón dle jeho názoru mluvit především, totiž o duši. Já bych přesto rád přistupoval k textu tak jak jsem napsal výše.

Záměrně tedy budu na text aplikovat jistou politickou optiku a analogiím obce s duší se zde vědomě nebudu věnovat. Na text bych se zkrátka rád podíval tak, jako by v něm Platón nechtěl říct nic jiného než to, jak „fungují“ reálné obce. Přitom si uvědomuji, že když Platón vyjadřuje, co přesně má být probráno v VIII. a IX. knize říká, že chce: “vyzkoumat, je-li nejlepší [muž] zároveň také nejblaženější a je-li nejhorší také nejubožejší, či zda je tomu jinak“

Kniha má vrámci našeho pohledu za úkol srovnat různé druhy ústav, především potom porovnat ústavu aristokratickou s jinými známými ústavami. Prvním krokem, který je třeba udělat, je určit kterými druhy ústav se budeme zabývat. Těchto ústav je celkem pět. Můžeme předložit jejich výčet. Jde o ústavu aristokratickou, timokratickou, oligarchickou, demokratickou a o ústavu tyranie. Ačkoliv není tento seznam vyčerpávající, platí podle Platóna, že „dynastické nebo koupí dosažitelné královské úřady a jiná podobná zřízení leží jaksi uprostřed mezi těmito čtyřmi"

Platón chce vysvětlit, co je pro dané ústavy charakteristické. Probírá tedy jednu ústavu po druhé a snaží se vystihnout to specifické, co daný typ ústavy určuje. Zároveň platí, že si Platón rozhodně nemyslí, že jsou si všechny ústavy rovné a z toho, jak v knize postupuje lze usuzovat, že můžeme vytvořit jistou hierarchii těchto pěti ústav, totiž že ony ústavy lze seřadit dle kvality. Není těžké odhadnout, že kritériem, podle kterého by se konstruovala takováto hierarchie, by byl stupeň odlišnosti ústavy od ústavy aristokratické. Z toho, že ústava aristokratická je od sebe úplně neodlišná plyne, že nejlepší ústavou je právě ona. O stupeň horší než aristokratická je ústava timokratická, třetí nejlepší je oligarchická ústava, tu následuje demokratická ústava a nejhůře se vede obci s ústavou tyranskou.

Výklad o jednotlivých typech ústav Platón propojuje tak, že předpokládá, že ústava horší vzniká přirozeným vývojem v obci s ústavou lepší. Existuje tak jakýsi vcelku plynulý vývoj ústav, který má degenerativní povahu, tj. platí, že každá další vzniklá ústava je odlišnější od ústavy Platónovy aristokracie a tím pádem horší. Z toho co Platón říká se zdá, že předpokládá, že je model tohoto vývoje závazný (tj. že např. tyranie může vzniknout pouze z demokracie a ne např. z oligarchie)

2.2 Aristokracie

V samotné VIII. knize Platón o aristokracii neříká nic nového. Na začátku knihy pouze zopakuje některé její zvláštní rysy, které zevrubněji probral v předcházející knize, v knize VII. Protože ale kniha líčí vznik nearistokratických ústav jako jakýchsi stále vážnějších odpadnutí od ústavy aristokratické, je na tomto místě vhodné, abych vzpomenul kterými vlastnostmi a směřováními je obec s aristokratickou ústavou charakteristická.

Nejlepší obec se celou váhou opírá o schopnost správců usměrňovat reprodukci členů vládnoucí vrstvy, plodit tak výborné jedince a vybírat je mezi méně dobrými vrstevníky. Aristokracie klade důraz také na vzdělání, které je dvojí - músické a gymnastické. Zatímco první zdokonaluje duši, druhé zdokonaluje tělo, takže ani jedna stránka člověka není zanedbána. Toto vzdělání nepřináší prospěch jen jednotlivci, nýbrž v důsledku celé obci. Aristokratická obec se totiž díky vzdělání vyznačuje jednotou a zvláštní uspořádaností. Tyto dva znaky ji náleží proto, že si díky vzdělání každá část obce uvědomuje své místo v řádu obce a nebaží po místě jiném. Nedochází tak k žádným vnitřním tlakům a obec je opravdu jednotná a opravdu uspořádaná. Třetí vlastností, která má cosi společného s uspořádanosti obce a kterou se aristokracie liší od jiných zřízení, je absence mnohodělnosti. V aristokracii vykonává každý člověk jen tu činnost, ke které je nejlépe vybaven a neplýtvá silami na činnosti, ke kterým není dobře uzpůsoben. Vykonávání jedné činnosti přináší jisté výhody. V této jedné vykonávané činnosti se člověk rychleji zdokonaluje a je schopný pracovat čím dál efektivněji (pro ilustraci si můžeme uvědomit, že nemnohodělnost v podstatě přináší výhody, kterých naplno využila pásová výroba na přelomu 19. a 20. století). Poslední charakteristikou, kterou zmíníme a která je dalším důsledkem vzdělání, je orientace na dobro. Tato orientace na dobro vylučuje touhu po shromažďování majetků.

Další pokračování rozmluvy obsahuje úvahy o tom, zda nejlepší obec může padnout a co se stane, když aristokratická obec zanikne. Pokud bychom se měli přísně držet rozumu, zdálo by se, že zánik nejlepší obce je nemožný. Platón přesto tvrdí, že je jisté, že i tak dobrá obec musí padnout. Dovolává se přitom dvou motivů, které nemají povahu rozumového důkazu.

Předně apeluje na naši zkušenost se zánikem věci ze smyslového světa, když v parodii na klasické řecké tragédie nechává promlouvat Múzy: „Je obtížné, aby takto zřízená obec byla uvedena do neklidu, ale protože vše, co vzniklo, má svůj zánik, nepotrvá ani takové ustavení věčně nýbrž se rozloží“. V této podobě samozřejmě nejde o nic jiného než o poukaz na to, co známe ze smyslového vnímání, totiž na skutečnost, že věci se rozkládají a zanikají, resp. o vyjádření přesvědčení, že existuje kosmický zákon, který toto zapříčiňuje. Ve skutečnosti však to, že neznáme žádnou neproměnlivou věc neznamená, že taková věc neexistuje. Určitě to také neznamená, že dokonale jednotná a uspořádaná obec musí nutně zaniknout. Platón si tak pomáhá dost bizarní a temnou koncepce eugeniky, která má charakter tajné nauky, jejichž znalost získává správce jinak než naučením nebo racionální úvahou.

Znalost pravidel eugeniky získává správce jakýmsi tajemným mimoracionálním nahlédnutím, jakoby zapříčiněným nějakým druhem božské inspirace. V nejlepší obci je eugenika důležitá proto, že správci mají za úkol pomocí manipulace spojovat konkrétní muže s konkrétními ženami (tak jako pěstitelé šlechtí zvířata), aby byly další generace co nejlepší. Ale právě mystický charakter poznání v oboru pravé eugeniky je jedinou možnou příčinou pádu obce. Je tím jediným slabým místem, které může nejlepší obci zlomit vaz. Nutně se totiž časem stane, že některá z generací správců nebude schopná nahlédnout vzor, podle kterého se má plození řídit. To je jisté, protože poznání tehoto tajemného vzoru není možné předat další generaci pomocí učení. Když Platón promlouvá k druhům předpovídá: „ti, které jste si vychovali na vedoucí představitele obce, nepřijdou rozumovou úvahou, spojenou se smyslovým vnímáním – byť by byli moudří – na doby plodnosti a neplodnosti pro váš rod, nýbrž ty doby projdou mimo ně, a oni budou přinášet děti v nežádoucí okamžik.“ Tak se tedy počíná pád nejlepší obce.

Poté co obec ztratí poznání vzoru podle kterého je třeba plodit potomstvo, převezme kontrolu nad obcí generace strážců v jejímž středu nebude nikdo, kdo by byl schopný rozlišit výborné jedince vhodné pro správu obce. Později se do funkce správců dostane několik nedobrých mužů a žen, kteří naruší jednotu panující mezi správci tím, že se budou snažit o „vydělávání peněz, ... získávání půdy a domů, zlata i stříbra“ namísto směřování k dobru. Toto odpadnutí několika nedobrých rozdělí dříve kompaktní vládnoucí třídu a nejlepší obec jako taková zanikne, protože se odvrátí od principů, které ji charakterizují. Vláda nejlepších tak není svržena díky aktivitě ovládaných vrstev, jak by si moderní čtenář rád představoval, nýbrž zaniká díky vnitřní tenzi mezi vládnoucími.

2.3 Timokracie

Rozpadlá obec přejme rysy timokracie. Zdá se mi, že je timokracie spíše jakýmsi ne příliš jasně určeným pojítkem mezi jasně definovanou aristokracií a jasně definovanou oligarchií. Nicméně, jistě lze tohoto pojítka využít k tomu, k čemu bylo použito v textu tedy k tomu abychom mohli sledovat, jak se obec pomalu odvrací od aristokratické ústavy.

Snad největším rozdílem je právě odklon od směřování k dobru a příklon k hromadění majetků. Tento příklon k hromadění majetků znamená, že správci mají nad občany a majetky moc, kterou nevyužívají k tomu aby vedli celou obec k dobru, nýbrž proto aby získávali výhody pro sebe. Důsledkem toho bude, že opravdová ctnost, která vede člověka k dobru upadne do opovržení, protože člověku v získávání majetku nijak nepomáhá. Bude nahrazena novou nejvyšší cností, schopností získávat majetek. Původní dobré předpisy nastavené tak, aby obec vedli k dobru budou ve všech bodech, které by zabraňovali získávání dalšího majetku upraveny, aby vyhovovaly novému směřování obce.

Timokracie se liší od aristokracie také svou nejednotou. Již zde vzniká prvotní nejednota mezi správci a občany. V aristokracii byli všichni občané „služebníky“ obce. Pokud to můžeme říci slovy mnohem pozdějšího původu, byli správci jakýmisi „prvními mezi služebníky“. Nyní jsou však někým, kdo získává něco pro sebe na úkor někoho jiného. Úřady postupně nezískávají lidé schopní, nýbrž lidé bohatí. Oligarchie vzniká tehdy, když je právo na podílu správy obce podmíněno vlastnictvím jistých majetků.

2.4 Oligarchie

Přechod od timokracie k oligarchii je na rozdíl od ostatních přechodů jen rozvinutím původních tendencí v timokracii bez jakýchkoliv velikých převrácení. Nic zásadního z timokracie není v oligarchii negováno. Skutečně se dále rozvíjí vše, čím se timokracie lišila od aristokracie. Odklon od orientace na dobro je ještě silnější. Jednota je ještě více narušena. V tomto zřízení se fakticky obec dělí na dvě části. Bohatí občané podíl na správě obce mají, chudí ho nemají. Vznikají v podstatě jakési dvě paralelní obce – obec bohatých a obec chudých.

Oligarchie potom zaniká paradoxně kvůli tomu, díky čemu vznikla a sice kvůli orientaci na získávání stále většího majetku, nejednotu a nedodržování zásady o dosazování schopných do správy obce. S nadsázkou můžeme říci, že oligarchové nejsou pro svoji zaslepenost majetky schopni vytvořit jakýsi „program udržitelného rozvoje oligarchie“. Nejsou zkrátka ochotni zabránit vhodnými zákony situaci, kdy dochází k tomu, že člověk přijde o všechen svůj majetek. Tato neochota je jednoduše vysvětlitelná. Oligarchové situaci vidí asi tak, že čím více majetku chudým vezmou, tím víc jich získají pro sebe.

Z úplně chudých občanů se bohužel stávají žebráci a zloději. V této skupině se ale ocitne i několik schopných lidí, kteří by byli schopní spravovat obec, nicméně kteří nyní patří mezi chudé. Tito lidé využijí ostatních chudých a připraví demokratický převrat. Tak vznikne demokracie.

2.5 Demokracie

Úvahy o demokracii jsou pro dnešního čtenáře patrně nejzajímavější částí knihy. Vzhledem k tomu, že je ve veřejném mínění demokracie stále považována za nejlepší možné zřízení, ke kterému nakonec někdy přirozeně dospějí všechny státy světa, působí dnes některé Platónovy výpovědi stále poněkud kontroverzně. Překvapivé je už to, jak v Platónově genezi zřízení vzniká - totiž jako plod vzpoury žebráků a zlodějů. Obecně snad můžeme říct, že to že si se Platónovými názory dnes příliš nerozumíme vyplývá z rozdílného vztahu k pluralitě. Zatímco my ji pokládáme za něco pozitivního, většina antického světa a Platón ji vidí jako něco negativního.

Předem je také třeba podotknout, že demokracie o které Platón mluví je demokracií uvedenou do extrémů. To nicméně není nic nepatřičného, neboť se díky tomu lépe vyjevuje to, co Platón pokládá za nedobré tendence, kterými se demokracie dále vzdaluje od aristokracie.

Demokracie je charakterizována největší pluralitou z dosud prozkoumaných zřízení. V procesu rozpadu obce pokročila jaksi nejdále. Zatímco v aristokracii je obec skrz naskrz jednotná a v timokracii a oligarchii je rozpůlena ve dví, v demokracii je obec rozdělena na tolik částí, kolik je v obci občanů. Tato nejednota je v Platónových očích snad největší chybou demokracie. Zdá se mi, že i správci obce jsou v případě demokracie ještě neschopnější a vzdálenější dobru než v jakémkoliv jiném zřízení. Dovednost získávání bohatství např. v oligarchii může snad alespoň v některých případech implikovat jisté pozitivní vlastnosti, kupříkladu rozumnost a schopnost jistého druhu askeze (takové jakou bude později vyžadovat protestantská etika), díky které bohatý člověk nespotřebovává ihned své peníze, nýbrž je nějakým způsobem investuje. V Platónově obraze demokracie se ale zdá, že obec vedou výhradně lidé, mezi jejichž schopnosti nepatří nic kromě schopnosti lidem lichotit a uplácet je přerozdělováním majetků bohatších spoluobčanů. Lze si tedy všimnout, že správa demokratické obce je mimo jiné charakterizována využíváním populismu.

Další spornou vlastností demokracie je důraz na svobodu. V demokracii jde o svobodu v jakémsi jednoduchém smyslu slova, totiž o to, že nám nikdo nebrání podléhat jakýmkoliv vášním, které v naší duši vzniknou. Není těžké si domyslet, že Platón by patrně označil svobodu otročit svým vášním jako jistý zákeřnějším a horší druh nesvobody.

I demokracie zaniká kvůli tomu, díky čemu vznikla. Vznikla jako vzpoura proti bohatým a tohoto odporu k bohatým může tyran využít k převrácení demokracie v její pravý opak, v tyranii.

2.6 Tyranie

V knize následuje popis změny demokracie v tyranii. Tento popis je snad nakonec ještě zajímavější než popis demokracie samotné. Přestože je některými autory aristokracie popsaná v Ústavě označována jako vzor každé další diktatury, mně se zdá, že část o změně demokracie v diktaturu by mohla fungovat právě opačně, totiž jako varování před vznikem totalitního režimu. Některé části líčení popisují postupy, které byly používány ještě v reálných diktaturách dvacátého století (např. stalinské Rusko) i v diktaturách fiktivních, například v románu 1984. Je víceméně s podivem, jaktože tato část Ústavy nezmírnila zanícení některých evropských intelektuálů, kteří byli pro některý ze dvou velkých totalitních režimů dvacátého století nadšení.

Po odstranění oligarchie nepřestalo platit, že jsou jedni lidé bohatší než jiní. Mezi občany demokratické obce stále existuje něco, co bychom mohli označit jako „resentiment vůči bohatým“. V demokracii existují vlastně tři skupiny lidí. Jsou to jednak správci, pak bohatší občané a nakonec chudí občané, kterých je většina. Aby byli správci voleni chudou většinou, berou z majetků bohatších a dávají je chudším. Proto vznikne spor mezi bohatými a správci obce. Správci obce staví bohaté do role dřívějších oligarchů. Chudá většina se tváří v tvář bohatým cítí v demokratické partikularitě ohroženě a souhlasí tak s kumulací moci v ruce jednoho správce, který se má s „prooligarchickými“ bohatými vypořádat. Zdá se, že pouze tento jeden správce je schopný vzdorovat bohatým, kteří prý usilují o jeho život. Tak obec souhlasí s tím, aby začal nový tyran budovat vlastní armádu, která by ho proti údajným úkladům bohatých chránila. Probíhá zabavování majetků bohatým a jeho rozdělování chudým.

Po té, co je skupina bohatých zdecimována, pouští se tyran do boje s jinými oligarchickými nebo údajně oligarchickými obcemi. Sám tvrdí, že jde o to podpořit vznik dalších demokratických obcí z obcí oligarchických. Tyto války mají dva důsledky. Tyranova obec se musí starat o živobytí a nemá tak čas na to vypořádat se s tyranem. Válka také umožňuje, aby se tyran elegantně zbavil vnitřní opozice. Kdokoliv schopný je odstraněn a mezi tyranovy nejbližší se dostávají neschopní a vděční lidé. Tyran se postupem času ekonomicky vyčerpá. Zatímco na začátku chudým občanům rozděloval majetky bohatých, nyní na ně uvaluje daně aby mohl nadále vydržovat svou armádu. Tehdy se tyranie stává tyranií v užším slova smyslu.

3 OTEVŘENÁ SPOLEČNOST A JEJÍ NEPŘÁTELÉ

3.1 Popperova motivace a východisko

První svazek díla Otevřená společnost a její nepřátelé nese podtitul „Uhranutí Platónem“. K jeho sepsání K. R. Poppera nevedl akademický zájem o Platónovo učení. Sám se svým čtenářům svěřuje s tím, že k sepsání díla ho motivovalo připojení Rakouska k Německu v březnu roku 1939 a jeho práce tak byla inspirována reálnými politickými problémy jeho doby.

Vzhledem k tomu, že středem Popperova zájmu je především metodologie fyziky se nemůžeme divit, když sám v Úvodu odmítá, aby bylo jeho dílo chápáno jako dílo s charakterem vědecké práce. Od takového chápání se distancuje, když říká, že dílo „nenabízí důkazy tam, kde nelze dokázat nic, ani nepředstírá vědeckost tam, kde může poskytnout pouze osobní názor". Je třeba říct, že metodou, kterou Popper používá skutečně není nic takového jako je soustavné kritické zkoumání Platónových textů. Domnívám se, že Popperovi jde primárně o jakési víceméně intuitivní porozumění Platónově psychologii. Na základě tohoto porozumění se potom snaží načrtnout určitý obraz člověka Platóna, kterého pak využívá jako východisko své interpretace Platónových textů.

Před studentem filozofie, který se chce věnovat Popperově dílu v seminární práci samozřejmě vyvstává otázka, do jaké míry je vhodným námětem kniha, která může být řazena mezi populárně-naučné publikace a nemá ambice být vědeckou prací. V takové situaci je snad možné se odvolat na to, že Popper byl bez nejmenší pochyby významný intelektuál, jehož hlasu bylo v jeho době nasloucháno. Je příznačné, že i přes popularizační charakter jeho publikace Otevřená společnost a její nepřátelé se jí v anglo-saském světě podařilo odsunout studium Hegela mimo hlavní proud zkoumání akademických filozofů po dobu trvající déle než třicet let. Domnívám se, že Popperův text je zásadní minimálně z historického hlediska a že není něčím, co by se vůbec nedotýkalo seriózní filozofie.

3.2 Otevřená a uzavřená společnost

Bude samozřejmě třeba naznačit, jaký je význam základního pojmu Popperova textu, tedy pojmu „otevřená společnost“. Vzhledem k tomu, že je „otevřená společnost“ jakýmsi ideálem, bude výhodné začít u jejího opaku, tedy u „uzavřené společnosti“. Tu je možno snáze popsat. „Otevřenou společnost“ pak budeme moci vyložit jako odklonění se od principů „uzavřené společnosti“.

„Uzavřenou společnost“ považuje Popper za původní podobu lidské společnosti. Je podle něj charakterizována podřizováním se magickým silám, neschopností racionálního přístupu ke světu a neschopností kritiky tabu, přísnou a neměnnou společenskou hierarchií atd.. Na první pohled vlastně není úplně zřejmé, proč by se měl Popper tomuto starému uspořádání věnovat. Palčivost problému uzavřené společnosti pro Poppera spočívala v jeho historické zkušenosti. Nachází totiž paralely mezi původním soužití lidí v uzavřené společnosti a ideologií nacistické Třetí říše a komunistického Svazu sovětských socialistických republik. Pravděpodobně tyto dvě zřízení pokládá za ony „reakční hnutí, které ... usilují o svržení civilizace a o návrat do kmenové společnosti“ o kterých hovoří.

„Otevřenou společnost“ potom pokládá za jakýsi ideál společnosti, ke kterému má směřovat vývoj. Povaha tohoto vývoje je popisován jako směřování „k lidskosti a rozumovosti, rovnosti a svobodě“. Během tohoto procesu dochází mimo jiné k tak pozitivním skutečnostem, jako je uvolňování kritických schopností člověka.

Historie procesu přechodu od uzavřené k otevřené společnosti se podle Poppera začíná už ve starém Řecku. Pravděpodobně díky tomu, že viděl myšlenkovou přitažlivost ideologie nacismu a komunismu má ale přesto dojem, že stojíme na samém počátku tohoto procesu.

Na totalitarismus, proti kterému se vymezuje především pohlíží jako na výsledek historicistického přístupu k politické realitě. A ten se zase opírá o předpoklad, že studium politické reality a politické historie má vést k nalezení zákonu dějin a prorokování politické budoucnosti. Popper se domnívá, že takové předpovědi si nemohou nárokovat statut výsledku užití vědecké metody. Navíc si myslí, že podobný přístup je velice nebezpečný, neboť sugeruje nutnost zániku demokracie a tím ji oslabuje. Popperovu práci je tak možné chápat jako protiútok proti historicismu a jejímu podvratnému působení na vnímání demokracie.

3.3 Interpretace Platóna vůbec

Popperův pohled na Platóna je velmi neortodoxní, rozhodně dost neortodoxní na to, aby si této skutečnosti byl Popper ještě před publikací a kritickou reakcí na své dílo dobře vědom. Jak už jsem naznačil výše, domnívám se, že jeho východiskem je jistý obraz Platónovy psychologie. Popper pokládá Platóna za člověka, který především nebyl lhostejný ke změnám, kterými Athény v jeho době procházely. Přesněji řečeno chce podle mého názoru říct, že Platón nebyl lhostejný ke změně obecně a zároveň nebyl lhostejný ani k politickému stavu aténské obce.

Platónova doba je z Popperova pohledu doba, kdy řecký svět činil první krůčky od uzavřené společnosti ke společnosti otevřené. Tento proces s sebou nesl mnohé politické a společenské změny. Hroutila se veškerá jistota, kterou obci propůjčovala tabu a společenská hierarchie, byla narušena jednota obce díky tomu, že lidé začínali sami sebe chápat jako samostatná individua, do jisté velmi omezené míře nezávislé na obci atd. Jedním z symptomů těchto změn bylo právě sváření demokratických a aristokratických sil v Athénách, kdy aristokratické křídlo je pokládáno za stranu hájící uzavřenou společnost, demokraté jsou potom pokládáni za příznivce otevřené společnosti.

Popperova interpretace Platóna je podle mého názoru založena na dvou tezích, které vypovídají něco o Platónově psychologických postojích. Myslím, že Popper vlastně tvrdí, že Platónova touha filozofovat byla živena ze dvou zdrojů. Primárním zdrojem jeho filozofování byla snaha zlepšit politickou situaci své, vnitřními spory zmítané, obce. Sekundárním zdrojem byla pak nenávist, kterou Platón údajně choval ke změně.

3.4 Kritika Popperovy interpretace

Když se Popper snaží dívat na Platónovo dílo jako na (pokud to trochu přeženeme) vedlejší produkt jeho snahy politicky reformovat svou obec, přistupuje k Platónově odkazu velmi netradičně. Proti jeho přístupu tak lze tradičně argumentovat tak, že nepochopil jaký je skutečný obsah Platónovy Ústavy. Proti Popperově pohledu na Ústavu, coby na plán radikální změny reálných obcí v reálném čase lze postavit dva odlišné alegoričtější pohledy, které změkčují dopad Platónovy koncepce do praktické skutečnosti. Ten slabší vidí politické výpovědi v Ústavě jako výpovědi o ideji obce, které ze své povahy nejsou určeny k realizaci ve skutečném světě. Pro toto stanovisko lze v samotném textu Ústavy samozřejmě nalézt oporu, Platón něco takového explicitně vyjadřuje. Ještě alegoričtější pohled na text pak bude vidět politické výpovědi jako didaktickou pomůcku, která má demonstrovat to, o co dle tohoto pohledu skutečně jde, totiž ideální ustrojení duše. Pro tento pohled existuje také opora v textu.

Tato kritika samozřejmě může oslabit, resp. úplně odrazit útok na „totalitaristu“ Platóna jako na osobu. Pokud však Popperovi věříme upřímnost jeho zájmu o obranu otevřené společnosti a tomu, že mu nejde o pošpinění Platónova díla nýbrž o boj proti totalitarismu, pak musíme říct že Poppera vlastně ani nemusí taková kritika zajímat. I kdyby Platón nevyzýval ke změně ve skutečných obcích, neznamená to že nebyl dezinterpretován totalitaristickými ideology. Pokud jde skutečně o působení Ústavy na pozdější politické teoretiky, je jedno co chtěl Platón říct. Důležité je to, jak byl čten. A abychom byli důslední - i kdyby nakonec nebyl nikdy dezinterpretován, mohly by Popperovi jisté pasáže dobře posloužit jako ilustrace jistých prototalitaristických tendencí.

Poněkud jiná je situace pokud jde o naši věc. Jestliže chci psát o Popperově interpretaci pádu ideální obce, bude pravděpodobně potřeba abych se k jeho interpretaci Platóna vůbec vyjádřil. Domnívám se, že Popperova koncepce je minimálně vnitřně koherentní a její východiska jsou intuitivně přístupné, i když v Platónových textech nemají dostatečnou oporu. Nejzajímavější na Popperově interpretaci je podle mého názoru to, když naznačuje dichotomii mezi Platónovými explicitními vyjádřeními o zdroji jeho touhy filozofovat na straně jedná, a možnými nevědomými nebo skrývanými motivacemi, o kterých spekuluje Popper. Zdá se mi tak, že Popperova spekulace je přinejmenším hodná pozornosti. A proto se ji vlastně na tomto místě věnuji.

4 INTERPRETACE TÉMAT Z VIII. KNIHY

4.1 Úvod

Je zajímavé všimnout si, jak Popper interpretuje samotné líčení zániku nejlepší obce. Domnívá se totiž, že Platónovo líčení má ambici být líčením skutečných historických událostí, které se již v minulosti udály. Doslova říká, že Platón "věří, že model či originál jeho dokonalého státu lze nalézt v vzdálené minulosti, ve zlatém věku, který existoval na úsvitu dějin, neboť jestliže se svět v čase rozkládá, pak musíme nalézt tím větší dokonalost, čím dále půjdeme do minulosti“ To Popperovi umožňuje přenést váhu Platónova líčení z oblasti intelektuální spekulace blíže politické realitě. Jak jsme již řekli, tento důraz na blízkost Platónovy koncepce světu a politické praxi je pro Poppera charakteristický. Jestliže vezmeme v potaz to, jak Popper na líčení pádu pohlíží, můžeme přikročit k dvěma základním východiskům jeho interpretace Platóna, tj. k tvrzením, které můžeme shrnout jako „Platón má silný zájem o politickou praxi“ a „Platón je nepřítelem změny“.

44.2 Platón má silný zájem o politickou praxi

Popper se domnívá, že celá Platónova filozofie je výrazem jeho touhy zlepšit politický stav athénské obce. Doslova říká: „Jsem přesvědčen, že celá tato dualistická filosofie vznikla z naléhavé potřeby vysvětlit protivu mezi vizí ideální společnosti a ohavného skutečného stavu věci ve sociální oblasti – protivu mezi stabilní společností a společností v procesu revoluce“. Je všeobecně známo, že Platón sám se o filozofii vyjadřuje tak, že ji pokládá za přípravu duše na smrt.

Asi nejzávažnějším argumentem podporující Popperův pohled je jeho spekulace o důvodech, které vedly Platóna k oné tajemné koncepci eugeniky ze začátku VIII. knihy. Jak jsem se snažil ukázat v převyprávění Platónova textu - jediným slabým místem aristokracie, které může tomuto usopořádání přinést zánik je právě eugenika. Tehdy, když správci nebudou schopni spojovat správné muže se správnými ženami ve správnou dobu vznikne nedobré pokolení, které nebude schopné zachovat jednotu uprostřed vládnoucí třídy a začne vývoj směrem k timokracii.

Potíž se znalosti správného rozplozování je samozřejmě ta, že vzor podle kterého se tak má dít není přístupný naučením se od jiného, nýbrž je přístupný pouze intuitivně. Když běžný čtenář čte tuto pasáž, zdá se mu, že Platón předkládá takovouto koncepci proto, že zkrátka věří, že vše co jest v tomto smyslově vnímatelném světě musí zaniknout, ať by to bylo sebevíc dokonalé a proto že tedy musí zaniknout i nejlepší obec. Ta je ale zároveň dokonalá. Běžnému čtenáři se zkrátka zdá, že Platón potřebuje, aby nejlepší obec byla jednak dokonalá a jednak aby zanikla. Její zánik tak nesmí být zapříčiněn nějakou její nedokonalostí a proto si vypomáhá touto bizarní koncepci, která „svaluje“ vinu na jednotlivce. A ani ten nešťastný jednotlivec vlastně není nijak zvlášť nedobrý. Spíše takříkajíc „nemá to štěstí“.

Popper by s tímto vším mohl snadno souhlasit. Snad by jen zdůraznil, že podle něj nejlepší obec ve skutečnosti nutně musí zaniknout, protože si myslí, že Platón vypráví o skutečných historických událostech, které se už staly. A vzhledem k tomu, že v jeho současnosti aristokratická obec neexistuje, je pro něj jisté, že muselo dojít k jejímu zániku. Popper tohot místa ale využívá k něčemu jinému. Vede ho k nejradikálnější interpretaci Platónových záměrů jakou si v knize dovolil vyslovit. Popper se domnívá, že právě tajemný charakter poznání eugenického vzoru je spekulací, kterou se Platón hlásí o místo správce nové obce. Popper předpokládá, že Platón vlastně naznačuje, že pouze on zná tento vzor pro eugeniku a že bez něho nejlepší obec nemůže nijak vzniknout.

Osobně se domnívám, že o Popperovu interpretaci tohoto místa v Platónově textu se defakto opírá celá jeho snaha číst Platóna jako člověka zajímajícího se velmi vážně o politickou praxi. Další důvody jsou vlastně víceméně naznačeními. Jedním z poukazů, na které se lze dovolávat pokud chceme ukazovat, že Platón měl zájem o politickou praxi může být jeho slavné přiznání k mladické horlivosti pro veřejnou činnost ze Sedmého listu i podobně známý poukaz z tradice na to, že se pokoušel působit na mladé tyrany, např. na Dionýsia Mladšího v Syrakusách. Jakkoliv takové poukázání nic nedokazuje, může posloužit jako ilustrace toho, že Popperův pohled nestojí úplně na vodě.

Popperova snaha postavit do středu Platónovy filozofie zájem o politické otázky je, jak se mi zdá, pochopitelná i z vcelku banálních pozorováních. Např. se domnívám, že každého běžného studenta filozofie se zmocňuje zvláštní horlivost kdykoliv se má v seminární práci nebo na semináři vyjadřovat k etickým nebo politickým problémům. Takovou horlivost pociťuje při řešení ontologických nebo epistemologických problémům spíše méně často. Obecně se také zdá, že různé metafyzické systémy a jejich předpoklady mohou být (třeba i nevědomě) tvořeny jakoby „na objednávku“ etiky nebo teorie jednání. Takovým příkladem může být např. postulace stvořené nesmrtelné duše disponující svobodnou vůlí nebo odlišnost jediného Boha od stvoření v křesťanské filozofii.

4.3 Platón je nepřítelem změny

Popper se domnívá, že Platón upřimně nenáviděl změnu. Toto stanovisko odvozuje z Platónovy životní zkušenosti. Již dříve jsem zmínil, že Platón žil v době, kdy byly Athény zmítány vnitřními boji, které snad Platón vnímal jako důsledek zániku původní dobré a uspořádané „zastavené obce“.

Z tohoto Popperova pohledu je pluralita věcí důsledkem změny, protože změna jednotné nejlepší obce vedla nakonec ke vzniku demokratické obce rozdělitelné do tolika částí, kolik má občanů. Měnící se a pluralitní svět má samozřejmě tu nepříjemnou vlastnost, že je příliš složitý na to, aby se v něm dobře orientoval rozum. K takovému účelu by se samozřejmě hodil lépe stálý a uspořádaný svět. Od této zkušenosti slabosti rozumu postaveného před složitý svět odvozuje Popper Platónovu nenávist, kterou k němu cítil. Jeho vztah však snad nebyl úplně jednoznačný. Něco takového naznačuje, když o Platónovi píše: "Přestože se mu tento empirický svět plynutí vůbec nelíbil a přestože jím opovrhoval, v hloubi duše měl o něj zájem. Chtěl odhalit tajemství jeho rozkladu, jeho prudkých změn a toho, proč je nešťastný".

To vše Popperovi umožňuje dvě věci. Jednak tak může vykládat učení o idejích jako intelektuální konstrukt, který měl za cíl umožnit rozumu zmocnit se měnícího se světa uvrženého do plurality. K tomuto snad doplním jenom jednu poznámku. Zdá se, že Popper nakonec pokládá ideu dokonalé obce za ideu, kterou Platón postuloval jako první a podobný intelektuální postup později pouze rozšířil na ostatní věci.

Zásadnější pro celkový pohled na VIII. knihu je ale druhá úvaha týkající se změny. Postulace světa idejí je rozhodně způsobem, jak se se změnou do jisté míry vypořádat. Platón ji vlastně může relativizovat, protože přísně vzato nepůsobí nic špatného v onom druhém, ontologicky nepoměrně významnějším světě. Popperovi se zdá, že zrelativizování změny Platónovi nestačilo.

Platón totiž prý nakonec hledá způsob, jak se intelektuálně zmocnit změny. Nebo jinak řečeno - jak pochopit tu záhadnou věc, která znemožňuje uspokojivé poznání světa. Jde o úvahy, která se snaží najít něco neměnného právě ve změně samotné. Popper říká, že historicisté mají všeobecně tendenci „v sobě kompenzovat ztrátu stabilního světa lpěním na názoru, že se změna řídí neměnným zákonem.“. Podobný postoj předpokládá také u Platóna.

Platón se tedy snad snaží najít neměnný vzor, podle kterého změna v obci probíhá. Zdá se, že změna má vždy degenerativní charakter, tedy že z lepších věcí se změnou stávají horší věci. Popper pokládá tuto myšlenku, která je podle všeho zdrojem příběhů o vyhnání z ráje nebo mýtech o zlatém věku různých civilizací za produkt idealizace dětství a „nostalgickým přáním vrátit se do těchto raných stádií“ Toto pravidlo o vzniku horšího z lepších má jistou vyjímku – totiž změnu ve špatných věcech, která může vést k lepšímu. Tato výjimka mimochodem umožňuje vznik dokonalé obce.

Platónovi však tak abstraktní konstatováním nestačí a v případě změny obce nám předkládá mnohem konkrétnější popis toho jak změna v jednotlivých stádiích probíhá. Právě tento popis obsahuje naše VIII. kniha. Celou knihu tak snad můžeme chápat jako produkt Platónovy snahy najít neměnné na změně samotné. Přesný řád najdeme v počátcích rozkladu nejlepší obce, při které (Popperovými slovy) platí, že „politická degenerace spočívá hlavně v degeneraci mravní (a nedostatečném poznání); mravní degenerace je pak způsobena degenerací rasovou“. To odpovídá schématu: nesprávně uplatňovaná eugenika vede k odklonu od směřování k dobru a ten vede skrz příklon ke shromažďování majetků k pádu nejlepší obce. Podobně neměnný řád má i další degenerace ústav od timokracie k oligarchii, od oligarchie k demokracii a od demokracie k tyranidě.

5 ZÁVĚR

V této práci jsme se nepokoušeli o kritické zhodnocení Popperovy interpretace Platóna. Taková snaha by předpokládala důkladné seznámení se s trendy v poválečné interpretaci Platónova díla a vyžadovala by o mnoho rozsáhlejší práci.

Místo toho jsme se pokusili představit VIII. knihu Platónovy Ústavy a upozornili v ní na jistá témata, která se zdají být důležitá pro Popperovu interpretaci Platóna. Popperovu interpretaci jsme v této práci představili jako interpretaci, která vychází od určitého obrazu Platónovy psychologie k výkladu jeho filozofie.

Pohledem díla Otevřená společnost a její nepřátelé se nám VIII. kniha jeví jako výsledek Platónovy snahy vypořádat se se změnou tak, že najdeme neměnný vzor podle kterého se změna řídí. Jde tedy o degenerativní proces, který probíhá podle schématu: aristokracie – timokracie – oligarchie – demokracie – tyranie.

BIBLIOGRAFIE

Platón: Ústava (přel. Radislav Hošek), Nakladatelství Svoboda, Praha 1993

Popper, K. R.: Otevřená společnost a její nepřátelé I. - Uhranutí Platónem, Oikumené, Praha 1994

Dorther, Kenneth: The Transformation of Plato´s Republic, Lexington Books, Oxford 2006

 

---