Čtverzubec

Zpracovaný domácí úkol do semináře literatury. Zadání znělo: Povídka ve stylu MAGICKÝ REALISMUS, což je taky důvod, proč to místy zdánlivě nedává smysl. Pojato poněkud Adams -ovsky, přiznávám ;)

V sobotu večer se pan Broch probudil a jeho topinkovač nápadně hlasitě kvíkal. Pan Broch se k němu starostlivě naklonil – topinkovač byl již delší dobu nápadně bledý, evidentně nebyl ve svém umělohmotném krytu, což se samozřejmě velmi zřetelně podepisovalo na kvalitě snídaní pana Brocha. Pro starého mládence byly snídaně hotovým rituálem a proto neviděl takové počínání rád. „Co potřebuješ? Je ti něco?“ Topinkovač se zakuckal a po chvilce vyplivl malinkatého čtverzubce, který se po dopadu na zem okamžitě nafoukl a tvářil se velmi nepříjemně. Pan Broch chvíli konsternovaně zíral z topinkovače na nafouklou rybičku kutálející se po zemi (přece jenom, jsou jedovaté), a po chvíli úporného přemýšlení byl už téměř ochoten smířit se s faktem, že jeho topinkovač plive místo topinek rozzlobené akvarijní rybky. Hůř se ale smiřoval se skutečností, že aby si uchoval svou pověst muže činu, musí s kutálející se rybičkou i nemocným topinkovačem rázně zatočit. Vypojil z elektrické zásuvky televizní ranní zprávy a strčil prsty do Sítě. Vypadl ze zástrčky v Lanžhotské pekárně ve chvíli, kdy kolem projížděla červená rakvička. Zrovna pekli potřetí nedopečený chleba od minulého pátku. „Kníká mi topinkovač,“ postěžoval si pan Broch, „a plive rybky.“ „Takže to bude jedna vánočka a šest rohlíků?“ „To by bylo výtečné. Ale přesto bych rád vyléčil svůj topinkovač.“ „To bude hodně náročné. Potkal jste červenou rakvičku? Pokud se jí budete držet, mohla by Vás zavést do míst, která hledáte.“ Pan Broch opustil pekárnu, vonící levandulí a pustil se do pronásledování červené rakvičky. Rakvička se důstojně vznášela směrem k okraji malého města. Pan Broch se jal pokračovat za ní s odstupem několika desítek metrů – přesně tak, jak to nespočetněkrát četl ve svých oblíbených knížkách; dokonce se pokusil nasadit nenápadný výraz. Zpočátku nebylo pro něj sledování vůbec problém, okolí docela dobře znal a rakvička se držela na širokých ulicích. Jenže už za několik bloků se nepohybovala tak podivuhodně důstojně jako prve – a pan Broch s nelibostí zaregistroval, že co rakvičce ubylo na té zvláštní důstojnosti, to získala na rychlosti. Uháněla rázovitou krajinou, fosforeskující pod záplavou měsíčního světla. Bohužel, krajina nefosforeskovala natolik, aby si pan Broch všiml jednoho nevhodně rostoucího keříku, ve kterém vzápětí procitl, ačkoli ne nahý, přesto v trní. S ošklivou pachutí na jazyku usoudil, že sobotní večer musel být opravdu divoký, když se přesunul z místní krčmy až sem. Snažil se vybavit si, kam měl být zítra se svým povozem poslán. Pan Broch pondělky nesnášel. Zatímco si ženské v teple kamen klidně pletly koše, on, chudák, jim musel pravidelně dodávat proutí a jezdit s hotovými koši na trh, zima nezima. Na druhou stranu, pořád to byla slušná příležitost, jak se vyhnout neustálému dozoru své předrahé, kouzelné maminky. „Kdybych se už býval oženil,“ pomyslel si pochmurně, „nemusel bych pořád poslouchat ty máminy věčné řeči.“ Vstal, oprášil si tuniku, vyzvracel se do křoví a udělal dva pokusné kroky, načež usoudil, že kromě jeho pověsti abstinenta nic zlomeno nebylo. Marná věc – vyhrát nad čarodějnicí hrnec zlata, to už se přece musí zapít. Potácivě vyrazil k domovu. „Ty chrapoune, že se nestydíš! Celá ves si na nás po tom tvém řádění ukazuje prstem.“ „ Však vy spustíte jinou, mámo, až uvidíte, co vám nesu.“ Maminka pana Brocha plnila polštářky levandulí, pro dobré spaní, a ublíženě u toho lamentovala. „Ze syna se mi stává ožrala, chalupa se rozpadá nad hlavou… a ještě se mi rozbil hmoždíř! Běž, už jsi měl být dávno na trhu. A sežeň někoho, kdo opraví hmoždíř. Řekni dráteníkovi.“ Po dalším přívalu nadávek se pan Broch vzdal dalších pokusů o přerušení matčina monologu a o vysvětlení příčiny svého jednání a vyrazil na cestu. Představoval si, co s tou spoustou zlata udělá. mohl by zpravit chalupu… ale co z toho, stejně by se po pár letech zase rozpadala. Vydržela tak dlouho, vydrží i teď. Mohl by si koupit něco zábavného, co ještě nikdo nikdy neměl! Cestou do města si pan Broch zkracoval kolem rybníka po úzké, kamenité cestě a pokoušel se dohnat své, z matčina pohledu neomluvitelné, zpoždění. Beztak už jede pozdě – na jeho místo má přece spadeno ta stará čarodějnice, babka kořenářka. Určitě se tam už nakvartýrovala, baba jedna. Jako naschvál si vybrala stejnou cestu i skupina komediantů se svými povozy, kteří naopak neměli potřebu dohánět vůbec nic. Po chvíli přehadování, panu Brochovi došla trpělivost a pokusil se je předjet, což bylo velmi nemoudré. Pan Broch, s arogancí a nezodpovědností, která je mladým a nevycválaným mužům vlastní, nejenže ignoroval dopravní značku a nepoužil lucerničkový blinkr, ale, k jeho vlastní smůle, nedodržel ani bezpečnou vzdálenost mezi vozy a lehce drcnul z boku do jednoho z pěkně vybarvených komediantských vozů. Z toho vypadla velká červená bedna a šup, rovnou do rybníka. Pan Bloch, ač s dodržováním pravidel bezpečného provozu povozu značně na štíru, se rád nazýval slušným člověkem. Dokonce se to čas od času i projevilo, například teď. Zastavil koně a šel se omluvit bědujícím komediantům. „Hele, ty hlavoune, cos to proved? Víš, co v té bedně bylo?“ „To netuším, opravdu se moc omlouvám. Jsem si jist, že se dohodneme na uspokojivém vyrovnání.“ Panu Broch se zarazil a chvíli se snažil odhalit přesný smysl toho, co právě řekl. Pak usoudil, že jde snad o další následek kocoviny. Zajímavé. Řízení vozu pod vlivem zbytkového alkoholu – takový delikt ještě neměl. Postávali bezradně na břehu a dohadovali se, jak z té šlamastyky ven. Červená bedna provokativně plavala uprostřed rybníka, ale jak nejspíš nabírala vodu, potápěla se čím dál víc. Z rybníka vykoukla vodní panna s velmi, ale velmi pobouřeným výrazem. „Kdo mi to tady hází takové krámy? Kdo to má pořád uklízet? Že mi tady chlapi čůraj, když chodí z hospody, to jsem si zvykla, i když, když jde kolem pekař, ryby strachem pochcípají už předem! Ale aby mi tady házeli bedny s mrtvejm chlapákem, to teda ne. Já tady chci živého, alespoň se budu mít čím bavit.“ Bedna s mrtvým chlapem? Panu Brochovi to bylo jasné – měl co dočinění s místní mafií! Rozhodl se, že slušnosti už bylo učiněno zadost a je načase vzít do zaječích. Mafiáni stáli na břehu a dohadovali se s vodní pannou, že tu bednu mají doručit a kdesi cosi. Ale panna vytrvale stála na svém : živého chlapa za mrtvého. Mafiáni se chvíli radili a pak čapli pana Brocha za pačesy. „Hele, tys to zavinil, tak ty za ní půjdeš.“ Vodní panna si ho prohlédla, spokojeně kývla, chytila pana Blocha za nohu a stáhla ho pod vodu. Pan Broch pomalu na počítal do pěti a pak se vynořil. Vytřel si vodu s očí, vysušil vlasy a zabalil se do županu. Měl svou vanu nesmírně rád a teď to vypadalo, že se budou muset na nějaký čas rozloučit – topinkovač vytrvale plival rybičky, nyní v pravidelných intervalech a pan Bloch přecejen neměl to srdce je nechat umřít na suchu. Nemluvě o tom, že umyvadlo, které potřeboval z čistě praktických důvodů, už bylo obsazeno, minimálně do té doby, než si pořídí akvárium. Všechny se tam nevejdou, ale tenhle tady byl koneckonců první… A tak se ze všech těch rybek alespoň čtverzubec tvářil spokojeně.

---