láska

Tiše trpíc pozorovala jeho rozzářený pohled. Tiše jako myška znovu a znovu doufala a znovu se zklamala. Ani hvězdy dnes nebyly na nebi vidět, jako kdyby naděje už nebyla tichým zářivým místem v duši. Cítila se nešťastná, nepochopená. Světlo se odrazilo v kaluži dešťové vody. Naděje! Ale však pouliční lampy náhle zhasly. Tma. Pak ji došlo, že je to jen další výpadek proudu. Pokolikáté už dnes? Uslyšela proud nadávek. Zvedla oči a hledala jakýkoli náznak života. Ale nic se už nehýbalo. Pokračovala v chůzi. Jeho zářivý pohled ji pálil i hřál. Jeho štěstí. Je přednější než její? Ne, cítila více bolesti než kdy jindy. Ucítila slzy na svých lících. Šla po tmě ulicí, sotva si vidíc na nohy. Měl někdy v očích ten třpyt, když se na ní díval? Nemohla si vzpomenout. Usmíval se někdy tak zářivě, když s ní chodil ven? Otočila se a vracela se zpět. Nemohu, nechci! Však její nohy kráčely dál. V tichosti. NE! Ale šla. K jejich domovu. Budeme znovu šťastní, budeme! I kdybych ho měla donutit. Něco vevnitř v ní volalo: Ne, už nebudete! Ty jsi to svým činem zničila. Tu zahlédla zdi zahrady. Usmála se. Jsem tu, miláčku! Vešla do zahrady, kde místo květin rostly ze země náhrobky. Zastavila se nad společným hrobem Anny a Petra Krásných. “Ty mi ho nevezmeš! Ne a ne!”

Začala hrabat.