Oliver

Oliver

Už od dětských let miluji kočky. Vyrůstala jsem na vesnici a babička vždycky nějakou měla. Byly to lepší hračky než panenky. Co jsem se jich navozila v kočárku. Sice se většinou bránily, ale chvilku v něm vydržely.

Ale od té doby, co jsem se vdala, bydlím ve městě v paneláku a manžel je zásadně proti kočkám. On je v podstatě v zásadě proti spoustě věcem, které mám ráda a kočky jsou jednou z nich.

Vzhledem k tomu, že obě mé dcery znají mou vášeň pro tyto chlupaté miláčky, domluvila mi ta mladší, Helenka, u svého spolužáka koťátko. Nejdříve jsem o tom nechtěla ani slyšet, bála jsem se reakcí domácího pána. Ovšem podívat jsem se na něj jela.

„Ten je nádherný,“ bylo to první, co jsem u Saši, Helenčina kamaráda, vypustila z úst. Byla to nádherná, mourovatá chlupatá kulička. Hned byl u mě jako doma. Vrněl, nechal se hladit a já už ho z rukou nepustila. Odvezla jsem si ho domů a dala mu jméno Oliver. Jela jsem nakoupit vše, co takové koťátko potřebuje. A u srdce jsem cítila zároveň teplo a strach. Co bude, až se o novém členu domácnosti dozví  manžel.

„Ahoj, Petře, mám pro tebe malé překvapení,“ volám mu do práce.

„Jaké překvapení?“ reaguje hned.

„Víš, máme doma koťátko,“ hlesnu nesměle.

„Ty jsi se snad zbláznila, víš, jak nesnáším mít doma zvířata,“ hřímá do telefonu.

„Tak to zkusíme,“ žebroním.

„Necháme to na doma, musím pracovat,“ řekne a zavěsí telefon.

Nemám z toho nejlepší pocit, ale mazlení s Oliverem zažene moje chmury. Válím se v chodbě na koberci a hraju si s tím chlupáčkem. Pak u mě na chvíli usne a já se bojím pohnout, abych ho nevzbudila.

Cvak, přichází Petr.
„To kotě musí pryč,“ je první, co vypustí z úst.

Ani si ho pořádně neprohlédne a už vynáší soudy. Snažím se ho přemlouvat, ale moc to nezabírá. Nakonec souhlasí, že ho budeme mít, než mu seženu náhradní bydlení.

Samozřejmě se sháněním nového domova pro Olivera moc nepospíchám. Za to z práce domů letím jako blázen a už se vidím, jak držím v náručí tu chlupatou kuličku. Ležím na zemi a pozoruji ho, jak si hraje. Ale někde v pozadí cítím tíseň. Jako kdyby mou radost z koťátka mělo něco zkazit.

Další den se mi zdá, že Oliver nemá už tu jiskru v oku jako dřív a začnu se bát, aby nebyl nemocný. Přece jen je to nalezenec od popelnice, co když má nějakou chorobu? Zajedu s ním raději k veterináři.

„Ten je ale krásný,“ slyším od doktorky. „Tak pojď, dáme ti něco na odčervení a budeš zase chlapík.“ Oliver dostane lék, zaprská si a jedeme domů.

Ovšem netuším, že je to teprve začátek všeho trápení. V sobotu po příjezdu z nákupu dám chlupáčkovi jeho oblíbené jídlo a vykládám nákup. Najednou slyším, že Oliver se dáví. Běžím k němu, nemůže popadnout dech a celé tělíčko má napjaté do oblouku. Vyděšeně se na něho dívám a snažím se mu pomoci. Najednou začne zvracet dlouhé, bílé červy. Dívám se na to a nemohu uvěřit vlastním očím. Co se to děje? Ta malá háďátka se na zemi kroutí jako malí hadi. A Oliver se stále dusí. Najednou vše skončí jako mávnutím kouzelného proutku.

Uklidím tu spoušť, popadnu Olivera a jedu s ním opět k veterináři. „To jsou škrkavky,“ dozvídám se, „to je u nalezených koťat normální. Dáme mu injekci s antibiotiky, uděláme klystýr a měl by být v pořádku.“ Zaplatím a odvážím si mourovaté koťátko domů.

Nazítří se opakuje vše znovu. Oliver opět zvrací tu bílou havěť. Na nic nečekám a vyrážím k veterináři. Tam mu prohmatají bříško a dozvídám se, že ho má úplně tvrdé, což znamená, že je plné škrkavek. Dostává stejnou léčbu a já další informace. Prognóza již není tak růžová. Může se stát, že mu cizopasníci ucpou střeva a pak pomůže jedině operace, která ale dle slov odborníka nebývá moc úspěšná.

Doma leží Oliver ve svém pelíšku jako bez života. Nechce pít ani jíst, jen spí a občas ze spánku žalostně zamňouká. Mám o něho velký strach, celou noc jsem vzhůru a hladím jeho heboučkou srst. Brzy ráno ho opět začne trápit dávení. Je to daleko horší než předtím. Chvílemi mám strach, že už se udusí. Nejhorší však je, že vidím, jak trpí. Dám si ho do košíku a jedu s ním opět na veterinární kliniku. Tam se dozvím krutou pravdu. Nejlepší bude nechat Olivera utratit. Má ucpaná střeva škrkavkami až do žaludku a zřejmě si s tím již neporadí. Není to lehké rozhodování, ale nakonec mu nechám dát injekci, po které se již neprobudí.

Jdu rovnou do práce a polykám slzy. Nikdy by mě nenapadlo, že to může takhle skončit. Tak se Petr přece jen dočkal, jsme bez koťátka.

Odpoledne se doma nemůžu podívat na místo, kde měl Oliver svůj pelíšek. Smutek mě ovládá dokonale, nemohu zadržet slzy. Když mě Petr vidí tak nešťastnou, sám mi nabídne, že bychom se mohli podívat po nějakém koťátku na internetu. Nejprve o tom nechci ani slyšet, protože žádné už nebude jako to, o které jsem dnes přišla. Ale pak se mi to rozleží v hlavě a jdu s manželem hledat v inzerátech nového Olivera.

Nacházíme spoustu koček a koťátek, která hledají své nové majitele. Nakonec objevíme i jednoho mourovatého kocourka, který jakoby z oka vypadl Oliverovi. Napíšu email jeho majitelce a nedočkavě čekám na odpověď.

Druhý den již vím, že je kocourek ještě volný a že se na něho mohu přijet podívat. Dostávám i telefonní číslo na paní Vlastu, jeho současnou opatrovnici. Zavolám ji a domluvím si s ní návštěvu.

V sobotu odpoledne podle domluvy vyrážím na návštěvu. Paní Vlasta bydlí od nás asi padesát kilometrů. Její dům najdu snadno. Kdyby byl udržovaný, byl by moc krásný. To samé se dá říci o zahradě. Je vidět, že majitelce zřejmě nezbývá čas na starání se o svůj domov. Zazvoním na zvonek a čekám. Vyjde asi padesátiletá žena a za ní vyběhne snad deset koček. Různé barvy, různé velikosti, různého stáří.
„Dobrý den, jsem Vlasta,“ zdraví mě žena již přes plot.
„Dobrý den, jsem Milena,“ podávám ji ruku, hned jak otevře vrátka.
„Pojďte dál,“ vyzve mě ta drobná žena. Má na sobě pestré květované šaty, pod kterými vykukují štíhlé nohy v sešlapaných pantoflích. Vlasy má světlé, již prošedivělé a v obličeji jsou patrné stopy únavy. „Vaše koťátko je ještě u své maminky, ale ukážu vám ho a vy se rozhodnete, zda si ho později vezmete.“

Jdu za ní do prostorného domu. Všude jsou misky s kočičím jídlem, s mlékem a kočičí záchody. Samozřejmě jako jsou kočky všude vidět, tak jsou i cítit. Vlasta otevře dveře do jednoho pokoje, kde stojí uprostřed velká bedna.
„Tak tady ho máte,“ nahne se do krabice a vyndá mourovatého kocourka. Ten začne okamžitě pištět, protože zrovna byl přisátý k mamince a plnil si bříško.
„Jů, ten je ale krásný, můžu si ho pochovat?“ ptám se a hrnu se k bedně. Dostávám koťátko do náruče. Je tak malinké a heboučké. Nakouknu do krabice a vidím vyhublou černou kočku a u ní přisátých pět koťátek. Mourovaté je ale jen tohle jedno.

„Tak co, jak jste se rozhodla, budete ho chtít??“ ptá se mě Vlasta.
„Samozřejmě, je tak nádherné,“ podávám ho Vlastě zpátky a ta ho vrátí do krabice.
„Dáte si kávu?“
„Nechci vás zdržovat,“ odpovím.
„Já budu ráda, alespoň si s někým popovídám. A víte co, ukážu vám ještě nějaké své kočky,“ vyzve mě k prohlídce Vlasta. Vodí mě po domě a já nestačím žasnout. V každém pokoji bydlí nějací její chlupatí miláčkové a jedna paní kočka má dokonce celý pokoj jen pro sebe, protože se s ostatními kočkami nesnese. Vypadá to tu jako celkem luxusní hotel pro kočky.

V jednom pokoji mě Vlasta pobídne, ať se posadím, že skočí pro kávu. Tady bydlí velká bílá kočka, která bude každou chvíli rodit. Má tu ještě podnájemnici. Je to čtyřnohá babička, které je již úctyhodných 19 let a kdysi přišla o přední nohu. Jsem z toho u vytržení. Kočky mám sice ráda, ale tohle mě úplně uzemnilo. Jsem docela zvědavá, co mi bude Vlasta vyprávět.

Už je tu a pokládá přede mne hrneček, na kterém je obrázek, jak jinak,  kočky. K tomu dává na stůl talířek sušenek. První, co mě napadne, je zeptat se, kolik má vlastně těch chlupatých krasavic.
„Mám jich čtyřicet jedna. Až se Míně narodí koťátka, bude jich víc,“ usmívá se Vlasta. Je to až k nevíře. Vlasta vypráví, jak se o ně všechny stará. Jenom než vymění stelivo v záchodech a naplní všechny misky, to jsou hodiny práce. Některé kočky jsou nemocné, musí jim dávat léky, chodí s nimi na prohlídky. Ráno vstává ve čtyři hodiny a chodí spát po půlnoci. Vůbec mě už nepřekvapuje její vyčerpaný zjev.

„Paní Vlasto, vždyť to musí stát i fůru peněz, jak to zvládáte?“ pokládám ji další otázku.
„To víte, není to jednoduché. Ale chodím do práce a něco mi dává i manžel. Je teď na služební cestě, tak jsem tu sama. Dcera je už vdaná a syn bydlí na koleji až v Brně. Už jsem vzdala hledání různých sponzorů, snažím se vystačit si sama. A když mi známí přinesou nějakou další kočku bez domova, nedokáži ji odmítnout. Nemám to srdce. Kočky byly vždy mou velkou láskou,“ vypráví a unaveně se usmívá. „Kdybyste věděla o někom, kdo by chtěl koťátko nebo i nějakou dospělou kočku, dejte mi vědět,“ vznese ke mně prosbu. Slíbím jí to a domluvíme se, že za čtrnáct dní si dojedu pro svého nového Olivera.

Je to dlouhé čekání, ale během něho si přečtu nějakou odbornou literaturu o chovu koček a koupím nějaké jídlo a stelivo pro kočky, abych Vlastu potěšila alespoň nějakým malým dárkem.

A už je tu den, kdy si mám jet pro svého kocourka. Dám do auta věci pro Vlastu a vyrážím. Když na ni zvoním, nikdo mi nepřichází otevírat. Divím se, vždyť jsme přece domluvené, před týdnem jsme si i volaly. Zkusím otevřít vrátka a hle, povolily. Jdu tedy dál a volám, zda je někdo doma. Nikdo se mi neozývá, jen pár hladových koček přiběhne z různých koutů zahrady a začnou se mi otírat o nohy a  mňoukat. Zdá se mi to vše nějaké podivné.

Vezmu za kliku hlavních dveří a otevřu. V tu ránu se proti mně vyřítí další kočky a vyráží ven. Misky jsou úplně prázdné, nikde žádné granule, ani mléko, ani voda. V celém domě je příšerný zápach. Ovšem není to jen od koček, mísí se s ním i něco nasládlého. Popadne mě podivná předtucha. Dveře od dvou pokojů jsou otevřené. Vejdu do prvního z nich a vidím něco, co mě bude pronásledovat do konce života. Na zemi leží Vlasta ve slabé noční košili, tedy spíše v tom, co z ní zbylo a na jejím, již zřejmě několik dní mrtvém těle, si pochutnává několik jejich miláčků. Zvedne se mi žaludek, musím utéct ven na vzduch. Než zavolám policii a lékaře vím jedno. Již žádnou kočku doma nechci.