Návrat ztraceného syna

    „Už jedou. Jedou!“

    Mladá Lidka vtrhla do místnosti s takovou razancí, až pradlena Juna leknutím nadskočila.

    „Kdo, kdo jede?“ zeptala se pradlena s rozšířenýma očima.

    „Chlapi!“ vydechla Lidka šťastně. „Vracejí se domů!“

    „Je tam i můj syn? Viděla jsi Stana?“

    „Já nevím, je jich na tom voze tolik. Pojďte!“ dívka popadla pradlenu za ruku a ta se nechala odtáhnout od rozdělaného jídla. Cestou na náves běžela, co jí síly stačily, ale Lidka byla rychlejší.

    Než dorazily, koník na návsi zastavil a z dřevěného vozu začali seskakovat ozbrojení muži. Juna se zarazila, protože ti vojáci jí připadali dost cizí, ale když si sundali přilbice, rozeznávala už známé obličeje. Vrátil se kovářův Michal, mladý pekařův syn Adam, Václav od rybářských a spousta dalších. Jeden z vojáků se nejistě díval po okolních lidech, jako by někoho hledal. Kovovou přilbici si stále ještě nesundal a tak ho Juna nemohla poznat. Když ale vykročil k ní a ona hleděla do jeho známých modrých očí, srdce se jí rozbušilo radostí a do očí chtě nechtě vyhrkly slzy.

    „Mámo!“ zvolal voják radostně a křehkou Junu mohutně objal. Cítila jeho pach i jeho slzy, které jí padaly do vlasů, protože byla o hlavu menší než syn. Odtáhla ho od sebe a prohlížela si ho. Zmohutněl, jen co je pravda, vypadá trochu jako divoch, ale za to může ta jizva na levé tváři. Modré oči zvážněly, určitě musel vidět ledacos. Ani trochu se nepodobal tomu živému mladíčkovi, který odtud s trochu romantickými idejemi odjížděl. Vrátil se jí dospělý zkušený muž, silný a nebojácný.

             Ale hlavně se jí vrátil syn.

    „Jsem rád, že už jsem zpátky,“ řekl a s chutí si nabodl kus pečeně, kterou Juna udělala. „Bylo to hrozně dlouhé a hlavně zbytečné. Páni nahoře se tráví červeným vínem a my pro ně bojujeme. Copak je to nějaká spravedlnost? Navíc území zůstalo tak jak bylo, my jsme o nic nepřišli a oni nám nic nedali. Prašivci.“

    „Ale alespoň jsi viděl lán světa,“ odvětila Juna. Stála k synovi zády a přehazovala dříví z košíku k peci. „Pěkná cizí města…“

    „Pěkná možná. Ale kdysi. Projížděli jsme jen troskami a z hradeb nás vítaly napíchané hlavy.“

    Juna mlčela.

    „Povídej spíš, co se změnilo tady. Já jsem jen bojoval. Nic zajímavého ti neřeknu.“

    „Krčmářovic Jitka se vdala, za to nedochůdče z vedlejší vesnice. Mají spolu miminko.“

    „Myslíš toho mrňavého sraba, co jsem mu tehdy dal do huby a jeho táta si pak k tobě přišel stěžovat?“

    Juna se zasmála. „Myslela jsem, žes na to zapomněl.“

    „Na to se nezapomíná. Styděl jsem se, že jsem ti přidělal trápení. Navíc mi takovéhle milé vzpomínky z domova v cizině pomohly.“

    „Od čeho máš tu jizvu na tváři?“

    „Byl jsem trochu pomalý.“

    „Aha.“

    „A to je všechno? Byl jsem pryč čtyři roky, mámo, muselo se stát víc věcí.“

    „Starý Luther umřel, předminulé léto.“

    „Usedlost zdědil Jan nebo Martin?“

    „Martin. Jan se šel učit na nějakou univerzitu.“

    „Aha.“

    „Marilka se po tobě ptala. Bude ráda, že ses vrátil.“

    „Marilka!“ Stanův hlas prosytil úsměv. „Půjdu se za ní podívat.“

    „Koupila jsem ti nové sedlo. Tedy…myslela jsem, až se vrátíš…“

    „Děkuju mami!“ usmál se Stan. „Kdes na to prosím tebe vzala?“

    „Něco jsem prodala, něco našetřila…“

    „Jsi zlatá. Já tedy pojedu.“

    „Nechceš se převléknout? Takhle v tom brnění ji akorát vyděsíš.“

    „Díky.“

    „Nahoře máš čisté věci. Košili, kalhoty a tvé oblíbené boty jsou vyleštěné do krásy.“

    „Ty jsi neuvěřitelná.“

    „Nech toho a plav už.“

Sestoupil dolů už převlečený. Nosí dlouhé vlasy, pomyslela si Juna, když syna uviděla. No, docela mu sluší, vypadá jako horal.

    „Ty vousy si necháš?“

    „Jestli se ti to nelíbí, tak ne,“ řekl Stan.

    „Já se jen ptám. Je to tvoje věc, už nejsi malé dítě.“

    „No, poslední dobou jsem si na ně docela zvykl.“

    „Marilka tě nepozná.“

    „Ale pozná. Čtyři roky přece nejsou zase tak dlouhé.“

    Pro mne byly jako věčnost, pomyslela si Juna.

    „Tak,“ políbila syna na tvář, „hodně štěstí.“

Stan pomáhal se stejným nadšením, jako před válkou, ale teď toho stihl a zvládl mnohem víc, protože měl větší sílu a výdrž. Řezal dříví, skládal seno do stodoly, chodil pást krávy, při zabijačce i sám porazil prase, chodil plavit koně a když mu vybyl čas, tak i k řece chodil sedávat. Juna si opět musela zvyknout na to, že už toho nemusí tolik dělat a o mnoho věcí se nestarala vůbec, protože věděla, že je syn stoprocentně udělá. Vařila mu, prala a vše se vrátilo do normálních kolejí.

Padal soumrak a ovce, osiřelé a bez ovčáckého psa, avšak za bezpečím dřevěné ohrady, spokojeně spásaly šťavnatou trávu, zatímco jim vítr čechral nádhernou vlnitou srst, pro kterou byly v tomto kraji pěstovány. Jedna z nich zvedla hlavu a zaujatě zírala na mohutný dub, stojící na nedalekém kopci. Snad ji vyrušilo šepotání jeho listů, nebo poslední trylek ptáka ukrytého ve větvích. Nakonec však opět sklonila hlavu a začala pysky otrhávat droboučké stonky mladé trávy.

    Soumrak se změnil v noc a trochu se ochladilo. Jedna ovce neklidně zabečela, o jinou se otřelo její maličké jehně, jinak byl ale normální večer, takový, jakých bývají v létě stovky.

    Na kopci u stromu se zastavil stín a shlížel dolů na nejasné siluety pasoucího se dobytka. Žaludek mu zpíval hlady, oči lačně plály a srst, teď tmavá, by se mu ve dne nebo při měsíci stříbřitě leskla.

    Jedna z ovcí ucítila pach smrti a vyděšeně zabečela. Ostatní zvedly hlavy a napjatě poslouchaly. Začaly se hýbat, jako obrovská vlna, ale utéct nebylo kam. Jedna z nich statečně prorazila tvrdou hlavou nepříliš dobře přibitý trám a huňatá těla se rozběhla po mezi. Stín u stromu zvědavě naklonil hlavu, jakoby se ptal, co to ty ovce dělají a pak ladně, tiše seběhl dolů. Jak se blížil k teď už roztroušeným kusům, elegantně zrychloval.

    Lov začal.

Hlouček zvědavých lidí trochu prořídl, protože je odehnal puch masa a hejna much. O rozsahu škod však nemohlo být pochyb. Po celém údolí, ale i několik desítek metrů za ním se válela rozervaná ovčí těla, některá obraná až na kost, některá jen s rozervanými hrdly.

    „Kristepane,“ řekl asi podesáté pasák Josef. „Taková spoušť! A já už si pomalu počítal, kolik vlny letos prodám!“ hořekoval zdrceně. Jako ponurý chór mu nad hlavou bzučely stovky much. „Přes deset let jsme tu o ničem takovém neslyšeli a teď takový masakr! Kdo to mohl udělat?“

    „Kdo asi,“ zabručel hospodský Hans, jakýsi vesnický mudrc. „Vlk. Zatracený prašivý vlk.“

    „Já si nemůžu dovolit další ztráty,“ řekl Josef. „Musíme prohledat okolní lesy a toho bastarda odpravit.“

    „Jo. Řeknu chlapům z vesnice a ještě dnes to tu projdeme.“

    To Hanse uklidnilo. „Tak. Jen ať mi už nezadáví žádný ovce!“

    „Pro jistotu dáme kolem údolí pár pastí,“ doporučil hospodský.

    „Dobře.“

    „Tak co?“ zeptala se Juna, když unavený a zpocený Stan dorazil domů.

    „Nic. Nenašli jsme ho.“

    „Vlk… dlouho  jsme tu žádného neměli.“

    „Já vím. Mohl přijít přes hranice. Stane se to.“

    „Hans má pěknou smůlu.“

    „Měl tu ohradu pěkně zpráchnivělou. Kdyby ty ovce neutekly…“ Stan mluvil skoro omluvně. Junu to zaujalo.

    „Ty za to přece nemůžeš,“ zasmála se udiveně.

    Syn jenom mnohoznačně pokrčil rameny.

    „Potřebovala bych naštípat dříví.“

    „Dobře,“ ožil Stan a odešel na dvůr.

Mladá dívka si přehodila raneček z ruky do ruky a podívala se na hvězdnatou oblohu. Byla unavená a tak se zastavila a usedla na trávu. Rozbalila ranec, ukrojila si z půl bochníku tenký krajíček chleba a začala jíst. Dívala se na tmavé kopce před sebou a cítila v duši klid a mír.

    Klid a mír však necítil vlk, který se objevil u rozcestníku a zíral na dívčinu štíhlou postavu. Měl hlad, příšerně mu kručelo v břiše a nevěděl, co má dělat. Ovce, se kterými se pobavil před týdnem, už pro něj byly tabu, noc co noc u nich hlídali muži s pochodněmi. Jednou byl tak hloupý, že se jim ukázal u stromu a oni na něj začali křičet a mávat pochodněmi, tak raději zmizel.

    Zíral na dívku a jeho hladem zmučený mozek formoval strategii, jak nejlépe svou oběť napadnout. I když se centrum jeho myšlení přesunulo do oblastí břišních, ještě stále toužil po tom si s dívkou pohrát.

    Obešel rozcestník a hluboce, výhružně zavrčel. Jak předpokládal, dívka sebou trhla, posadila se a rozhlížela se kolem sebe. V ruce se jí něco zalesklo. S tímhle nepočítal, má nůž. To je jedno. Uštve ji a ona ho pustí. To je jasné.

    Zvedla se do plné výše a křečovitě držela nůž. Dech se jí zrychlil a srdce rozbušilo. Dívala se na ten stín, který měl nepříjemně šelmovské rysy. Toulavý pes nebo vlk? Vždyť je to jedno, stejně na tebe má chuť, zbloudilá šelma na zbloudilé maso. Odtrhla ses od lidského stáda a to se trestá.

    „Jdi pryč,“ zachraptěla hlubokým hlasem. „Táhni!“ vykřikla.

    Vlk stál a jen nechápavě naklonil hlavu. Pak se přiblížil.

    Jak je drzý! pomyslela si dívka s bázní. „Myslíš, že se bojím?“ dodávala si odvahy. Ještě pevněji sevřela rukojeť nožíku, až jí klouby zbělely, to ovšem ve tmě nebylo vidět.

    Vlk vyrazil.

    Dívka se jen vyděšeně nadechla, na patě se otočila a začala běžet po měkké trávě. Slyšela svůj dech i dech šelmy, cítila, jak jí plíce sténají z nedostatku vzduchu a srdce bije jako splašené.

    Tichý šelmí běh se přibližoval.

    Nemáš kam utéct, pomyslela si zoufale, když jí znavené nohy zradily.

    Prostě nemáš.

    „Cizinka,“ utrousil Joska, kovářský tovaryš nad pivem a přehlédl své posluchače. „Můžeme děkovat pánubohu, že to nebyl nikdo z našich, ale stejně je to zatraceně zlé.“ Napil se piva, utřel pěnu z úst a pokračoval. „Byla zle potrhaná, vykrvácela, nebožačka. A těch much…“ Potřásl hlavou. „Hrůza. Jestli to byl ten vlk a už si dovolí na člověka, máme se proč bát.“

    „Kdo to mohl tušít, že si troufne na děvče?“ opáčil Stan. „Pasti jsme dali, stádo hlídají chlapi, tak si našel jinou kořist. Nemůžeme být všude.“

    „Nikdo teď nesmí vycházet za tmy za vesnici. Nikdo,“ řekl Joska.

    „Třeba odtáhne jinam,“ řekl Stan. „Znechutili jste mu to tu pěkně.“

     „Myslím, že nemá důvod,“ řekl mladý tovaryš a smutně se zadíval na hladinku svého korbele s pivem.

Juna měla tu noc lehké spaní a tak slyšela, jak vrzly dveře dole ve světnici a pak vrata. Chvíli zírala do stropu a pak se vykulila z postele. Sešla dolů a ven, ve stopách svého syna.

    Kam tak pozdě jde?

    Viděla jeho siluetu, jak stoupá po travnatém svahu, temnotu proti temnotě. Svítil měsíc, takže tmavá masa kopce byla světlejší. Cosi odhazoval.

    On se svléká!

    Když stoupal k vrcholu, na chvíli jeho siluetu ve tmě ztratila. Pátrala, jestli nezměnil směr, nebo jestli se nevrací zpátky.

    Na vrcholu kopce spatřila vlčí obrys a bezděky se zachvěla.

    To není možné. To nemůže být pravda.

    Vlk táhle zavyl.

Ráno zakokrhal kohout a Juna se šla podívat do Stanovy ložnice. Spal jako děťátko, jednu loknu neposlušně spadlou na zavřeném oku. Spokojeně oddechoval, klidný, ničím nerušený.

    Včera v noci to nebyl on.

    Nepodívala ses potom nahoru. Nevíš, jestli jeho postel byla prázdná. Jsi hloupá.

    A co ty dveře? Zamykala jsem. Otevřít si mohl jedině on.

    Prostě to není pravda. Je to šílené a nesmyslné.

    Otočila se k oknu a dívala se dolů na dvůr, kde paběrkovaly slepice. Zhluboka se nadýchla, vyhnala pochybné myšlenky a otočila se k odchodu. Její syn byl však už vzhůru.

    „Mami?“ zeptal se rozespale. „Děje se něco?“

    Včera jsem tě viděla, jak se měníš ve vlka.

    „Nic,“ usmála se. „Snídaně je na stole.“

    „No… je trochu nezvyklé, že mne budíš.“

    „Budeš jíst?“ Včera jsi určitě slušně povečeřel. Srnku? Nebo zase nějakou zbloudilou dívčinu?

    „Nemám hlad.“

    To jsem si mohla myslet. „Dobře. Půjdeš pomoct Vranovi, jak jsi slíbil?“

    „Jo. Poslyš, vážně se nic nestalo?“

    Potlačila otázky, rodící se na rtech. „Ne.“

    „Dobře. Půjdu se umýt a obléct. Pak asi vyrazím.“

    Juna kývla. „Dej na sebe pozor.“

    Stan se zasmál. „Přece nejdu nikam daleko.“

Marilka se zhluboka nadýchla a obrátila se na Stana. „Neměli bychom zůstávat venku do noci. Prý tu běhá vzteklý vlk.“

    „Já tě ochráním,“ zasmál se Stan. Objal Marilku kolem ramen a dlouze ji políbil.

    „Měla bych jít domů,“ řekla dívka a neklidně se zavrtěla. „Mám takový divný pocit.“

    „I se mnou?“ zasmál se znovu Stan.

    „Právě, že s tebou,“ řekla vážně Marilka. „Něco je ve vzduchu. Je to divné. Jako smrt.“

    „Mluvíš nesmysly,“ řekl Stan. „Ale jestli chceš, půjdeme.“

    Marilka pokrčila rameny. „Já nevím. Dnes je hezky, ale je tu tak divně. Ale… co zas doma..,“ vzdychla.

    „Je ti zima?“ zeptal se Stan.

    „Ne, to určitě ne,“ odvětila Marilka. Potlačila maličký ledový plamínek strachu, který jí vyklíčil na duši. Zničehonic si vzpomněla na ty rozervané ovce, otevřená hrdla, nevidoucí oči. A mouchy. Nenáviděla mouchy.

    V tu chvíli to na Stana přišlo, plíživý pocit a chvění blížící se proměny. Ach Bože, teď ne…koho to napadlo že se ve vlka uřknutý mění jen za úplňku?

    „Marilko,“ polkl a ztěží dokázal ovládat hlas, „jdi pryč.“

    „Proč?“ vyjevila se.

    „Padej!“ zařval a hrubě do ní strčil. Pak se sehnul a chytil se za břicho, jako v křeči. „Vypadni!“

    „Stane!“ plakala, vyděšená a nechápající. Stála však na svém místě.

    „Vystřel…“ zavrčel a klekl si na trávu, skloněný a zpocený. Kapky jeho potu skrápěly letní trávu.

    „Stane…“ Natáhla k němu ruku. Ohnal se a jeho zkroucené prsty ji poškrábaly na ruce. Z ran se vyhrnula krev a to jeho mučené smysly ještě víc rozlítilo. Vstal a hrubě ji strčil do prsou. Zírala mu do tváře, kterou mu začínaly pokrývat krátké chlupy. Oči mu zrudly a svítily jako dva rubíny. „Domů… jdi…“ zasípěl a padl na všechny čtyři. Začal si rvát košili z těla, švy praskaly a látka se trhala. Vrčel a sípěl.

    „Ne,“ řekla Marilka. „Ty mi neublížíš. Já vím, že ne.“ Pochopila, že on zabil ty ovce a tu dívku, pochopila, že její milovaný Stan se noc co noc mění ve vlka. Jenže teď jí to bylo jedno, protože se jí svíralo srdce nad tím, jak její chlapec trpí pod bolestí proměny.

    Čekala, než se mu protáhly nohy, zašpičatěly čelisti, svalnaté tělo pokrylo hebkou srstí a vyvinul ocas. Pak se zvedla a šla domů.

Ráno se potkaly na návsi, Juna nesla koš čerstvě vypraného prádla kovářce, Marilka mířila pomoci své matce na pole sbírat brambory.

    „Dobrý den,“ pozdravila Marilka plaše Junu. Ta si všimla škrábanců na dívčině předloktí.

    „Co se ti stalo?“ zeptala se Juna nevinně.

    „Nic,“ špitla Marilka a už už vykročila, ale Juna ji nepustila.

    „Nestalo se včera nic?“

    „Co by se mělo stát?“ udiveně vykulila Marilka oči.

    „No, na té schůzce se Stanem. Nebyl nějak… divný?“

    „Ne, vůbec ne,“ zalhala Marilka obratně.

    „A co tohle?“ ukázala Juna na zaschlé rány.

    „Já… poškrábala jsem se,“ znovu zalhala Marilka. „Podívejte, já musím na pole. Máma čeká.“

    „Dobře. Promiň, že jsem tě otravovala. Hezký den.“

    „Vám taky.“

Seděla dlouho do noci u jediné svíčky a čekala, kdy nahoře vrzne postel, zaskřípou schody a tiše se otevřou dveře ven do dvora. Neměla ponětí o čase, ale muselo být už ráno, když Stan vstal. Když míjel světnici, Juna tiše řekla: „Kam jdeš?“

    Stín v předsíni ztuhl a pomalu se otočil k plameni svíčky a obličeji za ním. „Ven.“ Hlas měl podivně těžký.

    „Kam ven?“

    „Prostě ven.“ Vztek. „Nech mě.“

    „Lovit?“ zeptala se Juna klidně.

    Ticho.

    „Poranils ji. Je ti doufám jasné, žes ji odsoudil? Žes ji proklel, aniž by ses jí zeptal?“

    „Takže to víš.“

    „Viděla jsem tě jednou v noci. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vždyť vlkodlaci neexistují. Tedy… nikdy tady. Ani můj děda nic takového neříkal a to mu bylo sto deset, když umíral.“

    „Vlkodlaci jsou – alespoň tam kde jsem bojoval, jsem jednoho potkal. A to stačilo.“

    „Párek zamilovaných šelem. Jak romantické.“

    „Není to tvoje věc.“

    „Není? Jsi můj syn! Porodila jsem tě, vychovala. A teď je z tebe zrůda. Vrah.“

    „Nemůžu s tím nic dělat. Jsem prokletý. V noci mne to prostě ovládne. Nikdo mi nedokáže pomoct. Jestli jde ta kletba odejmout, nevím jak.“

    „Ale pamatuješ si, co jsi dělal.“

    „Ano.“

    „Tak to sakra můžeš ovlivnit!“

    „Nemůžu. Ten hlad… je silnější.“

    „Nemusely to být naše ovce a ta mladá dívka. V lese je plno zvěře.“

    „Tohle bylo...jednodušší.“

    Jeho oči začaly plát, jako pekelné ohníčky. Svítily v temnotě a Juně se málem zastavilo srdce.

    „Zabiješ i mne? Zadávíš mne rovnou u tohohle stolu?“

    „Ne. Dokážu rozeznat...lidi, kteří jsou mi blízcí.“

    „Dejte na sebe pozor. Pasti budou i okolo vesnice.“

    „Díky. Ještě se vrátím, až budu...v pořádku.“ Zavřel dveře.

    Juna se dívala do plamínku, který prskal a vlnil se.

    Tvůj syn je vlkodlak a ty s tím nemůžeš vůbec nic dělat.

Seděla na plochém kameni a dívala se na miliony hvězd, které zdobily oblohu. Dýchala vlažný vzduch, občas se rozhlédla kolem sebe a když nikoho neviděla, znovu zvrátila hlavu a hledala ve hvězdném poli nové tvary.

    Za chvíli ho ucítila. Odpoutala se od hvězd a zadívala se před sebe. Seděl tam, klidně dýchal a čekal, až se ona zvedne. Oči mu rudě plály, nebyla v nich však hrozba.

    „Ještě ne,“ zasmála se a zvedla potrhanou ruku. „Ještě je brzy. Počítám tak pár dní. Jak dlouho to trvalo u tebe? Týden?“

    „Nejdřív mne to vyděsilo. Nevěděla jsem vůbec, co se mnou je,“ mluvila do ticha. Věděla, že jí vlk rozumí. „Pak, když jsem začala lépe vidět, slyšet i za ten doslovný roh, byla jsem obratnější… není to tak zlé. Vážně ne. Jsem ráda, že jsi mi to udělal. Kdybych zůstala člověkem a ty vlkodlakem… asi bych se zbláznila. Takhle můžeme být pořád spolu.“ Vlk k ní přišel a ona mu zabořila štíhlé prsty do husté hřívy na krku. Moc dobře si uvědomovala, že je první a poslední z lidí, kdo se jej může v jeho zvířecí podobě dotknout. Lehce švihl ocasem.

    Znovu se podívala na hvězdy. „Za chvíli,“ zašeptala. „za chvíli budeme navždy spolu. Jako lidé i jako šelmy.“

    „Půjdeme pryč,“ řekl Stan zasmušile a míchal hrachovou kaši na talíři.

    „Kam?“ zeptala se Juna napjatě.

    „Někam daleko. Do divočiny, kde nebudou lidi. Až se Marilka promění…“

    „A jak to vysvětlíš jejímu otci?“ vyzvídala matka.

    „Nijak.“

    „Nijak? Ty jsi dobrý. Dosmrti mi bude vyčítat, že se s tebou Marilka znala a utekla.“

    „Tak. A to tam mám přijít a říct: ´Dobrý den, jsem vlkodlak, Marilka bude taky, musíme pryč?´ Nesmysl.“

    Juna mlčela. Zadívala se mu do očí a nemohla z mysli vypudit vzpomínku na to, jak mu včera v brzkém ránu plály. Pokrčila rameny. „Dělej, jak uznáš za vhodné.“

Letní noc, taková, jakých bude letos ještě pár. Na obelisku seděla opět postava, ale nebyla to Marilka. Juna se dívala na hvězdnatý obzor, mírný větřík jí čechral prošedivělé vlasy, unavené oči upírala k siluetám kopců. Trochu se jí ulevilo, když na jednom z nich stanuly dvě vlčí siluety.

    „Hodně štěstí,“ řekla Juna do letního větru. „Doufám, že vás na cestě nepotká nic zlého.“ Dál už nic neříkala. Nemohla. Jen tiše plakala.

    Vlk se na ni ještě jednou podíval a pak se otočil zpátky k čekající družce. Ta se odlepila od země a pak už Juna sledovala, jak se ponořují do temnoty za noční kopce.