Sněhuláci

Šel jsem tichou zadumanou ulicí. Takovou, jakých je mnoho. Nespěchal jsem, jen co noha nohu mine. Lampy se rozsvěcely a osvětlovaly jemné vločky sněhu, které padaly na ulici. Šel jsem sám. Bez cíle, jen tak z radosti, nebo smutku? Kdo ví. Nevěděl jsem. Zahnul jsem za roh. A pak ještě jednou. Obešel jsem pána v černé bundě a pokračoval. A zase jsem zahnul a znovu. Čerstvý sníh mi vrzal pod botou a měl jsem důvod k radosti, nebo ke smutku. Lampa přede mnou cvakla a zhasla, tak jak to pouliční lampy dělají. Šlapal jsem dál tenký poprašek a vrzání se rozléhalo mezi domy.

„Ehm,“ ozvalo se ze tmy přede mnou: „Co tu děláte takhle v noci a sám?“

Pod lampou stál pán v černé bundě. „Hledáte něco.“

„Hledám smysl života.“

Pán v černé bundě se zamračil, zavrtěl hlavou a obrátil se. Zmizel za rohem.

Začal jsem hledat smysl života. Sněžení zhoustlo. Začalo chumelit a na chodníky dopadala veliká semínka pampelišek. Vyhrnul jsem si límec od kabátu. Pak jsem se sklonil k zemi a na rohu udělal malého sněhuláka. Na dalším rohu jsem splácal další postavičku. A další a další a další. Pak bylo ráno.

Chlapeček se natáhl pro kliku. Povyskočil si, otevřel a dupnul botičkou do hlubokého sněhu.

„Jé, mamí, někdo tu postavil sněhuláka.“