Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZameč
06. 05. 2009
3
4
725
Autor
Sapfó
Máme tě rádi, řeknou rodiče a políbí svou malou copatou dceru v její velký den. Dívenka si natáhne na záda batoh, větší a těžší než je sama, a vyjde z ulity. Do světa.
Hej, Lído! štěkne klučina a šlápne jí na nohu. Můžu ti říkat Lízo? Naše koza je Líza! Jsi koza? Hej, Lízo, tak co, jsi koza?
Nejsem, pípne maličká nejistě a snaží se pochopit, proč bílé přítulné kozy mají tak hloupá jména.
Jsi blbá jako naše koza?! Hej, děcka, koukněte se, semhle, Líza bude mečet!
Štefáčku, křikne ježatá čarodějnice, vem si tác a jdi si stoupnout támhle na konec řady. Tady nemáš co dělat, když se chováš jako pavián. Mazej!
Ano, paní učitelko, řekne chlapec a dá se do běhu.
Liduško, pohladí ta žena dívenku po vlasech, Liduško, to byl jenom Štefáček, z toho si nic nedělej. Na, jdi si stoupnout dopředu, ano? A vezmi s sebou kamarády.
Já… skloní copatou hlavu.
Ano?
Já nemám…
Tác? Příbor? Ty jsou támhle.
Kamarády…
Štefáček prochází kolem stolů a nahne se nad její talíř, pod záminkou, že hledá sůl. Má chvíli čas, tak jí vyrazí vidličku z ruky a zašeptá: To si vypiješ, ty malá sůvo. Zameč, kozo!
Je horko a ta odhalená těla už nikoho nevzrušují.
Zvoní.
Lída popadne tašku a pak si vzpomene, že nemá kam spěchat, a zpomalí své pohyby. Líně se natahuje pro pero, nechá spadnout sešit na zem, a když konečně vyjde ven, šourá se.
Venku před školou stojí chlapec s neuměle ožužlaným cígem.
Kozo, zameč.
Jdi pryč.
Zameč, povídám.
Nech mě bejt, co jsem ti kdy udělala?
Mě to baví. Zameč, kozo, tak kurva zameč, ne? Snad pozdravíš, když potkáš kamaráda, ne?
Někomu to řeknu.
Ááá, už mečíš. Ale abys pak ještě měla čím mečet.
Nech mě bejt!
Štěfáčku, vykřikne muž, co tady děláš? Žáci nemají na školních pozemcích po skončení vyučování co dělat! A ty jsi končil už před dvěma hodinama.
Já jsem měl doučování, odsekne a schová cigaretu.
Jo, jasně. Odejdi, buď tak hodný.
Už jdu. Šel jsem jenom vyzvednout kamarádku.
Liduško, to je tvůj kamarád?
Jo, jasně že jsem tvůj kamarád, viď? zavrčí.
No, tak jestli je tomu takhle… no tak jděte, děti, šupšup!
Ahoj, Lízinko, řekne chlapec a vystoupí ze stínu. Je pozdě večer, Večerníček už dávno skončil. Malé děti spí. Lída usíná.
Je venku a kráčí rychle, snaží se ignorovat stíny kolem a hlas, který je najednou všude. To je jen sen, šeptá sama sobě, jen sen, jen sen, probudím se a budu princezna.
Lízo, zazubí se on a zastoupí ji cestu.
Co po mně chceš?
Peníze. Přineseš mi zítra peníze? Jinak uvidíš, ty malá děvko.
Mami…
Ano, holčičko?
Mami, já bych s tebou chtěla mluvit…
O čem? Děje se něco? Něco ve škole? Špatné známky?
Já… on, jeden kluk a já…
Jé, copak?
Víš, on na mě každý den čeká…
A nosí ti tašku?
Ne, nenosí. On…
Počkej, Liduško, on se ti líbí?
Skloní hlavu. Je silný. Ne, nelíbí…
Tak co se děje?
On na mě každý den čeká a pak…
On se do tebe zamiloval?! Holčičko, to je báječné, nauč ho, ať ti nosí tašku, ano? A teď jdi, prosím tě, mám ještě moc práce.
Potřebuju peníze.
Na kino? Vezmi si z peněženky, kolik potřebuješ. Pa, holčičko.
Ve třídě je hluk a ona si sedá blíž a blíž, nezpozorována, nežádána, prostě se jen posouvá každou minutou blíž k tomu davu a poslouchá, o čem se baví.
Četly jste to poslední Brávíčko?
Houf dívek pokýve hlavou.
Lída taky. Zpozorní.
No, a četli jste takovou tu Help mí?
Jo, jasně.
Ne, já ještě ne, řekne jedna z davu. Co tam bylo?
No, psala tam jedna holka, bylo jí asi třináct, a psala tam, že ji po škole vždycky vyzvedne jeden kluk a někam ji odvede a pak ji…
Co?!
No, a vždycky po ní něco chce.
Co?
No, peníze, svačinu, něco aby udělala…
Týjo. A vona to jako fakt dělá?
Jo.
Páni… vydechnou dívky. To je ale prase, ta holka, že se nechá. Proč to někomu neřekne?
Začíná znovu. V jiném městě, známým řekla špatnou adresu, nenapíšou.
Ráno stojí před domem.
Máme tě rádi, řeknou rodiče, telefony nervózně čekají v dlaních. Hodně štěstí, holčičko!
A čímpak bys chtěl být, Liduško, až vyrosteš? zeptá se stařena.
Patoložkou.
Patoložkou.
Patoložkou?
Jo.
No, je to netradiční. A proč?
Já… já nevěřím na smrt.
Já taky ne, zasměje se žena.
Stojí před zrcadlem, je bosá a nahá. Tudy bych vedla řez, říká sama sobě, kdybych chtěla vidět aortu.
Pohladí fiktivní linii studeným prstem a otřese se při tom doteku. Mééé.
4 názory
Možná trochu moc schematické, stručné, ploché, samoúčelné. Třeba ta matka. Je možné, že by holčičku nepochopila, ale takovéhle nepochopení mi přijde absurdní. Přijde mi tak trochu vynucené autorem, aby bylo její utrpení završené. Věřím, že takové příběhy jsou, ale nejsou tak černobílé, něco mi na tom chybí. Od autora, který se pustí do takového tématu bych očekával nějaký přesah.
dobrovolně? Jak se to vezme.. on je silný, ona se ho bojí a neví si rady. Nikdo jí nepomůže. Je to dítě. A patrně hodná holčička a ty jsou bohužel poslušné - tedy snadné oběti.