Samota

Tak někdy přijdou chvíle,
a člověk je tu sám,
jak na moři rozbouřeném,
se kymácí jak prám.

A nikde není ostrov,
kde zakotvit by mohl,
jen moře samoty a stesku,
není kdo by pomohl.

A mraky černé nad hlavou,
a vítr prámem kymácí,
dál pluje jen dálavou
a minulost se navrací.

Vzpomínky jen volně plují,
kde stala se chyba,
kde byl ten zlom?
Že láska lásku opustila,
Že by uhodil snad hrom?

A z hromu oheň vzplanul
a sežehl co bylo,
a každý šel si po svém,
už není co by zbylo.

Tak jeden je možná šťastný
a druhý zůstal sám
a kymácí se v samotě
jak opuštěný prám.

---