Jáchym ležel zachumlaný ve své teplé postýlce, jen oči mu koukaly z pod peřiny. Jakmile bouchly vstupní dveře jejich rodinného domku, celý se rozklepal. Už jsou doma. Už to zase začne. Já nechci.. Co mám dělat? Ať jdou pryč, prosím!! Přetáhl si přikrývku přes hlavu a modlil se k čemusi neznámému, co ho mělo zbavit trablů posledních týdnů. Avšak ani dnes mu nemělo být dopřáno klidu.

Hlasitý hovor z předsíně naznačoval, že pan a paní Halámkovi jsou opět v povznesené náladě. Jáchymovi se notně zvýšila tepová frekvence, pot mu stékal po kapkách z obličeje a zanechával mokré stopy na pyžamu a prostěradle. Na tak malé dítě až nezvyklé množství.

„Jáchyme!“ zakřičel náhle otec ze suterénní místnosti.

Chlapec se ulekl a roztřásl se ještě více. Co jsem zase provedl? Vždyť jsem udělal všechnu práci, všechno jsem stokrát zkontroloval, na nic jsem nezapomněl. Nebo ano?

„Jáchyme, neslyšíš!“ ozvalo se z hrdla o oktávu výše od předchozího volání.

K tomu všemu se přidalo řinčení skla, když se pivní sklenice se stolu sesunuly poté, co se otec, prudce postava se, zachytil ubrusu, neboť alkoholové opojení mu způsobilo značný motohlav, načež následovalo prudké zavrávorání a nemotorné zhroucení se ku podlaze.

„Do prdele!“ zahalekal hlasitě, jako by mu to mohlo zmírnit jeho bolest v zápěstí levé ruky, kterou si pádem způsobil.

„Co to tu vyvádíš?“ zašklebila se manžela a pomáhala mu vstát zpět do bipedální pozice.

„To von, ten parchant. Zakop sem tady vo ty krámy, co tu nechal. Já ho přerazim. Kde je? Jáchyme!!!“ vztekle nakopl kabelu, jež stála pod stolem, a vydal se do patra za svým synem.

Hoch zrovna přemýšlel, kam se schová, když zaslechl hlasité kroky nebezpečně rychle přibližující se. Rozplakal se.

„Ty hajzle, seš hluchej?“ zařval na Jáchyma, jakmile rozrazil dveře do pokoje.

Devítileté dítě se vůbec neodvážilo vystrčit nos. Muž přišel až k posteli a strhl peřinu s chlapce.

„Sakra, vole! Co si vo sobě myslíš, že nebudeš poslouchat?“

Jáchym se instinktivně schoulil do klubíčka, proud slz už nedokázal ovládnout.

„Ty chcípáku, co tady řveš?“ hulákal na celý byt. Silnou paží uchopil chlapce za krk a jedním trhem jej shodil s postele na zem, kde do něj několikrát tvrdě kopl.

„Tatí, prosím, ne, to bolí…“ vřískal hošík, nic platné mu to však nebylo.

„Drž hubu, zmetku, jak to, že’s neuklidil, co sem ti řek?“

„A-ale u-ukli-di-dil,“ vykoktal ze sebe ztěží.

Co to jen ten táta říká? Ani smítko nikde nezbylo. Nic jsem nezkazil, určitě.

„Vodmlouvat umíš skvěle! Padej dolů a di se čumnout. Tak dělej!“ Ještě ho jednou nakopl, aby se zvedl.

Chlapec se pomalu a s bolestivou grimasou snažil splnit otcův příkaz. Bohužel příliš pomalu.

„Mám čekat čtrnáct dní?“ zakřičel opět otec a svou upocenou velkou tlapou ho chytil za pačesy.

„Áááááúúúú!“ zasténal Jáchym, ale to už ho hlava rodiny tlačila před sebou ke schodišti.

Zachraňte mě někdo, to se nedá vydržet..

Pro opilého muže nebylo snadné držet rovnováhu na schodech, a tak když zavrávoral a hrozilo mu klopýtnutí, strčil nebohého syna prudce do zad. Jáchym stihl jen vykřiknout a po akrobatickém výkonu plném kotoulů plavmo, salt a přemetů skončil pod strmými schody nehybně ležet.

„Zvedej se, ještě sme neskončili.“ Nelitoval ho pan Halámek příliš, umně jej překročil a zamířil ke stolu.

Jáchym byl jako z olova, hořelo mu celé tělo a příšerný strach a bolest mu zatemňovaly mozek. Cítil jen, jak se třese a zběsilý tlukot svého srdíčka.

A pak náhle už mu bylo všechno jedno. Přicházela neskutečná úleva. Bolest mizela kamsi za obzor, zuby už nedrkotaly. Jen ten obraz bytu byl tak nějak rozmazaný. Z pod zavřených očí viděl tichý příboj moře, naslouchal šumění vln a uklidňujícímu křiku bílých a šedavých racků, kteří létali nad pláží a dožadovali se nějakého pamlsku na přilepšenou. Idylku mu rušil jen jakýsi vzdálený neurčitý hlas, ale příliš jej nevnímal.

Zrovinka natahoval ruku s nadrobenými kousíčky pečiva jednomu z opeřenců, když v tom ho rána do břicha necitelně přivítala zpět do reality.

„Kurva už mě neser!“ zalomozil obtloustlý muž v ošuntělých kalhotách a týdny neprané kostkované košili. Zpola omdleného jej vzal za ruku a po zádech odtáhl do kuchyně.

Jáchym už byl opět plně při vědomí a ukrutný bol v pravém kotníku naznačoval vážnější zranění.

„Co tady dělá todle?“ nacpal mu hlavu do potrhané igelitové tašky, která se po předchozím nakopnutí od majitele nacházela uprostřed kuchyně.

„Tak co??“ přitlačil ho více, když hoch nereagoval.

„Já..nevím,“ chraptěl hoch, „to tu nebylo“. Slzy už mu došly a oči měl zarudlé, co by krájel hodinu cibuli a střídal to se strouháním křenu.

Po celou dobu nezúčastněná matka si v klidu pokuřovala, pohupovala se na židli a s nohama na desce stolu pozorovala scénu jako v divadle.

„Ale Kamile, to jsou přeci ty krámy od Jaruny, jak chce spravit. Sám jsi to přine’s,“ pronesla flegmaticky.

 Mateřský pud postrádala, Jáchyma nikdy příliš v lásce neměla. Coby devatenáctiletá se nechala, jak sama říká, „zbouchnout“ od jednoho bohatého perspektivního jinocha, který však jakmile se dozvěděl, že je Marcelka v jiném stavu, odletěl za něčím údajně neodkladným kamsi do USA a zem se po něm nadobro slehla.

Obézní slečna na sobě těhotenství zpozorovala příliš pozdě na potrat, a tak jí nezbylo, než Jáchymovi vdechnout život. Když bylo děťátku pět měsíců, ochotný pan Kamil, kterého potkala náhodou na nádraží, se do Marcely zbláznil natolik, že do roka byla svatba. Jáchyma si nevšímal. Nezahrnoval ho láskou, ale ani mu neubližoval. Byl pro něj prostě vzduch. Matka pořád v malém capartovi viděla jeho pravého otce, a to tím více, čím více se mu začínal skutečně vzhledově podobat. Jeho strasti začaly záhy po nástupu do první třídy, kdy pan Halámek přišel o dobře placené místo v bance, které mu mimochodem onehdy „dohodil“ vlivný bratranec, ačkoli na něj neměl dostatečnou kvalifikaci. Žal z propadu do „podřadné“ vrstvy obyvatelstva a tím i nižší platové třídy začal zapíjet notnými dávkami alkoholu a stále častějším vysedáváním v putykách po celé matičce Praze. Vracel se pak vždy domů agresivní a s náladou pod psa. Jednoho dne přinesl malý Jáchym poznámku v notýsku, že vyrušuje. Podnapilý otec si ho podal a chlapec dostal svůj první výprask, čímž se odstartoval nekonečný seriál bití i za maličkosti. Otcovo agresivní opilství nejvíce odnášel právě Jáchym, který se pomalu začínal vymykat s okolní společnosti. Paní Halámková nikdy nehodlala chlapce bránit, někdy jí dělala dobře představa, že ten malý, největší padouch jejího života,  který ji připravil o pohádkový život v lehce nabytém přepychu a radovánkách, trpí jako kdysi ona, těsně po „kopačkách“ od milence. S manželem odcházela za pivním hodokvasem proto, aby se zbavila nelítostně zžírající reality a unikla do imaginárního světa, kde srdce nebolí, rýpavé myšlenky neobtěžují a šedivá budoucnost je skryta za růžovou oponou vysněného života.

Otec zamhouřil svá prasečí očička na syna  a sykl:

„Zmizni mi z vočí,“ přičemž se nechutně odvrátil jako od prašivého zvířete.

Chlapec neváhal využít situace a co nejrychleji to šlo opustil zakouřenou místnost. Výstup do pokoje mu připadal coby těžko zdolatelná himalájská stěna, nicméně vrcholu úspěšně dosáhl, sic okamžitě ulehl do ještě nevychladnuté pelesti. Kotník ho bolel opravdu nesnesitelně a začal mu natékat.

Proč mě jenom nemají rádi? Co dělám špatně? Vždyť se tak snažím. Přeci mě nemůže pořád bít, já už to nevydržím… Pláč ho neopouštěl. Proč já?Proč se mě maminka nezastane? Proč nemůžu jako ostatní kluci chodit do divadla, do ZOO a nakupovat? Proč nemůžu taky létat k moři? Proč mě nikdo nemá rád a všichni mi pořád ubližují? Proč…? Já, já někam uteču, už tu nechci bydlet, chci pryč, co nejdál pryč odsud, někam, kde mě budou chtít, pryč z tohodle baráku a pryč od táty, pryč od výprasků…

Jen ten spánek byl milosrdný a nedovolil mu dále uvažovat v podobném duchu.

*

Probudila ho chladná ruka na tváři. Prudce s sebou škubl a instinktivně ucukl.

„Vstávej do školy,“ budila Jáchyma matka.

Mírně si oddechl a tep zrychlený od úleku se dostával do normálu.

Máma. Vstávat.

„Jsi úplně propocený. Nejsi marod?“ odhodila peřinu na stranu a zašklebila se na velký flek na prostěradle, kde utvářel zažloutlou mapu, trochu podobnou americkému kontinentu.

„Sakra Jáchyme, už zase? Já ti snad začnu dávat plínu. Kdo to má pořád prát?“ zalomozila nad pomočenou postelí.

Stávalo se mu to často, hlavně po podobných nocích, jakou prožil dnes.

„Promiň, mamí, já nechtěl,“ kál se.

„No jo. Jdi se umýt, přinesu čisté oblečení. A tohle,“ ukázala na lůžko, „si vyčistíš sám.“

„Ano,“ pípnul tiše a poslušně vstal. Jakmile však došlápl na bolavý kotník, podlomila se mu noha, až bolestivě vykřikl, a posadil se zpět na postel.

„Co je?“ zašklebila se rodička.

„To bolí,“ ukázal na nateklou bouli.

„No potěš,“ ulevila si matka. „Stáhnu ti to, ale do školy pošupeš. Žádné flákání. Když tě to nepřejde, odpoledne zajdeme k doktorovi. Pojď do koupelny.“

Chlapec zatnul zuby a zkusil se postavit. Na špičku vůbec nemohl, ale přes patu to trochu šlo. Těžce klopýtal do umývárny, kde ho žena vysvlékla a zkoumala stopy po včerejší manželově práci. Byla dokonalá. Několik čerstvých tmavých modřin, na boku starších mizejících nepočítavě, naražené koleno a loket, mírné odřeniny takřka po celém hubeném těle. Ten kotník byl nejvážnější, ale jinak zdravé dítě. S podobnými „nehodami“ měla již značné zkušenosti, rychle zavázala to, co vzdáleně připomínalo jednohrbého velblouda po doplnění zásob vody, a donesla čisté oblečení.

„Přežiješ to. Umýt, obléct, vyčistit zuby a ke snídani,“ poručila než odešla.

Chlapec byl celý rozlámaný. Nejraději by zalezl do postýlky, ale bez odmlouvání poslechl. Otec byl již tou dobou v práci, a tak měl chvíli klid, který si nechtěl kazit spíláním od matky.

„Máme tělocvik,“ típnul později nad horkým kakaem a chlebem s jahodovou marmeládou.

Snídat se mu ale vůbec nechtělo, neboť ho zlobil žaludek, který byl celý zcvrklý a nepříjemně v něm pálilo.

„Jáchy, máš mě rád?“ zeptala se z ničeho nic matka.

Chlapec opatrně přikývl. Nevěděl, co bude. Neprovedl zase něco špatně?

„Jestli mě máš rád, tak nesmíš nikomu říct, co bylo večer. Jinak by nás s tatínkem zavřeli a ty byl musel do dětského domova. A víš, co jsem ti říkala, jak to tam vypadá?“

Věděl. A při této představě se otřásl. Přijde pro něj strašně zlí lidé, nebude dostávat jídlo, spát bude na zemi, budou ho věšet za ruce, když bude zlobit, nebude vůbec smět ven, bude muset kouřit a budou ho nutit brát drogy. Ne, to radši to, co je teď. Do děcáku nikdy!

„Vím a nic neřeknu,“ ujišťoval mámu.

Oddechla si. Někdy má opravdu hrůzu z toho, že místo kluka přijdou policajti. Ještě že věří na tu báchorku. Ale jak dlouho mu to vydrží než mu všechno dojde?

„Je to pro tvé dobro. Táta je možná trošku prudší, ale chce tě jen správně vychovat, nic víc.“ Sama věděla, že to není pravda.

„Když…když ono to bolí,“ natahoval.

„Ale prosím tě. Jsou milióny dětí, co jsou na tom hůře než ty. V Africe umírají hlady a trpí strašnými nemocemi, které si nedokážeš vůbec představit. Musí žebrat o každý kousek žvance a těžce pracují, aby měli alespoň na učebnice, když chtějí chodit do školy. A ty tu fňukáš nad každou blbinou. Ach jo, tak mi půjči žákovskou. Napíšu ti omluvenku na ten tělocvik.“

*

Chlapec dopajdal do školy, způsobně se přezul a co nejrychleji vklouznul na záchod a zavřel se do kabinky. V poslední době vůbec neměl chuť bavit se se spolužáky, kteří se mu stejně akorát posmívali. A tím víc, čím víc se jich stranil. Většinu času ve škole strávil sezením v lavici a kreslením postaviček, pro výtvarnou výchovu měl obzvláště vyvinutý talent, který by mu mohl závidět kdejaký karikaturista. Chlapci ze třídy mu přezdívali „Bábovka“ a jeho koníčku se jen vysmívali, někdy mu kresbičky dokonce brali a ničili.

Hrál si vždy sám. Sám si vystačil na všechno, nikoho k životu nepotřeboval. Nejraději by byl rád sám na celém světě. Jeho vrstevníci samozřejmě vycítili, že je jiný, což dětská dušička těžko chápe, proto byli kluci zlí, jak jen děti mohou zlé být. Nemá mobil, nesbírá Pokémony, na fotbal taky nechodí. Tak k čemu vlastně je?

Smířil se s tím, co to šlo. Vyhýbal se všem lidem, uzavíral se do svých příběhů a blouznil si ve svém vlastním přijatelném světě, kde si hrál na prezidenta či krále, byl statným rytířem, co zachraňuje princeznu, byl výborným zpěvákem a stál na pódiu a lidé mu tleskali. Také vítězil na olympiádách v lyžování, plavání, tenisu a přebíral medaile, rozdával autogramy, fotil se s fanoušky..

Ze všeho nejvíce však toužil podívat se k moři. Vždycky ho štvalo, jak si kluci povídají o tom, kde všude byli na prázdninách, jak to tam bylo super a z něj měli akorát legraci, že ještě nebyl u moře. Představoval si dlouhé písečné pláže, tichý příboj vln, šumění vánku v listoví palem. Zdáli pozoroval delfíny, jak si pohrávají si se surfaři a dovádějí kolem výletních lodí. Každé ráno procházel kolem cestovní kanceláře a prohlížel si lákavé destinace ve výloze.

Jak by bylo krásné jen tak ležet na lehátku, nic nedělat, být sám, občas si zaplavat, postavit hrad z písku a nechat ho zalít přílivem. Nebo tam být jako na soustředění v rámci odpočinku a regenerace sil, coby nejslavnější tenista světa.

Školní zvonek sezvával děti do tříd k vyučování. Nevnímal ho. Vytáhl svůj blok s obrázky a tužkou nakreslil stupně vítězů a na nich sebe na prvním místě. Na krku mu visela obrovská zlatá medaile, na hlavě trčel vavřínový věnec a v ruce třímal veliký pohár s pokličkou. Pod stupně nakreslil dav novinářů s fotoaparáty. A usmíval se. Alespoň na obrázku. Alespoň na tom nevinném bílém papíře nechal zazářit svůj úsměv.

Drnčení se ozvalo znovu, právě začínala první hodina. Hoch však byl tak zabraný prací, že okolí vůbec nevnímal. Ruka mu rejdila po papíře. Každý detail musel být dokonalý, nikde ani čárka navíc, nikde nesměla chybět. Když po dobrých dvaceti minutách kontroloval své dílo, ulekl se, kolik že už je hodin. Bleskurychle naházel pomůcky do aktovky a po jedné noze skákal do své třídy, do níž vpadl bez zaklepání.

„Dobrý den, já se omlouvám, že jdu pozdě, já…“ rychle nevěděl, co vymyslet. „Já jsem zaspal.“

„Á, Bábovka se přikutálela,“ zasmál se ironicky Filip, Jáchymův spolužák. Třída se rozchechtala.

„Ticho!“ zahučela paní učitelka na žáky a upřela svůj pohled na chlapce. „Tak zaspal, říkáš? To ti jistě napsala maminka omluvenku, viď?“

„Ne,“ sklonil hlavu.

„Chlapče, chlapče, to už je ale poněkolikáté, co jdeš pozdě bez omluvy. A tento týden podruhé. Musím ti napsat poznámku, takhle by to dál nešlo.“

„Prosím ne, já už se polepším, slibuji.“

„Myslím, že něco podobného už jsem slyšela minule, ale skutek utek´. Dej mi žákovskou knížku a běž se posadit, ať můžeme pokračovat ve výuce.“

Jáchym neochotně poslechl, ale slzičky měl hodně na krajíčku. Zase důvod k výprasku. Copak to nikdy neskončí? Už abych byl dospělý a odstěhoval se, koupil si dům s bazénem. A když se budu dobře učit, budu prezident. A nechám zavřít všechny hospody a dětské domovy. Peníze budu posílat dětem do Afriky a taky do útulků pro zvířata a nemocným.

„Jáchyme, ty mě snad vůbec nevnímáš!“ položila mu kantorka ruku na rameno.

Chlapec s sebou cukl a zamhouřil oči, jak mu napověděl dobře vycvičený nervový systém.

„Ptala jsem se tě, co se ti stalo, že pajdáš?“

„Zakopl jsem na schodech a spadl jsem.“

„Byl jsi u lékaře?“

„Ne, maminka musela do práce, půjdeme odpoledne.“

„A tohle,“ ukázala na modřinu na tváři, „máš taky od toho?“

„Ano.“

Paní učitelka nám říkala, že nesmíme lhát. Ale já vlastně nelžu, vždyť jsem spadl.

„Vyhrň si rukávy,“ poručila a prohlížela si chlapcovy paže.

Objevila zažloutlý flek u levého loktu, hnědá skvrna zase zdobila pravé předloktí.

„To všechno sis udělal pádem ze schodů?“ zapochybovala.

„Ano,“ špitl potichu, do očí se ale paní magistře Kropkové nepodíval.

Nevěřila tomu. Chlapec přicházel opakovaně s modřinami a úrazy, byl zjevně nešťastný a uzavřený. U nich doma se něco musí dít. Nebo tady ve škole? Že by chodil pozdě do hodin kvůli šikaně starších spolužáků? Musí se na to podívat podrobněji, to není samo sebou…

„Jak myslíš,“ promluvila po chvíli a jala se vyprávět o množinách.

*

Čím více se blížil konec vyučování, tím více chlapce popadaly chmury. Zatímco ostatní děti se nemohly dočkat vábného zvuku školního zvonku, oznamujícího konec povinností a začátek svobody na vzduchu, her a koníčků, Jáchyma strašila poznámka a  příchod domů. Čtyřicet pět minut poslední čtvrté hodiny právě uplynulo a děti se jako panický dav unikající před zemětřesením rozběhly ze třídy vstříc zábavě. Jáchym se pomalu vyploužil za nimi, ale zamířil si to za svou paní učitelkou do kabinetu, jak mu nakázala.

„Jáchyme, mám o tebe starost. Opravdu se nic neděje? Neubližují ti spolužáci?“ spustila hned, jakmile došli do místnosti.

Chlapci vytanul na mysli obrázek dětského domova takového, jak jej znal z matčina vyprávění.  Lhaní pro něj bylo přijatelnější.

„Ne.“

„Ale vypadáš hodně nešťastně. S nikým se nebavíš, máš modřiny. To není normální. Bojíš se svěřit? Přeci ti chci pomoci. A když budeš krýt ty, kteří ti ubližují, možná začnou ubližovat i někomu jinému. A bude jim moc smutno jako je teď tobě. To bys chtěl?“

„Ne.“

„Jáchyme, rozmysli si to dobře.“

„Mně nikdo neubližuje, spadl jsem ze schodů,“ začal brečet hoch. „Už musím domů.“

„Ještě chvilku tu počkej, hned se vrátím,“ řekla a odkráčela do ředitelny svěřit problém své nadřízené.

*

„Ale Alice, neblbni. Vždyť ti sám říká, že spadl ze schodů. Proč by někoho kryl? A šikana? U nás?“ reagovala představená školy po obdržení informace od kolegyně.

„Kdyby to bylo poprvé. Ale ten kluk je čím dál horší. Staré modřiny ještě nezmizely, a už má nové. Místo pohlazení očekává ránu. Typické znaky toho, že je někomu zjevně trnem v oku. Svlékneme ho a přesvědčíme se.“

„Dělej jak myslíš. Nicméně můj názor je ten, že děláš z komára velblouda. Teď ho svlékneš, zjistíš modřiny, kluk poběží domu a zítra tady máš žalobu od rodičů za pedofilii. Dneska už to není jako za našich mladých let, kdy učitelé měli autoritu a jejich slovo bylo svaté. Dnes? Za všechno může kantor. Nicméně jestli si chceš dělat problémy, prosím. A co, když opravdu upadl?“

„No, snad už mám trochu zkušeností s dětmi. Ale tak fajn, nechám to být. Naposledy. Až  přijde příště s dalším úrazem, okamžitě to nahlásíme. Souhlasíš?“

„Výborně. Nic jiného bych také neočekávala.“ Žena středního věku mrkla svým hnědým okem a usmála se na kantorku. „Příště už určitě.“

*

Jáchym si prohlížel vycpanou veverku. Moc se mu líbila a umanul si, že si ji ještě dneska nakreslí. Oči jako korálky, hedvábně heboučký kožíšek, dlouhou oháňku i pěkně ostré zoubky si ukládal do paměti.

„Líbí se ti? Mohli bychom si o ní zítra v přírodovědě něco povědět, chceš?“ promluvila mu za zády třídní, když se tiše vrátila do místnosti.

„Ano, to by bylo super.“

„Už můžeš jít,“ usmála se. „Ale pamatuj si, že kdykoli bys mi chtěl něco říct, tak tě vyslechnu. Jsem tu od toho. Vyřešíme jakýkoli problém. Dobře?“

„Dobře. Nashledanou.“

„Nashledanou, Jáchyme.“ S lehkým úsměvem na rtech se dívala, jak opouští kabinet. A hodně štěstí, dodala si pro sebe.

To ještě netušila, že už spolu nikdy žádný problém řešit nebudou.

*

Nepospíchal domů, jak tvrdil. Ale ani nechtěl být s učitelkou. Jen sám. Přeci ho však trošku nahlodala. Měl velké nutkání všechno vyklopit. Jak by se mu ulevilo, kdyby už nikdy nemusel k tátovi. Jeho nervy začaly bít na poplach a rozklepal se. Musím to někomu říci. Ale nesmím do dětského domova. Řeknu to policajtům a uteču. Jenže oni mají rychlá auta, určitě by mě hned chytili. Tak jim pošlu dopis. Ale co budu dělat? Kam půjdu? Bude ze mě bezdomovec, budu páchnout a jíst z popelnice jako pan Berka, co nemá ani oblečení na převlečení a myje se v potoce. Fuj, to ne. Nemůžu jít pryč, protože jsem malý. Nemůžu…

Jáchyma přepadl těžký záchvat pláče. Seděl ve škole na lavičce a přes vzlyky se snažil přezout. Nikdo ho však neslyšel, neboť další hodina již začala a chodby byly prázdné. Najednou na nástěnce před sebou zahlédl usměvavou tvář mladé ženy s mikrofonem za uchem. Hleděla se přímo na něj, do jeho ubrečených očí.

Plakát zde už visel od začátku školního roku, ale nikdy jej příliš nevnímal. Teď mu však učaroval. Působil na něj přímo magicky a lákal ho k sobě asi jako láká  těžkého kuřáka zapálená cigareta.

Pohladil dívku po vlasech. Pak teprve začal studovat obraz podrobněji.

Pomůžu ti. Je zbytečné se trápit, stačí jen zavolat. Zadarmo! 800155555.

*

Lence právě začínala odpolední směna. V bufetu si nakoupila několik dobrot, aby mohla mezi hovory mlsat, neskutečně ji to uklidňovalo. Hlavně čokoláda, to byla její těžká závislost. No co, nějak si přeci musím kompenzovat těžkou duševní práci. Vždyť ty zážitky, které si zde musí denně vyslechnout, by hnuly i Hanibalem Lectrem, natož mladou začínající nadějnou psycholožkou. Ve své branži se nepohybovala dlouho, začínala teprve svůj třetí týden po zkušební praxi jako jedna z operátorek Linky bezpečí, svou práci však nesmírně milovala. Získávala pocit, že dětem dokáže skutečně pomoci. Někdy stačilo velice málo a z druhého konce aparátu dokázala vyloudit smích. Ano, pláč přeměněný na smích, dětský smích, to bylo to pravé, proč dnes a denně zvedala sluchátko a foukala na dálku bolístky na dušičkách. Někdy řešila jen banality, jindy zase napomínala vtipálky, kteří schválně blokovali linku pro ostatní. Většinou udělovala rady, jak říci rodičům nepříjemnou zprávu, jak si dodat odvahy, pomáhala při rozhodnutí menších či větších, uklidňovala potrestané, že se vše spraví a zase bude dobře. Občas i zoufalým rodičům radila, jak zvládnout nezvladatelné děti, jak se k nim chovat, jak najít k sobě cestu a odkazovala je na správná čísla. Nejčastěji slýchala o problémech se školou, vztahy. Někdy se i ozvali i s poděkováním, což bylo pro Lenku největším zadostiučiněním.

Dnes ji čekal hovor, který měl změnit její život.

*

Chlapec nervózně žmoulal sluchátko telefonní budky. Mám to udělat? Neodhalí mě? Minule volal osmák do školy, že tam je bomba, a přišli na něj… Po chvilce přemýšlení však vyťukal zapamatované číslo a čekal na spojení.

            „Dobrý den, Linka důvěry, u telefonu Lenka Němcová. Co pro vás mohu udělat?“

            „Dobrý den, tady Jáchym. Já volám, protože už nechci, aby mě táta bil. Pomůžete mi?“

            „Ahoj Jáchyme, jasně, že ti pomůžeme. Tebe tatínek zbil?“

            „Jo.“

            „A provedl jsi něco?“

            „Ne, já mám strach. On vždycky přijde a zmlátí mě.“

            „Jen tak, bezdůvodně?“

            „Ano.“

            „A bije tě často?“

            „Vždycky večer, když přijde domů z hospody. Já už nechci, to hrozně bolí,“ rozplakal se.

Lenka znervózněla. Nestávalo se často, že by se setkala přímo s týráním. Klid.Hlavně musím zanechat chladnou hlavu a pomoci tomu chlapci.

            „Chodí domů opilý?“

            „Jo.“

            „A co maminka, tu taky bije? Neochrání tě?

            „Máma…máma nic nedělá, jenom mi ří-říká, že ... že to nesmím nikomu povědět. Proč mě nemají rádi?“

            „Někteří rodiče mají hodně starostí. Určitě tě mají rádi, jenom ti to neříkají a nedávají to najevo. Maminka s tatínkem ti nechtějí ublížit,“ chlácholila hocha, ale srdce jí tlouklo. Stačilo pár vět k poznání, že mu musí poslat pomoc. Musím z něj vytáhnout co nejvíce informací.

            „Táta mi sprostě nadává a kope do mě, už to doma nevydržím.“

            „Je vidět, že jsi hodně smutný, Jáchyme. Je spousta lidí, kteří ti pomohou, jen se nesmíš bát svěřit. Můžeš to třeba říci své paní učitelce a ta už všechno zařídí. Nebo kamarádům a společně to oznámit. Nemusíš mít z ničeho strach.“

            „Ale maminka říkala, že nesmím, jinak půjdu do dětského domova.“

            „Máš nějaké příbuzné? Babičku, dědu, tetu…“

            „Nevím. Asi ne.“

Rodiče s ním nikdy o příbuzných nemluvili. O svátcích nikoho nenavštěvovali, spíše je ani příliš neslavili a chlapcovy dotazy ledabyle odbývali.

            „V domově bys byl jen chvíli, než by se vše vyšetřilo. Byl bys mezi dětmi, dělal bys, na co jsi zvyklý. A pak by ses třeba vrátil domů, kdyby maminka s tatínkem už byli v pořádku.“

            „Nechci do děcáku, tam jsou moc zlí a ubližují dětem a bylo by to horší než doma a já nechci brát drogy a nechci, aby mě uvazovali za ruce.“

            „Takhle to přeci v domovech nechodí. Starají se o tebe hodné tety, můžeš si hrát, dělal své koníčky. Máš nějaké koníčky?“

            „Já rád kreslím.“

            „No, vidíš. Tam by sis mohl kreslit pořád. Třeba bys mi nakreslil nějaký pěkný obrázek a pak mi ho mohl poslat. A měli by tě tam rádi, opravdu.“

Chlapec se odmlčel. Byl v rozpacích. Komu má věřit? Ženě, kterou ani nezná, ale mluví s ním hezky, nebo mámě, se kterou žije a nechá tátu, aby ho trápil? Vybavil si pěknou tvář z plakátu.

            „Když máma říká, že mě táta vychovává a že děti v Africe jsou na tom o moc hůř, že si nemám stěžovat.“

            „A myslíš si, že tak moc zlobíš, že si zasloužíš být tolik bit?“

            „Ne, asi. Já nevím, já … já se snažím, ale vždycky udělám všechno špatně.“

            „Určitě neděláš vůbec nic špatně, jsi moc chytrý chlapec a cítím, že se hodně bojíš. Kdybys mi chtěl svěřit, kde bydlíš, poslala bych za vámi moc hodnou paní, která by se na tebe podívala a promluvila si s rodiči.“

            „To nesmím.“

            „Dobře, nemusíš, nechám na tobě, co uděláš. Řekni mi jen to, co mi chceš říci.“

            „A kdyby přišla ta paní, co by bylo?“

            „Důkladně by si tě prohlédla a popovídala by si s tebou. Bolí tě něco?“

            „Ano, všechno. Hlavně břicho a kotník. Ten mám dost nateklý. A taky modřiny, protože jsem upadl ze schodů, když do mě strčil.“

            „Táta do tebe strčil?“

            „Jo.“

            „Jáchy, myslím, že je to velice vážné. Měl bys zavolat na policii nebo tam rovnou zajít.“

            „Oni mě zavřou?“

            „Samozřejmě, že tě nezavřou. Jen zajistí, aby ti už táta víckrát neublížil.“

            „A jeho zavřou?“

            „O tom by rozhodl pan soudce, ale hlavně ho budou léčit. A s maminkou si promluví.“

            „Mám strach.“

            „Vím, jak ti je. Takových dětí je v republice spousta, ale všechny, které se nebály se někomu svěřit, se mají teď o hodně lépe a daří se jim dobře. Záleží mi na tobě, Jáchyme. Nechci, aby ti někdo ubližoval a chci, abys byl šťastný. Máš někde blízko policejní stanici?“

            „Já …já, nevím, spíš ne, neviděl jsem ji nikdy.“

            „A jsi z města, nebo z vesnice?“

            „Z Prahy.“

Aha, tak Praha.

            „Nevadí, že si povídáme tak dlouho?“

            „Vůbec ne, můžeme mluvit klidně celé odpoledne. Jáchymku, máš nějaké kamarády?“

            „Moc ne, oni se mi posmívají.“

            „A proč?“

            „Nevím. Říkají mi Bábovka, ale mě to nevadí, nevšímám si jich, ať si trhnou nohou.“

            „Říkal jsi, že jsi celý bolavý. Byli jste u doktora?“

            „Prý půjdeme dneska s tím kotníkem. Skoro nemůžu chodit, moc to bolí.“

            „Měl bys mu ukázat všechno, nejen ten kotník. Třeba máš nějaké zranění, které by ti mohlo uškodit.“

            „Tak dobře.“

Lenka si oddechla. Alespoň něco. Snad bude lékař vnímavý.

            „Do které třídy chodíš?“

            „Do třetí. Je mi už devět. Já už budu muset jít, máma za chvíli přijde domů.“

Ne! Chtěla vykřiknout žena, ale ovládla se. Přeci musí zjistit nenápadně tu adresu. Alespoň přibližně.

            „Nemám za tebou přeci jen poslat tu paní?“

Léty zakořeněný strach z výhrůžek byl mocným faktorem při chlapcově rozhodování.

„Ne, to nejde.“

            „Dobře, chlapče. Kdybys mi chtěl zavolat, můžeš kdykoli, budu tady pořád čekat, až mi zavoláš, že už je vše vyřešené. Musíš se někomu svěřit. Komukoli, koho znáš, určitě ti pomůže. Slíbíš mi to?“

            „Nevím, asi … asi jo.“

            „A zavoláš mi určitě?“

            „Zavolám.“

            „Pamatuj, co jsem ti říkala. Překonej strach.“

            „Já to zkusím.“

            „Ahoj, Jáchyme, držím ti palce.“

            „Nashledanou.“ Položil sluchátko a začal usilovně přemýšlet.

*

Lenka si chytla hlavu do dlaní. Ach bože, to je případ. Nejhorší na tom všem je ta bezmocnost. Nejraději by se rozeběhla a unesla chlapce pryč od těch tyranů. Proč jen jsou některé děti tak tvrdohlavé? Ptala se, ale odpověď znala. Celý život je provází nedůvěra. Nevěří rodičům, nevěří kamarádům, proč by měly věřit nějakému hlasu z telefonu? Nesvěří se. To už by to udělal. Kdo ví, co mu jeho matka všechno napovídala za bludy. Jestli nezasáhne, dopadne to špatně. Dříve či později bude mít horší úraz. Nebo uteče. Alkoholici se jen tak sami nevyléčí, vylít si vztek na nejslabším je přeci tak snadné…

Váhala jen chvilku. Pak už se přistihla, jak vytáčí číslo na policii. Myšlenkami byla celou dobu u Jáchyma.

„Tady Lenka Němcová z Linky bezpečí, chci ohlásit týrání dítěte.“

„Poslouchám Vás,“ povzdychlo si rameno zákona.

„Jde o devítiletého chlapce z Prahy, otec je opilec a fyzicky hocha napadá, potřebuji, aby mu někdo pomohl.“

„Zajedeme se tam podívat. Řekněte mi jeho adresu.“

„Ale tu já právě nevím, nechtěl říci, kde bydlí ze strachu před rodiči.“

„Aha. Víte alespoň, kam chodí do školy?“

„Ne, jen vím, že je strašně zoufalý a podle toho, co mi řekl, má doma peklo. Jestli někdo co nevidět nezasáhne, stane se neštěstí,“ křičela zoufale do aparátu.

„Volal z mobilního telefonu?“

„Ne, z budky.“

„Ale milá slečno, co podle Vás můžeme v této situaci dělat? Adresu, školu ani číslo nevíte. Máme běhat po celé Praze a vyptávat se na jakéhosi devítiletého Jáchyma? Promiňte, ale pokud nebudete znát více podrobností, nemůžeme Vám nijak pomoci. Je mi líto. Ozvěte se, až budete vědět více. Ano?“

„Ale vy musíte zasáhnout, vždyť mu hrozí velké nebezpečí, nechápete to?“ ječela do sluchátka tak, že její kolegové se po sobě dívali, co že se to vlastně děje.

„V tuto chvíli nelze nic dělat. Nezlobte se a nashledanou.“ Poručík Hloubavý položil sluchátko a oddychl si.

„Co se stalo? Zeptal se jeho kolega, když zvedl zrak od monitoru počítače.

„Ále, nějaká hysterka z Linky bezpečí, máme prej běhat po Praze a hledat kluka, kterej pravděpodobně doma dostal a potřeboval se někomu vybrečet na rameni. Nejspíš nějakej rozmazlenec trošku přibarvil příběh a ta holka se teď může zbláznit. Nebude to tak horký, radši ani neřekl adresu.“

„Máš recht. Takových telefonátů je dnes a denně. Lidi dneska holt s každou blbostí jdou hned za námi. Dítě dostane facku a hned je z toho týrání. Co já jich dostal, když jsem byl malý. A stěžovat si někde na Lince bezpečí? Za prvé nic takové ho nebylo. A za druhé, kdyby se to otec dozvěděl, to bych to teprve schytal,“ mávl rukou, zakroutil hlavou a pokračoval ve své rozehrané karetní hře.

Lenka rezignovaně zavěsila. Nejprve sice spílala nad neschopností našich uniformovaných ochránců, nicméně pak musela uznat, že pátrat po Jáchymovi bylo totéž, co hledat jehlu v kupce sena. Kolegyně z operačního centra ji zvědavě obklopily a bombardovaly ji otázkami. Brzy však všechny ženy musely zpět k linkám, a tak se ryk utišil. Lenka však nedokázala myslet celý zbytek dne na nic jiného než na malého bezbranného chlapečka a toužila jej znovu slyšet.

*

Jáchym opatrně vstoupil do domu. Rozhlédl se a s radostí shledal, že byt je prázdný. Pečlivě si srovnal své věci a začal uklízet. Nikde nesmělo zůstat ani smítko, jediný špinavý hrnek či zaprášená polička. Vše musí být tak dokonalé, aby minimalizovalo příčiny rozhněvání otce.  Jak slyšel tikat vteřinovou ručičku velkých starých hodin v jídelně, pomalu se ho začal opět zmocňovat strach. Každou sekundou a minutou se blížila chvíle setkání s rodiči. Modlil se, aby nejprve dorazila matka. Potřeboval vyřešit tu záležitost s pozdním příchodem. Taková zbytečnost. Proč jsem si jen nedal pozor? Taky mi paní učitelka nemusela dávat hned poznámku. A to mi slibuje pomoc. To určitě. Za ní nikdy. Hoch hloubal nad hlasem z linky. Takhle hezky k němu už hodně dlouho nikdo nemluvil. Určitě to se mnou myslela dobře. Takhle hezká paní nemůže být zlá. Možná jí přeci jen poslechnu.

V zámku zarachtaly klíče a Jáchym začal zběsile pobíhat po bytě, jak jen mu to kotník dovolil.

Všechno je hotovo. Úkoly si udělám teď. Vytřel jsem.Záchodové prkénko je dole. Věci na nočním stolku jsem nepřeházel. Koberec v předsíni vysátý, odpadky vyneseny…

„Čau,“ pronesla stroze matka směrem k nemilovanému synovi.

„Ahoj, mamí. Prosím, já jsem dostal poznámku, ale za nic nemůžu. Viď, že to neřekneš tátovi? Já se polepším,“ zahrnul ji přívalem slov, hned jak vstoupila.

„Co to tady blekotáš? Jakou poznámku zase?“

Žena se zatvářila dost kysele, ale ne příliš vzrušeně.

„No, já jsem přišel pozdě. Ale za to může ten kotník. On mě hrozně bolí a já nemůžu chodit, promiň,“ škemral.

„A co já s tím? Mám tě do školy vozit? Dneska k doktorovi jít nemůžeme, musím jet vyzvednout tátu, slavili něčí narozeniny, bo co.“

„Podepíšeš mi to prosím?“ Vytáhl z aktovky žákovskou knížku.

„Teď nemám čas. Jedl jsi něco? Ohřeješ si mraženku. Já už jedla v práci. Hned vyrazim. Přijedeme někdy večer, tak ať je všechno hotovo a ty spíš.“ Paní Haláková vyndala balíček z mrazničky a položila na stůl. „Půlku k obědu, půlku k večeři.“

„Maminko, prosím, neříkej to tátovi,“ natahoval.

„Dej mi s tim už pokoj. Všechno vyřešíme zejtra ráno, připrav si úkoly k podepsání. Teď spěchám. Nezlob tu a nechoď ven. Čau.“      

Jak rychle přišla, tak i odešla.

Jáchym opět osiřel. Nemá mě ráda. Ta Lenka určitě jo. Ta by mi poznámku podepsala. Váhavě se podíval na cvičebnici z matematiky, v níž měl vyplnit tři úkoly. Pak ji odsunul na kraj stolu a vyndal svůj blok s kresbami a pestrobarevné pastelky.

Nejprve vykouzlil na papíře nádhernou zrzavou veverku z učitelčina kabinetu. Pak si vybavil školní plakát s mladou dámou. Byl přesvědčený, že ta paní na obrázku je právě ta „jeho“ Lenka.

Nemusel by dostat, stačí jí říci adresu. Čeká na mě, říkala to. Čeká. Zahleděl se na jejich domácí telefonní přístroj. Věděl, že se ho nesmí ani dotknout. Ale tenhle hovor je přeci zadarmo. Nikdo za něj nebude platit.

Srdíčko mu tlouklo jako o poplach. Mám to udělat? Nemám to udělat? Stačí jen adresa. Přijde paní a bude se mít dobře. Rodiče se vyléčí. V dětském domově budou hodní. Určitě mi nelhala. Je tak milá.

Natáhl třesoucí se ruku po sluchátku a vyťukal číslice.

            „Dobrý den, Linka důvěry, u telefonu Sabina Rýmařovská. Co pro vás mohu udělat?“

Chlapce polil studený pot, zkrátil se mu dech a nebyl schopen slova. Jak… jak je to možné? Vždyť tam byla Lenka, čeká na mě, říkala to, určitě nelhala, to, to není pravda.

„Je tam někdo?“ Promluvil znovu neznámý hlas.

Chlapec třískl s přístrojem, upadl na podlahu a dal se do mocného bolestivého jekotu. Ona, ona, ona mi lhala! Nechtěla mi pomoct, nemá mě ráda, nikdo mě nemá rád. Co jsem jí udělal, proč mi to udělala! Né…

Záchvat pláče ho hodnou chvíli neopouštěl, svírala ho bolestivá křeč v žaludku od stresu a nedostatku jídla. Cítil se neuvěřitelně prázdně. Po naději, že našel konečně nějakého kamaráda, přišla studená sprcha. Taková zrada! Nenávidím jí. Nenávidím nikoho. Nenávidím sebe. Když hlavní nápor vzteku přešel, vstal z podlahy a roztrhal obrázek dívky s mikrofonem, což ho popudilo k další vlně záchvatu. Už nebyl strach, jen hořkost a zklamání. Nad celým světem. Zlostí popadl talíř s mraženým jídlem a mrštil jím proti kuchyňské stěně. Pak se odběhl do obývacího pokoje, sesunul se na pohovku a plakal.

„Zase nějaký hlupák, co blokuje zbytečně linku“, povzdechla si Sabina Lence, když zavěsila němý hovor. Té Lence.

Nelhala. Chlapec netušil, že je spousta operátorů, kteří řeší problémy ještě větší spoustě dětí. Znal jen Lenku a považoval ji za zrádkyni. Té však skončila před nedávnem směna, ale rozhodla se, že zůstane poblíž, kdyby se přeci jen ozval. Byla domluvená s kolegy, že si případně takový hovor ihned přebere. S horkým čajem a mléčnou čokoládou seděla na pohodlné židli a přemítala o Jáchymovi.

*

            V tiché místnosti se rozléhal jen zvuk hodin. Jáchym ledabyle ležel a nedokázal se zvednout. Ačkoli ho zuřivost už přešla, nemohl se zbavit pocitu křivdy. Zničený a vyčerpaný usnul.

Minula hodina, dvě, tři. Nebylo nic, co by ho vzbudilo. Až podvědomí. Vjem, že není vše, jak má být. Chvilku mu nedocházelo, kde je, co tam dělá a proč spí. Opatrně se posadil, rozhlédl kolem a pomaloučku začal procitat. Ježíši! Jak jsem mohl usnout? Vždyť to nemůžu nikdy stihnout! Zběsile vyskočil s gauče a v tu ránu byl probraný.

Okenní tabulky vykreslovala černočerná tma, jak už to tak v listopadových pošmourných dnech po devatenácté hodině bývá. Podíval se na tu spoušť po kuchyni – červené střepy z roztříštěného porcelánu žalostně polehávaly rozprostřeny po celé místnosti, přimhouřenýma očima připomínaly malé kaluže krve.

Mastný flek a hnědé skvrny po guláši pěkně domalovávaly abstraktní dílko nové netradiční výzdoby kuchyně. Žluté těstoviny nalepené po dlaždičkách výsledný umělecký dojem jen umocňovaly. Co jsem to vyvedl? Zhrozil se chlapec nad spouští. To neuklidím ani do rána. Dlouho však nemudroval a s vervou se pustil do práce.

*

Tma ještě více přidávala na Jáchymově tísni. Byt byl sice opět jako ze škatulky, chlapec se nicméně nemohl zbavit obludně zžírajícímu pocitu, že něco zanedbal. Duševně se připravoval na příchod opilých rodičů, jak jen se malý hoch na stresovou situaci připravit zvládne.

Vrátí se  z oslavy. Budou opilí. Kdy už to skončí? Ne, dnes ne. Dnes už se nenechám. Někde, někde se schovám. Kdekoli. Nenajdou mě, až zítra, ale to už bude táta pryč a mámě to bude fuk. Ano. To je skvělý nápad, že mě to nenapadlo dřív. Schovám se! A zítra zase. A zase. Pak už mě třeba přestanou hledat. Mladý mozek pracoval na plné obrátky. Začal prohledávat dům. Kam nikdy nechodí? Kde si najdu své místečko? Venku by mi byla zima, musí to být někde uvnitř… Každý koutek, každou skulinku prošmejdil, až si vyhlédl útulnou skrýšku v šatníku, který svými rozměry spíše připomínal menší místnůstku, tvarem jakýsi položený jehlan. Vpředu bylo uskladněno sezónní oblečení, obuv a úklidové náčiní, za nimi pak krabice s málo používanými věcmi. Nejdále od vchodu, v cípu,  kde už dospělý člověk mohl klečet jen s obtížemi, si vybudoval své hnízdečko, jenž mu mělo poskytnout dočasný azyl. Připravoval se na noc. Prostor si vystlal dekou a polštářem ze své postele, přinesl si baterku, neboť v šatníku nebylo zavedeno světlo. Pod polštář schoval své kresbičky. Také do prázdné PET lahve natočil čistou chladno vodu, kdyby měl v žízeň.

Ještě několikrát překontroloval skrýš, prošel dům, aby se ujistil, že opravdu vše řádně zajistil, a zalezl si do komůrky. Zevnitř upravil šatstvo a bedny tak, aby ani při ohledání místa Sherlockem Holmesem nebyl spatřen.

Nezbývalo než čekat. Nejtěžší čin. Čekání. Čekání na známé zvuky, které mu vyvolávaly husí kůži jako by se díval na krvavý horor v televizi. Minula desátá večerní. Jedenáctá, dvanáctá. Až opět usnul.

*

            Přišlo to nad ránem. Hodiny přednedávnem odtloukly čtvrtou, když se nemilovaní rodičové vpotáceli do bytu. Jáchym byl okamžitě na trní. Napínal uši a vystrašeně se přitiskl ke  stěně výklenku. Srdíčko mu snad chtělo vyskočit z těla, jak vehementně bubnovalo v dětském hrudníčku.

Byli hodně opilí, ale pít prý „uměli“. Nikdy neměli nehodu v automobilu, vždy se bez cizí pomoci dokázali dopravit domů a vnímat okolí. Na matce nebyla navíc ovíněnost příliš znát, krom točení hlavy a mumlavé řeči. Zato u otce platila přímá úměrnost – čím více lihovin, tím větší agrese.

            „Ženo, kde mám večeři?“ pronesl do ticha.

            „Máš dost,“ reagovala žena mávnutím ruky.

            „Sakra! Kde mám tu večeři?“ zařval silně, „chci ji mít okamžitě na stole!“

Matka stočila oči v sloup a odešla do koupelny.         

            „Večeři. A hned!“ nedal se odbýt.

Když manželka nereagovala, rozhodl se dojít si pro skorosyna.

            „Jáchyme, dělej, padej mi udělat večeři!“ zaburácel, jakmile vstoupil do dětského pokoje. Velmi se však podivil, že místo chlapce objevil jen prázdnou pelest.

            „Kde seš?“ vykřikl. „Ty si myslíš, že se mi budeš schovávat? Vylez, hajzle!“

Hoch se v úkrytu třásl jako sulc, otcův lomoz samozřejmě nemohl přeslechnout. Co když mě tu najde? Co mi udělá? Nesmí, prostě nesmí mě najít!

Halámka popadl zuřivý amok, přičemž začal nepříčetně pobíhat po pokoji a převracet věci, své konání neopomněl doprovodit spoustou známých i exotických nadávek. Když v pokoji neuspěl, pokračoval dalšími místnostmi. Žena mezitím dorazila do ložnice, kde byl právě manžel v nejlepším, a zhrozila se nad jeho počínáním.

            „Co to tu vyvádíš?“ zakřičela cholericky.

            „Von utek. Ten hajzl tady není!“ okomentoval nepořádek a převrhl skříň, aby ji následně mohl vysypat.

            „Přestaň!“ obořila se na něj.

            „Ne, najdu ho. Jestli zdrhnul…“

            „Ty pitomče jeden, co si myslíš? Kdo to tu jako bude uklízet?“ nevnímala ho.

Zato hlava rodiny začala pomalu střízlivět a docházelo jí, co by bylo, kdyby…

            „Musíme ho najít, slyšíš?“ zatřásl s Marcelou.

            „Neboj se, nikam nepůjde. Děcáku se bojí jako čert kříže. Nic neřekne, klid.“

            „Jestli pláchnul, je po nás, chápeš to? Nenechám se kvůli ňákýmu mrňousovi zavřít, za to mi fakt nestojí.“

            „Prosím tě, ty naděláš. Myslí si, že děcák je nejhorší místo na světě, na to jsem mu to dost barvitě vylíčila. Nemá ani páru, jak to tam vypadá. Má z toho strach. Ví, že kdyby něco prásknul, dost tvrdě by na to doplatil. A nemyslíš, že už by tu na nás čekali chlupatý? Někam zalezl, to je jasný. Nebo je venku, ale nic neřekne!“ uklidňovala si sama sebe a v hloubi duše věřila ve svou antivýchovu.

*

Jáchymovi začalo svítat. Podváděla mě. A Lenka měla pravdu, přeci jen mi nelhala. Už jsem mohl mít dávno klid a kreslit si a být u tety, která by mě možná i pohladila…Rozbrečel se nad vlastní naivností, nad matčinou zradou. Proč? Proč já? Zase jsem to zkazil. Jako všechno, co udělám. V domově mi bude lépe. Hned jak se táta uklidí z dohledu, uteču a zavolám na policii a oni je odvezou. Nebo si pro ně přijdou ti „chlupatí“. Snad čerti? Ne, čerti nejsou, to už by museli být rodiče dávno v pekle. Ano, uteču. Ještě dneska. Za chvíli, až přestanou zuřit a půjdou spát. Ještě chvilku vydržet, chviličku. Jen aby mě nenašli…

Jáchym si ještě více obklopil krabicemi, které vyrovnal až do stropu šatníku, takže mezi koncem výklenku a východem vznikla jakási umělá stěna. Jen vydržet. A bude dobře.

*

Otec se už lehce uklidnil, začal věřil v manželčina slova.

            „Zpřerážim mu všechny kosti v těle,“ usyknul. Záhy rozhodl, že si na něj vyčká. Usedl v kuchyni ke stolu, opřel lokty o desku a upřeně hleděl na vchodové dveře. Brzičko jej však přemohl spánek způsobený nadměrnou společenskou únavou. Paní Halámková alespoň částečně urovnala věci v ložnici a nestarajíc se o osud potomka ulehla.

*

            Hoch se pomalu uklidňoval. Ticho v domě v něm probouzelo jiný pocit - pocit strachu a napětí zároveň. Pevně v rukou svíral svůj blok, který mu nahrazoval tradiční plyšové zvířátko. Dodával si odvahy vylézt a utíkat za vytouženou svobodou. Ihned. Nevydržím čekat už ani vteřinu. Co na tom, že je venku tma? Jsem už velký. Nebo ráno? Až odejde do práce? Ale co když mě zase začnou hledat? A uteču před mámou? Ne, musím hned, dokud jsou opilí. Ještě několikrát se přesvědčil, že je v domě opravdu ticho, a pomaloučku odklízel barikádu, aby mohl pryč.

V kuchyni se svítí. Pod posuvnými dveřmi šatníku byl znatelný paprsek světla. Chlapec se zarazil. Co teď? Pokračovat? Co když tam někdo čeká? Odtáhl o milimetr dveře a spatřil otčíma, jak pravidelně oddychuje v sesunuté poloze u stolu.

Šest až sedm metrů. Tolik stačí překonat, aby byl volný. Dokážu to. Jo.

Se skřípěním koleček u dvířek se loudavě zvětšovala naděje na úspěch. Vylezl po čtyřech ven, pak se zvedl a jemně našlapoval, kočka by se za takový výkon nemusela stydět. Bolest v kotníku nevnímal, adrenalin vítězil. Už už byl skoro u dveří a natahoval ruku po klice, když se za ním ozval hlas.

            „Věděla jsem, že bys neodešel, viď? Ale tohle už nám víckrát nedělej.“

Matka promluvila dostatečně hlasitě na to, aby se manžel vzbudil.

Krve by se v chlapci nedořezal.

Marcela přeci jen nemohla usnout a tížila ji zlá předtucha o synově útěku. Otec se nejprve protáhl, nepřemýšlel, co se děje. Ale jakmile spatřil Jáchyma, byl doma.

            „Grázle!“ vyštěkl. Na celý byt.

Mladíkem projel šokující blesk paniky. Ve vteřině se otočil na patě a rozhodl se dokončit svůj plán, přičemž se vrhl po klice a vyběhl ven. Nicméně rozběsněný otec jej po pár krocích dohnal.

            „Tak utýct bys chtěl, co? Kdes byl?“ zavřeštěl a začal třást s chlapcem drža ho za vlasy. „Ptám se, kdes byl?“ opakoval, když Jáchym nereagoval.

Nemohl ani promluvit. Proč jen mi to nevyšlo?¨Proč mi nikdy nic nevyjde? Stačilo tak málo…

            „Ty mě prostě hodláš ignorovat, ty, ty debile jeden mrňavej!“

Naprostá nepříčetnost ovládala teď centrální nervový systém mladého muže. Popadl hocha ještě pevněji a odtáhl ho do sklepa, aniž by sám vlastně věděl proč. Může opilec vůbec sám tušit, co činí?

            „Tady budeš teď bydlet. Nehneš se vocaď. Už nikdy, já tě vodnaučim zdrhat.“

Prudce do Jáchyma strčil. Hoch se náhle válel v starém prachu temného sklepa mezi uskladněným snad sto let starým harampádím.

Byl už úplně zdrcený, na pokraji sil. Nevnímal nic, jen chtěl za každou cenu pryč. Ačkoli před ním stála ohromná hora sádla, ve které nebylo za mák rozumu, zvedl se a zamířil vzhůru k šikmé ploše, po níž se do podzemní chodby scházelo.

            „Ani se nehneš,“ zvolal znovu otec, trochu překvapený z klukovy reakce.

Neposlechl.

            „Do prdele, svině jedna!“ vrhl se proti dítěti, strhl ho zpět k sobě, povalil a zahrnoval jej necitelnými kopanci do celého těla.

Přes všechnu tu šílenou bolest, s níž se začínal smiřovat, stále přemýšlel nad útěkem. S přibývajícími ranami ale i tato poslední idea vyprchávala a pomalu se oddával poraženeckým pocitům. Už to nejde. Prohrál jsem.

Křik pomalu ochaboval a hlasivky měnily výdechový proud na pouhé chroptění. Z posledních sil vydoloval svůj skicák z pod kalhot a přimáčkl si kresbičky k hrudi.

Místnost se dala do pohybu a začala pomalu rotovat kolem své osy. Vybavení se měnilo v pastelovou změť barev a stínů, z žárovky u stropu zbyla žlutavá šmouha, která se střídala s ostrým bodavým a jasně bílým světlem.

Pak přestal vnímat kopance úplně.

Bolest se ztrácela, dech se zpomaloval.

Zase ta pláž. Ta neskutečně nádherná písečná nekonečná pláž. Nikde ani živáčka nevidět, krom dobře známých veselých racků - chechtáčků. A lehátko! Pohodlné červené lehátko se slunečníkem čekalo jen a jen na něj.

Smrtelný chlad se neslyšně vtíral do svalů, mozek napájely jen náhradní generátory. Srdéčko, seč se snažilo sebevíc, zvolna kapitulovalo.

Uviděl sebe. Vylézal z teplé mořské vody a pomalými krůčky se blížil k lehátku, aby si mohl dostatečně vychutnat hřejivé paprsky slunce. Byl zcela zdráv, po modřinách a šrámech ani památky…

Opeřenci se kolem něj slétli a svými křídly jemně ovívali kapičky vody na opáleném těle.

Peruti si pohrávaly s vánkem, a chlapci se zdálo, jako kdyby mu tiše zpívali:
            „Usmívej se, už jsi volný…“

Jáchym docupital k lehátku, pohladil ptáčka, který mu usedl na rameno a usmál se. Pak víc. A ještě, až se řehtal na celé kolo.

Jsem šťastný.

Mladé srdce naposledy vypumpovalo poslední doušek vlažné krve.

Pak utichlo navždy.

*

Kamil se chvíli díval na nehybné tělo. Nepřehnal to tentokrát náhodou? Ale co, má, co si zasloužil. Odkráčel za ženou.

„Tys mu zase dal,“ povzdechla si paní. „Brzy si někdo všimne, měl by ses krotit.“

„Je to snad tvůj parchant, ne? Laskavě se starej vo svý. Jestli tu bude bydle se mnou v mym domě, tak bude dělat, co chci já. Jasný?“

„Jak myslíš. Jdu spát.“

Odkráčela do ložnice, tentokrát definitivně.

Chlap dostal poprvé trošku strach, když neslyšel pláč z podzemní místnosti. Neměl by se už probrat? Sešel dolů a zakřičel:

            „Vstaň!“

Nic se nedělo.

Dopotácel se až k tělu chlapce a otočil postavu obličejem vzhůru.

Nic.

Zaraženě se zvedl a dlouhých několik minut hypnotizoval mrtvolku dítěte, snad jí chtěl vsugerovat alespoň maličký pohyb.

Necítil ani lítost, ani vzrušení. Jen takový divný pocit. Něco se stalo, ale nejspíš se to stát nemělo.

Vystoupal vzhůru, pečlivě za sebou zamkl, oblékl se a téměř během se přesunul do nejbližšího non-stopu, kde byl známý coby štamgast.

Poručil si ihned velkého panáka lihoviny, obrátil panáka do sebe „na ex“ a těžce dosedl ke stolu ke svému jednomu z mála kamarádů, který se byl posílit před náročnou ranní směnou.

*

Druhý den v předpoledni, když Lenka odcházela za svou prací, stavila se u stánku s novinami, kde na pultě probíhal stručný přehled nejčerstvějších zpráv z našeho hlavního města. Klidně pozorovala  pomalu běžící text, až se objevil nadpis Devítiletý chlapec z Prahy utýrán vlastními rodiči. Bodlo ji u srdce. Váhavě se začetla, ale písmo se jí rozmazávalo.

Včera v podvečer se v pražských Kobylisech odehrál příběh jako vystřižený z hororového románu. Mladí rodiče, Marcela Halámková (28) a Kamil Halámek (29), ve vlastním rodinném domě utýrali svého devítiletého potomka Jáchyma, když ho opakovaně brutálně fyzicky napadali a vytrhávali mu vlasy. Nakonec ho ponechali zamčeného ve sklepě, kde v chladnu podlehl vnitřním zraněním, způsobeným kopanci do břicha a hlavy. Jak ukázala nařízená pitva, chlapeček měl zlomená tři žebra, utrženou slezinu a krvácel do žaludku, dle ošetřujícího lékaře musel umírat v nepředstavitelných bolestech. Oba krkavčí rodiče ještě dnes ráno zadržela policie na základě udání  Halámkovic známého, kterému se násilník se svým činem později svěřil v hospodě. Matka i otec byli v tu dobu velmi podnapilí, při zatýkání kladli odpor a napadali policisty vulgarismy. Nevlastní otec se nechal slyšet, že svého činu nelituje a že, cituji: „..ten zmetek si nic jinýho nezasloužil a konečně od něj budu mít pokoj...“

Manželé byli obviněni kromě ze spáchání trestného činu týrání svěřené osoby také za ublížení na zdraví s následkem smrti a neposkytnutí první pomoci, za což jim hrozí až výjimečný trest odnětí svobody…

Dál nedočetla. Před očima jí začaly poletoval mžitky a skácela se do mdlob. Když ji kolemjdoucí vzkřísili, udělalo se jí nevolno a pozvracela se. Proboha, vždyť to já, já jsem ho zabila.. Já jsem dopustila, aby mu ublížili, ach Jáchyme…Znovu omdlela.

„Zavoláme sanitku“ navrhoval kdosi z přihlížejících.

„Ale, nechte ji být, asi včera trošku přebrala…“ oponoval starší muž.

„Haló, madam, proberte se!“ propleskával ji mladík, který o sobě prohlásil, že je dobrovolný hasič a s podobnými situacemi má bohaté zkušenosti, a tak se ujal „oživování“.

Lenka skutečně procitla.

„Potřebujete něco? Co se vám stalo?“ bombardoval ji otázkami.

„Už je to dobré, děkuji a omlouvám se,“ ujistila přítomné slečna. 

„Máme zavolat záchranku?“

„Ne, zvládnu to, díky,“ pokusila se o chabý úsměv.

„To je dneska mládež, ani opít se neumí! To za našeho mládí, che…“ zazubil se děda, mávl rukou a odkráčel pryč.

*

Silný vítr si pohrával s Lenčinými vlasy. Seděla v parku na lavičce a zdrcená hleděla do prázdna. Vůbec netušila, co má dělat. Ani na malinkou chvíli nezapochybovala, že ten článek se vztahoval k jejímu včerejšímu hovoru. K „jejímu“ Jáchymovi. Vždyť jsem tomu všemu mohla zabránit. Ne, jsem špatná psycholožka. K čemu mi byla všechna ta léta dřiny ve škole, vyznamenání na vysvědčení a náročné kursy před přijetím do vysněného zaměstnání, když potom takhle selžu hned na začátku kariéry?

První větší případ - a „pacient“ mi zemře. Málo jsem ho přesvědčovala. Málo byla důrazná k policistům. Jak s tím teď mohu žít? Jak budu moci hovořit s dalším dítětem, aniž bych nebyla stále ve stresu, že se stane něco podobného? Jak vůbec přestanu dokola myslet na ten smutný hlásek bezbranného chlapce, který mi zní v uších jako neodbytná ranní písnička z rádia?

 Vyběhla z oázy zeleně a dala se do pláče. Nevěděla, kam běží, o dělá, co se s ní děje. Prostě běžela a běžela a tělem jí cloumal ohromný vztek a skepse. Chvíli chtěla zabít oba tyranské rodiče, tu zase vrátit čas, jindy přemítala, co měla udělat jinak. A všechno měnila ve zlomcích vteřiny. Stále běžela. Snad by i vytvořila nový světový rekord ve vytrvalostním běhu.

Až když vyběhla na Orlí Špičku (tak místní přezdívali zalesněnému pahorku s pískovcovými skalami, tyčí se nad městem), vyčerpané tělo jí poručilo zastavit. Musím. Musím to napravit.

Posadila se na okraj jednoho z výběžků a dívala se do zamračené oblohy. Chystalo se na déšť.

Snad hodinu vydržela mladá žena pozorovat tanec mraků, jak pod taktovkou větru mění a předvádí své okouzlující taneční variace.

Už nemohla ani přemýšlet. Každý obláček jí připomínal Jáchymovu podobu, sic ji ani ve skutečnosti nemohla znát. Nebo snad právě proto?

Nešťastné oči, ze kterých valily slzičky v podobě jemného deště.

Olízla si rty.

Voda chutnala slaně. Že by opravdu slzy? Nebo mé vlastní? Pot?

Neplač, Jáchymku. Prosím tě, neplakej. Já ti pomůžu. Slíbila jsem ti to. Jen neplač, už jdu. Jdu za tebou.

Vstala a vztyčila paže k nebesům, která jako by k ní také své nekonečně dlouhé prsty natahovala.

„Pojď ke mně,“ zahučel jí v uších známý hlásek

„Jdu.“

V transu odhodlaně vykročila přímo do vzduchoprázdna.

„Odpusť mi,“ zašeptala.

*

Zpoza tmavých mraků vykouklo bledé slunce a na obloze se rozprostřela nádherně barevná duha.