Kdy se z matky stává divoká šelma

     Jsem člověk ve své podstatě velmi mírumilovný. Vydržím mnoho, pokud mne ovšem někdo, nebo něco štve hodně dlouho a nelze se domluvit na nějakém kompromisu, zuřím tak, že mám, jak se říká "červeno před očima." To se pak přestanu ovládat a dělám věci, které někdy nelze ani pojmenovat. Snad i proto se ze mne stal zapřisáhlý abstinent. Zjitila jsem totiž, že pokud mám "vypito," neovládám se vůbec. Stačí sebemenší podnět a já kolem sebe mlátím hlava, nehlava. Tentokráte jsem však nic nepila, ale bránila sebe a klidný spánek svého syna.

     Žila jsem sama s malým dítětem. Bydlela jsem ve větším městě, na sídlišti, které bylo ve výstavbě. Po odchodu z práce jsem vždy vyzvedla syna ze školky a kus cesty jsme absolvovali přes staveniště k našemu domu. Procházeli jsme kolem spousty dělníků, kteří zde pracovali. Nevěnovali nám pozornost, až na jednoho mladého muže, který pracoval na výkopech a vždy, když jsme kolem něho procházeli, přestal pracovat, dlouze se za námi díval a po jisté době mne dokonce oslovil. Vysvětlila jsem mu, že nemám zájem a tak to zkoušel přes mého synka. Zřejmě se s ním blíže seznámil, když si chlapec hrál venku. Posílal mi po něm různé vzkazy a když to nezabralo a já zakázala synovi hrát si v jeho blízkosti, zjistil si kde bydlím a každý večer, posilněn alkoholem, zvonil na náš zvonek. Měla jsem v té době vážnou známost, přítel však bydlel v jiném městě a jezdil za námi jen o víkendu.Přijel a já mu řekla o svém problému. Myslela jsem si, že mne v případě, kdy mě bude zase onen muž obtěžovat, ochrání, že si to s ním, jak se říká "vyřídí." Zmýlila jsem se  a zároveň zažila strašné zklamání nad chováním mého přítele, kdy jsem zjistila, že pokud se neochráním sama, na něho se spoléhat nemohu.

     Samozřejmě, že onen dotyčný opět přišel, aby zvonil. Tentokrát ovšem přišel dost pozdě v noci a dostal se až ke dveřím mého bytu. Někdo z obyvatel domu zřejmě zapomněl zamknout hlavní vchod. Zvonění se ozvalo po půlnoci plnou silou. Probudilo nás to, chlapec začal plakat a tak jsem čekala, že to přítel "ručně a stručně" vyřídí už proto, že to byl vysoký a silný chlap a onen muž byl mladý, skoro kluk a navíc neměřil více, jak sto sedmdesát centimetrů.

     Zažila jsem snad nejtrapnější chvíli, jakou může žena s mužem, o kterém si myslí, že ji ochrání, zažít. Přítel si v kuchyni vzal váleček na nudle a šel ke dveřím. Za zamčenými dveřmi, s válečkem ve zdvižené ruce, říkal opilému muži, aby odešel, nebo, že si to s ním vyřídí. Ten druhý měl zřejmě více odvahy, protože křičel na celou chodbu" tak otevři srabe a pojď, vyřídíme si to spolu. Já tu ženu miluji, je to moje láska a já se jí nevzdám!"  Čekala jsem, že přítel otevře dveře a dotyčného přinejmenším vyhodí z domu. To se bohužel nestalo. Místo toho šel k telefonu a zavolal policii, která opilce odvedla. V neděli přítel odjel. Myslela jsem si, že tím, že zasáhla policie, dojde mladému muži, že nemá u mne žádnou šanci a skončí obtěžování i zvonění. Podcenila jsem ho. S ještě větší urputností a nyní již pokaždé za mými dveřmi a vždy pozdě v noci, zvonil a zvonil tak, že se vždy vzbudil můj malý syn a plakal. Měl strach, když slyšel mé nadávky a výkřiky muže za dveřmi, abych mu otevřela. Vydržela jsem to ještě asi tři dny.

     Ve středu v noci se zvonění ozvalo opět. Nepřerušovaně. Dlouhou dobu. Už jsem to nevydržela. V noční košili, rozcuchaná tak. jak jsem vyskočila z postele, odemkla jsem a třímajíc svazek klíčů v ruce, otevřela jsem dveře. Dotyčný zavrávoral, byl o ně opřený, ale udržel rovnováhu a s úsměvem na rtech čekal, že se mu asi vrhnu do náruče. Já jsem se mu ovšem vrhla svazkem klíčů přímo do obličeje, mlátila jsem ho plnou silou do hlavy, začal krvácet a když viděl, jak jsem zuřivá a že jsem schopna ho i zabít, tak utekl. A najednou byl klid. Ani jsem si nevšimla, že sousedé mezitím začali vystrkovat hlavy ze dveří, ptali se rozespale, co se to v noci děje a když viděli, jak tam stojím na chodbě, celá od krve, zavolali policii. Mysleli si zřejmě, že jsem zraněná.
    
     Předvolali si mne, samozřejmě. Darebákovi domluvili a já jsem musela zaplatit pokutu za rušení nočního klidu. A to jsem měla štěstí, že se domlácený muž nechtěl pomstít a nepodal na mne žalobu za napadení Od té doby byl klid. Už nás nikdo nerušil. Tehdy jsem zjistila, že se nemohu spoléhat na nikoho, jen na sebe. Přítele jsem si sice za manžela vzala, ale po dvaceti letech jsem se s ním stejně rozvedla. Nemohla jsem si pomoci, kromě jiného, stále jsem měla před očima tu scénu. Chlapa, vysokého skoro dva metry, jak stojí s válečkem na nudle ve zdvižené ruce a vyhrožuje, za zavřenými dveřmi, opilci. Byl směšný a ztratil veškerý můj respekt.

     Tehdy jsem zjistila, že matka, pokud jde o bezpečí a zdraví jejího dítěte, je schopna čehokoli.

---