2. O jízdě MHD

Když jsem napsal povídku, v níž jsem se na jednoduchém příběhu muže, kterému se rozbilo okno, snažil vyjádřit nenávist k rodičům, závislost na alkoholu a touhu po sexu s dívkou, řekl mi otec, proč nepíši raději o něčem, co znám, třeba o jízdě vlakem. Kdo ví proč, dnes ve mně jeho otázka probouzí pocit houpání nohou.

Stává se, že nějaký autor publikuje hodně pitomý dialog jenom proto, že se skutečně stal. Nepřidat nic pro takového člověka představuje vrchol umění. Nahrát šum lesa a hle, umění. Ano, šum lesa je zajisté umělecký počin, avšak jeho záznam je jen záznamem umění, které vytvořil někdo jiný.

Nikde není psáno, že dělat umění musí být těžké a pracné. Nikde není dáno, že umění je syrové, reálné, přesné, nebo naopak vykonstruované, promyšlené a precizní. Je pro nás vůbec poměrně obtížné vyznat se v tom, co umění je a co není. Hodnotu uměleckého díla přece nepoměřujeme nějakým kvantitativním rozměrem – stráveným časem, mírou utrpení, body nebo procenty, cenou nebo počtem prodaných výtisků. Ostatně já se domnívám, že umění není nějaký klenot hluboko zakopaný pod ledovou horou. Umění je nejspíš to, o čem se v tomto smyslu hovoří. A je potom jedno, když nějaký matematik přijde s tím, že jedno umění je větší než to druhé. Komu na tom záleží?

My se však zatím nacházíme ve fázi prázdného papíru. Chystáme se psát o tom, jak jsme jeli vlakem. Můžeme o tom říci něco dopředu? Těžko. Nebudeme si nic nalhávat, dopředu to nevíme. Neexistuje nějaký zaručený atribut, který z díla dělá umění. Pokaždé je to něco jiného; vždyť ani Goethe by dvakrát nenapsal Fausta. Je jen na nás, jak si poradíme s vnitřní potřebou něco sdělit. A jestli zrovna tvoříme umění, nikdo neurčuje. Dopředu nelze říci, že povídka o cestování vlakem bude špatná jenom proto, že vlakem aspoň jednou jel každý a polovina z těchto lidí o tom napsala povídku. Lze však říci, že je to jedno z nejčastěji a nejstejněji uchopovaných témat a lze říci, že žádná scéna z následujícího seznamu sama o sobě nezaručuje úspěch, tím chci říci, že samotné její uskutečnění není důvodem k jejímu napsání:

Metro: čekání, cizinci, salám, cukání, dívání, nedívání, nekomunikace, stres, deprese, chci pryč, jezdící schody neboli eskalátory, sebevrazi, slepci, mentálové, jehovisti, mormoni, arabové, policajti s otlačenou pleší od čepice, taneční, opilci, bankomaty, fronty, osahávání, reklamy, poesie pro cestující, čtení, ignorace....

Tramvaj: pocení, padání, smrad, důchodci o desáté, hodina a půl přes Prahu, noční přestupování, vozíčkáři, opilci, bezdomovci, teplé sedačky, sraz dívčí školy po padesáti letech, přebíhání kolejí, rachot, I.P.Pavlova, falešní revizoři....

Bus: kam sakra jede, chci si sednout, tady revizoři nechodí, tlustá ženská, milování na zadních sedačkách, melouny, školáci, X-C, vibrace, typové, kluk, který žil jen proto, abych ho viděl stát vzadu, pani, která žila jen proto, abych ji viděl projít kolem, dobíhání, žvýkačky, tři hodiny ráno, rozbité hodiny, „Kluci, jste příčetní?“,….

Vlak: Mávání, zpoždění, kuřácké kupé, štíplístek, dětské tábory, skauti, pendolino, sebevrazi, odvážlivci, jede ten vlak do Prahy?, staví ten vlak v Čerčanech?, čůrání na koleje, lilie, já chci sedět u okna, je tu vedro, je tu zima, spaní, slintání, pivo, otravní trampové, holka na jednu noc, držení dveří na záchodě patou, slečno, mohu vám vzít ten kufr, už bychom tam měli být, doufám, že nám vrátí jízdné, zelí o korunu levnější, kupé pro matky s dětmi, kojení, přebalování, čekání na tebe, romantika psaných vzkazů na okno....

Nesmím zapomenout na pozorování odrazů ve skle, metafyziku pohybu, lásku přes uličku, gyros, zvracení na národce a tu sraženou pani v černém pytli. Na vsi pak můžeme počítat s vajíčky, štamgasty, osamělými Silvestry, bloudícími řidiči nováčky, řidiči znásilňovači, slepicemi v taškách, slámou v botech, pérem za kloboukem, klábosením, na stojáka do Prahy, místenkami, mami já chci čůrat, já chci zvracet, já se z něj poseru a tak bychom jistě mohli pokračovat tak dlouho, dokud bychom nevstoupili do dějin jako národ nejčastěji píšící o cestování hromadnou dopravou.

Domnívám se, že spisovatel, který má touhu psát, musí do textu vložit něco víc, než jen informaci o tom, že se něco stalo. Domnívám se, že každý, kdo si sedá ke stolu, cítí, jestli to k něčemu je ještě dříve, než vůbec začne psát. A když po sobě čte tu rychle vypocenou historku, kterou dnes ráno zažil cestou do školy nebo do práce, určitě v sobě cítí tiché tikání, které mu říká – Vždyť jsem to psal jen sám pro sebe. Na té povídce vlastně vůbec nic není.

Dovolím si zdůraznit, že mým cílem není zakázat psaní o nějakém tématu, mým cílem je upozornit autora na to, že umění je uměním až tehdy, když ho někdo vnímá. A to je nejspíš důležitější než to, co autor pociťoval, když si říkal, že o tomhle by bylo dobré napsat. Mým cílem není zakázat psát pro radost. Mým cílem je přimět autory k zamyšlení se nad tím, co stvořili, bez ohledu na to, jaké do svého textu vkládají očekávání. Snažte se na svůj text nahlédnout z odstupu. Položte si svou povídku vedle povídek, které jste tu již četli a řekněte si upřímně, v čem je jiná. Řekněte si upřímně - Kolik já jsem tady vůbec přečetl povídek?

Podobně, jako když srovnáte všechny natočené filmy v určitém žánru, dostanete nějaký průměr a pár výjimek. Což samo o sobě ještě nic neznamená. Můžeme si o Hollywoodské produkci myslet své, ale jedno jim věřím - když točí film, ví proč. Nesetkáte se s tím, že by režisér nějaké komedie pro děti tvrdil, že natočil velkolepé umělecké dílo, takže vlastně ani nemá smysl film podrobovat hlubší kritice. Nikdo rozumný to ani nedělá. Zde je vhodné tak akorát bodové hodnocení. Myslím, že tohle je všem docela jasné. Jen u nás se často zdá, že autor ani neví, co tvoří. Je natolik zaujat sám sebou, že na svůj text, který sám nepodrobil nejmenšímu srovnání, protože obyčejně nečetl ani Čapka, čeká hluboké a vážné kritiky. Je to škoda. Já si myslím, že to je škoda, neboť já sám chápu existenci braku, béček, románů pro pobavení etc. Nejen to. Já je mám rád. Bavím se u filmů s Van Dammem. Avšak nějak si nedokážu představit, že bych trávil večer v kavárně psaním obsáhlých komentářů na tu jeho „skvostnou roznožku“. To je mi proti mysli a bohužel to se po nás (jakože Kriticích) dost často požaduje. Náš šikovný český človíček totiž přišel s dokonalým nápadem, on nebude číst knihy, aby náhodou nebyl nařčen z toho, že opisuje, nechce být v žádném případě ovlivněn, takže věří, že výsledek jeho snahy bude dokonalou originalitou oslňující povídka, báseň nebo román. Zde nepomáhají příměry k fotbalistům ani ke kuchařům.

Každý, kdo chce psát povídky, si nejdřív povinně přečte Povídky alespoň z jedné kapsy.