Amigo

    To je nejkrásnější žena, jakou jsem v životě spatřil.
    Stál jsem ve frontě na letišti Charles de Gaulle čekajíc na letadlo do New Yorku, když prošla kolem. Byla krásná, energická, okouzlující. Její zelené oči a dlouhé černé vlasy vytvářely dojem divoké šelmy, kočky v barevném hávu, elegantní bytosti z minulosti, která zabloudila do našich časů jen jaksi mimochodem. Oblečena byla exoticky, snad trochu starobyle. Tmavě žluté paleto, blůza z přírodního hedvábí s maličkými kvítky, plátěné kalhoty a nízké střevíce. Působila jako nadpřirozené zjevení, které trvalo jen kratičký okamžik. Pak zmizela v zástupech v letištní hale.
    Bylo devět hodin ráno. Teplé letní slunce viselo na obloze jako skoba a jeho paprsky vytvářely na křídlech letadel dole pod okny dramatické obrazce. Jeden z nich pronikl až do setmělé letištní haly, odrazil se od vysoké informační tabule s časy odletů a udeřil mě přímo do tváře. Nevnímal jsem. Pátral jsem očima v tom mumraji nervózních spěchajících lidí ve zpocených košilích a hledal třeba jen záblesk jejích vlasů, nepatrné mihnutí žluté barvy paleta.
    „Tak jdete chlape nebo co?“
    Možná se mi to zdálo, ale těsně předtím, než se ztratila někde v tom obrovském mraveništi odletové haly, otočila tvář mým směrem a kývla. Na kratičký okamžik je naše pohledy setkaly a já cítil nepopsatelný pocit souznění a harmonie. Najednou jsem věděl, že tam někde pořád je, že musím vyrazit a najít ji.
    „Jak chcete.“
    Muž, který stál až do té doby za mnou se nevybíravě protáhl kolem, až málem porazil sloupek s páskou. Asi jsem se měl naštvat a hádat se, ale nezmohl jsem se na víc, než pouhé: „Ach.“ Evidentně ho to zmátlo.
    „Já na to nemám věky, člověče, nežiju věčně,“ dodal, když jsem stále nic neříkal. „Musim se do toho letadla fakt dostat, pochopte, firemní záležitosti a tak, však to znáte...“ Připadalo mi, jakoby jeho hlas zněl odkudsi zdálky, jako roztroušená ozvěna v hlubokém skalním údolí. Mluvil dál, ale já vnímal spíše jeho rty, jež při každém „o“ vytvořily podivný křivý ovál místo kolečka a pramínek vlasů, jež mu pokaždé spadl do obličeje, když se ho pokusil zastrčit za ucho.

    „Je mi líto, pane,“ řekla ta příjemná pohledná blondýnka s mandarínkovou vůní, když se podívala do počítače. „Poslední místo v tomhle letadle si koupil tady pán před vámi. Budete si muset počkat.“
    „Jak dlouho?“ zeptal jsem se, ale nijak zvlášť mě to nezajímalo.
    „Bohužel, nejbližší let odlétá v 12:25.“
    „Hmmm, tak mi ho dejte,“ řekl jsem, vzal si od ní palubní lístek a vrhl se zpět do proudu cestujících směřujících k proudovým letadlům. Napadlo mě, že si najdu místo v té nejlevnější kavárně, objednám si kolu a konečně dočtu Williama Styrona. Všechny však byly plné. Šeptání zamilovaných párů, tiché broukání pracovních notebooků, divoké hádky dětí a jejich rodičů. A on.
    S černými rozcuchanými vlasy, v oranžové mikině a plátěných kalhotách a s kufříkem vedle židle vypadal osaměle. Malý klučina, možná deset, možná dvanáct let, kterého někdo nechal u stolku zastrčeného úplně v rohu Francois Mitterand Café. Rozpačitě se rozhlížel kolem, občas koukl na plastové náramkové hodinky, občas usrkl limonády ze sklenice. Až pak mi to došlo – ta sklenice byla dávno prázdná.
    „Tebe tu někdo zapomněl, viď?“ pokusil jsem se začít rozhovor a zároveň nenápadně obsadil poslední volnou židli. „Neboj, já ti nic neudělám. Sednu si tu a můžem čekat spolu.“
    Vypadal zmateně. Nervózně se rozhlížel, střídavě zvedal a zase pokládal sklenici a pak si začal okusovat nehty. Možná, že mi nerozumí, napadlo mě.
    „Salut! Comment t\'appelles-tu?“ zkusil jsem. Zas nic.
    „Germany? Russia? Espaňol?“ Při posledním slově se mu rozzářily oči.
    „Tak to si moc nepopovídáme, amigo,“ řekl jsem, ale zjevně to stačilo. Vychrlil na mě strašnou spoustu slov, kterým jsem sice nerozuměl, ale přikyvoval jsem a stále se usmíval. Pak se rozplakal.
    Seděli jsme tam jako dvě sochy – zbloudilý poutník, co se nemůže dostat domů a malý chlapec, zapomenutý v kavárně na letišti, jen s malým kufříčkem a sklenkou limonády. Po tváři se mu kutálely slzy jako hrachy a já nevěděl, co dělat. Pokusil jsem se natáhnout k němu ruku a pohladit ho, ale ucukl. Napadlo mě, že mu skočím vedle do obchodu pro plyšáka, ale bál jsem se, že mi zmizí. Asi to byla absurdní představa, měl jsem však pocit, že bych ho měl chránit, že je mou povinností, se o něj postarat. Koupil jsem mu další limonádu a ta zůstala stát na stole nedotčená. Objednal jsem mu tedy čokoládový dort, ale ani neochutnal. Nakonec jsem vytáhl ze své tašky knížku a pustil se do čtení. Po pár řádcích jsem zvedl hlavu a viděl, že dělá to samé.
    Aladin stálo na obalu. Kývl jsem na něj a on se na mě poprvé usmál.

    „Já opravdu nevím, jak vám mám pomoct pane. Třeba na někoho čeká, nemůžu přece hned zburcovat ochranku a vyhlásit pátrání.“
    „Ale to po vás přece nikdo nechce,“ odvětil jsem. Tahle slečna na informacích vůbec nevoněla po mandarinkách a už vůbec nebyla příjemná. „Já jen nevím co s ním, protože už tam takhle sedí nejmíň dvě hodiny.“
    „Dobrá jak myslíte, někoho sem zavolám.“
    „Ale rychle prosím, nechci ho tam nechat samotnýho.“
    Zvedla sluchátko a když viděla, že ji pozoruji, zakryla si ústa. Za dvě minuty se objevil člověk v uniformě, který ovšem neuměl ani slovo anglicky, natož pak španělsky a vyrazil se mnou. Ale ten chlapec tam už nebyl. Zůstal po něm pouze kufřík, knížka a převržená sklenička. Zmocnila se mě panika. Člověk z ochranky si poklepal na čelo a odkráčel a já stál uprostřed toho víru lidí a hledal. Všude kolem byly spousty dětí, ale žádné nemělo rozcuchané vlasy, temně černé jako uhel a žádné nebloudilo letištní halou docela samo.
    Rozběhl jsem se, ale sám jsem nevěděl kam. Málem jsem porazil paní s plně naloženým vozíkem. Snažil jsem se přijít na to, kam by mohl malý chlapec, který vydržel dvě hodiny na jedné židli zničehonic vyrazit. Toalety! Ano! Vrátil jsem do kavárny a vtrhl na záchody. Nějaký pán u pisoáru se lekl, trhnul sebou a pak hlasitě zaklel. Nevnímal jsem ho. Rozrazil jsem dveře ho kabinky, ale chlapec tam nebyl. Vyběhl jsem tedy zpátky ven, už úplně zoufalý. Teprve teď jsem si všiml davu sroceného u východu. Něco se tam muselo stát. Přiběhl jsem blíž a viděl jsem, že venku bliká majáček sanitky. Snad se nestalo něco tomu chlapci, lekl jsem se a chtěl vyběhnout ven, ale pak jsem ho uviděl. Stál u jednoho z těch obrovských oken, obličej přilepený na skle. Přistoupil jsem k němu a zlehýnka mu položil ruku na rameno.
    „Tohle bys neměl vidět, amigo,“ řekl jsem. Venku právě nakládali tělo do sanitky. Bylo zakryté černým igelitem. Opodál stála dodávka a pravé světlo měla rozbité. Na čelním skle byly vidět tmavé fleky.
    Připadalo mi, jakoby se bránil, jakoby nechtěl odejít, ale nakonec se podvolil. Otočil se od skla a přitiskl se k mé noze. Zase se rozplakal.

    Byla krásná, energická, okouzlující. Její zelené oči a dlouhé černé vlasy vytvářely dojem divoké šelmy, kočky v barevném hávu, elegantní bytosti z minulosti, která zabloudila do našich časů jen jaksi mimochodem. Oblečena byla exoticky, snad trochu starobyle. Tmavě žluté paleto, blůza z přírodního hedvábí s maličkými kvítky a velkými červenými skvrnami, notně potrhané plátěné kalhoty a nízké střevíce. Jeden z nich měl zlomený podpatek.
    Podívala se na mě a lehce se usmála. Zvedla ruku na pozdrav a od jejích krásných plných rtů ke mě i přes hukot haly dolétlo těch pár slov: „Muchas gracias, desconocido.“ Pak se rozplynula jako pára nad hladinou.
    Do odletu nám zbývalo asi půl hodiny. Ucítil jsem, jak mě chlapec chytil za ruku a ten pocit mě zahřál u srdce. Pohlédl jsem na něj a teprve teď si všiml jeho jasně zelených očí.