O Lásce

Jsem tak mlád, a přec moudrostí srším,

Ale jsem sám.

Jako šedý déšť na smutná města prším.

A jsem pořád sám.

Jsem líbeznou labutí s havraním peřím,

Se smíchem na rtech, co říká, že pláči.

Jsem jen kus papíru, co v ústraní shoří.

Jsem sám, a proto pláči.

V tiché ulici padal tiše sníh,

A mě slzy v očích tak nezkrotně pálily!

Snil jsem o lásce, a co já o ní přečetl knih!

Jednu jsem měl a nevyrovná se jí žádná z nich…

Tiše, tichounce padá sníh,

Stejně tak slzy z očí mých.

V tiché ulici poprchávalo, možná, že prší

A já sám pod oblohou stál jsem

Snad jsem chtěl být trošku sušší

Snad jsem jen toužil

Vidět tě, jak ti to sluší.

Zmoklé vlasy, zmoklou tvář tvojí!

Ach Isabel!

Ty šrámy se už nezahojí!

Zhasla jsem mi v dlaních,

Jako žhavé letní slunce.

Rozpustil jsem se jako ten sníh,

A zbylo po mne jen srdce,

Opustila jsi mne, umřel jsem, byl jsem nucen!

V tiché ulici prší, jako dříve pršívalo.

Miloval jsem.

A toužil zapomenout na to, co se stalo.

V tiché ulici i dnes vychází slunce tak horké, jako bývalo dříve,

Ve mně umřelo živé.

Isabel, moje Isabel…

Už opravdu nikdy nepřijde..?