V ŽELEZNIČNÍM MUZEU-3

Část třetí závěrečná

Pozornost čtveřice mladíků v železničním muzeu upoutaly vyhybky a hned s nimi zkoušeli všelijak manipulovat.

„Jdou nějak ztuha,“ mínil Lukáš.

„Taky máš sílu jako ženatej vrabec,“ mínil Patrik a obouručně uchopil jednu z vyhybek. Chtěl s ní pohnout, ale to se mu nepodařilo.

„Tak se mi zdá, že máš taky sílu jako ženatej vrabec,“ pronesl s úsměvem Petr.

„Tak s ní zkus pohnout ty!“ vyhrkl v obličeji červený Patrik.

„To si piš, že zkusím!“ kasal se Petr a přistoupil k vyhybce. I on jí obouručně uchopil, jenže ani jemu se vyhybku přehodit.

„Nechceš náhodou pomoc?“ zeptal se kousavě Patrik.

„Tak to zkusíme voba dva. To by bylo, abychom s ní nepohnuly!“ pronesl naštvaně Petr.

„A my zase zkusíme pohnout s touhle,“ mínil David, který stál s Lukášem u jiné vyhybky.

„Jestli nás někdo pozoruje, tak si bude myslet, že jsme se zbláznili,“ ozval se Lukáš.

„Hele, zabereme, až řeknu teď!“ řekl Patrik, když s Petrem uchopili obouručně vyhybku.

„Teď!“ vyhrkl vzápětí Patrik a na stejný povel se pokusili přehodit vyhybku i Lukáš s Davidem. Oběma dvojicím se to podařilo, ale přitom ztratili rovnováhu, navzájem do sebe vrazili a rozplácli se na zemi.

„Aú! Moje hlava!“ vykřikl Patrik.

„Ty blbče! Neseď mi na hlavě!“ vykřikl Lukáš na Patrika.

„Tak tady jste uličníci! Co tady zase vyvádíte!?“ rozkřiknul se muž v železniční uniformě.

„My jsme tady zkoumali zblízka vyhybky,“ řekl Petr.

„Já vás viděl, co jste dělali!“ rozkřiknul se.

„My už jdeme pryč!“ vyhrkl Lukáš a za okamžik všichni čtyři utíkali k vagonům, zatímco železničář na ně něco pořád křičel.

 Mladící proběhli kolem několika kolejí, na nichž staly vagony. A záhy vlezli do starých osobních vagonů, u kterých byla připojená parní lokomotiva.

„Tak tady nás určitě ten železničářskej dědek nenajde,“ mínil Patrik.

„To jsou krásný dřevěný vagony,“ řekl Lukáš.

„Hele, Vo no se dá projít skrz vagony. Dojdeme až k tý lokomotivě,“ mínil Patrik. K ní zanedlouho došli a zadívali se na její uhlák.

„Co kdybychom na ní vlezli. Nikdo tu není,“ pronesl Petr.

„Aby se tady nezjevil ten dědek,“ řekl Lukáš.

„Ten nás hledá úplně někde jinde. Lezeme!“ zavelel Patrik. A za okamžik všichni vlezli na uhlák a přes něho na střechu nad plošinou pro strojvedoucího a topiče.

„Ty vole, to je ale velká lokomotiva!“ mínil Petr.

„A má taky pěkně velkej komín,“ pronesl David.

„Do něho bych se pomalu vešel,“ řekl Patrik a naklonil se přes jeho okraj.

„Jéééé! Držte mě!“ vykřikl vzápětí, protože se tělem převážil do vnitřku komínu.

„Co vyvádíš!?“ vykřikl tázavě David a chytl ho za nohy.

„Já tam spadnu! Vytáhněte mě!“ křičel Patrik.

„Neřvi! Do kotle nemůžeš tím komínem propadnout,“ řekl Lukáš a začal Patrika také tahat. Ten přitom kopal nohama a oba náhle ztratili rovnováhu. Vzápětí ležela na kotli trojice nadávajících postav, která se pořádně ušpinila, zatímco Petr sjel za výkřiku po povrchu kotle.

„Do prde…! Vypadám jako kominík!“ vyhrkl naštvaně Lukáš.

„Vy krete…Podívejte, jak teď vypadám!“ rozkřikl se Petr, když seskočil z lokomotivy.

„Tak jsem vás našel, parchanti!“ ozval se náhle jim už dobře známý hlas muže v železniční uniformě.

„Co vás to napadlo lízt na lokomotivu!“ křičel na ně dál a trojice mladíku hbitě z ní slezla. Poté se napříč železničním muzeem mihla běžící špinavá čtveřice postav, která zanedlouho proběhla vchodem.

KONEC

 

---