Tichá smrt

    Nedávno jsem navštívil Nizozemsko, zemi tulipánů, větrných mlýnů a hlavně bicyklů. Nezní to moc zajímavě a určitě jste již o symbolech této země slyšeli, ale to nestačí. Nizozemsko se musí zažít! Má představa o roli jízdního kola v životě Nizozemce byla zcela mylná, nebezpečně jsem tento dvoukolý nástroj přepravy podcenil. Jsou všude! Ano kamkoli se podíváte, zříte bicykl, většinou nevalného vzhledu, ale zcela použitelný a to         pro kohokoli. Zdaleka nejhorší situace je v hlavním městě Nizozemského království, v Amsterodamu.

    Myslíte, že přeháním? Ještě nedávno bych svorně souhlasil, ale dnes jen konstatuji fakta. Pokud nesedíte   na jízdním kole, můžete se považovat za naprosto odepsaného. Cyklista v Holandsku se cítí stejně důležitý jako královna. Má absolutní přednost, před čímkoli a za jakýchkoli okolností. Zákony silničního provozu pro něj neplatí, může jet všude a kdykoli chce. Je pojízdným bohem na zemi.

    Strávil jsem pouhý den v Amsterodamu a nijak by mne nemrzelo již nikdy se tam nevrátit. Ulice města jsou ztělesněním chaosu, ve kterém vládně nepsaný zákon naprosté dominance bicyklů. Těmto dopravním prostředkům je vyhrazen vlastní „jízdní pruh“ jakýsi „chodník“ jen pro ně. Na některých křižovatkách jsou umístěny speciální semafory pro jízdní kola. Přesto dodržují jejich řidiči jen jedinou zásadu, pokud jim překážíte, zazvoní. Většinou zvoní jen jednou, víckrát se to stejně stihnout nedá, pokud tedy začnou zvonit asi metr           za vámi, což s oblibou dělají. Setkáme se zde i s elitními jezdci bez zvonků, ti jsou schopní prokličkovat mezi auty nebo lépe prostředkem houfu lidí bez vydání hlásky či skřípotu brzd.

    Už v živočišné říši platí, že větší a silnější většinou vyhrává. To se ale vůbec netýká holandských „kolařů“. Před jezdcem na bicyklu uhýbají osobní i nákladní automobily stejně samozřejmě jako chodci a to se vztahuje i na vozidla místních pořádkových složek. Nejhorší na tomto faktu je, že to není lidmi, ale koly. Z normálního, vstřícného Nizozemce se usednutím na bicykl stává bezohledná bestie. Na jízdním kole totiž jezdí všichni a jakkoli odění, od pouličních šupáků po vyložené kravaťáky. A jejich stroje jsou přitom totožné, nezajímavé, většinou barev nevýrazných, neslavných značek a v provedení jediného převodu postačujícího pro naprosto plochou krajinu. Za celý den jsem našel malou chvíli útěchy jen na loďce kotvící u břehu jednoho z kanálů, kterými je Nizozemské hlavní město protkáno. V kanálech bicykly naštěstí nejezdí, i když se o to zbloudilí Holanďané neúnavně pokoušejí. O tom také každoročně svědčí stovky kol vyzvednutých ze dna kanálů.

   Jeden pozitivní ohled však toto poznání mělo. Během necelého dne jsem oprášil rodiči mnohokrát opakovanou poučku: „Rozhlédni se raději několikrát, než přejdeš cestu!“ a vypěstoval si neuvěřitelně rychlý reflex na zacinkání zvonku. Kdo by totiž chtěl v Amsterodamu přeházet vozovku a přitom se několikrát pozorně nerozhlédl, mohl by klidně padnout přímo pod kola kola jízdního, které není, na rozdíl od automobilu, vůbec slyšet.