Lidské masky

Všichni mrtví z živých vstali,
hlavy jim na zem popadaly.
Jen dál, jen tiše dál,
ohěn na hranicích vzplál.
A ticho se táhne do raních dob,
do mrtvých lidí bez podob.
Jen masku nosících bílích tváří,¨
co barevně už se nezatváří.

A uprostřed všeho ticha,
poslední duše lichá.
Tu duši však stíny nenechaly,
na černý útes ji přikovaly.
Škube se a zápolí,
však ten největší stín neskolí.
On vždycky býval silný dost,
však jenom ostatním pro radost.

I v hrůzné době temna,
tak sladká vůně jemná.
Jediný pohled do očí
a celý svět se zatočí.
Oči černé, jako noc,
vždy rády přišly na pomoc.
Teď však místo černých očí,
důlky jen prázdné, tichá noc.

A všude zní hudba, přesto je klid,
jak by se dalo tak potichu žít?
Srdce by zmrzlo, pak byl by z něj kámen,
a s celým světem je dočista ámen.
Obchodník s botami, co sám chodí bos,
a na zápraží mrtvý kos.
Další dva údery a čímdál větší chlad,
to ticho je horší, než smrtelný hlad.

Když jinak to bylo, proč teď je to tak?
Z života krásného pod útesem vrak.
Kdo nevěří kruté zkáze,
když spatří, uvěří snáze.
Poslední duše na oběžné dráze,
ohraná a trapná fráze.
Poslední úder, a řetěz se trhá,
a lichá duše se z útesu vrhá...
...Ticho