Přitažlivost zemská

Dnes nad ránem jsem si obula křídla. Ano, čtete správně, obula. Normální člověk by si je asi navlékl na záda. Prostě by paže provlékl takovými těmi gumovými popruhy, na kterých jsou křídla připevněna a bylo by.  Samozřejmě, že bych si ta křídla i já mohla hodit klasicky přes ramena. Ale pak by mi nohy při letu, na který se chystám, visely tak nějak dolů a pořád by byly těžké a tak nějak by mě dolů tížily a tahaly. A to právě nechci.

A vůbec....já si je prostě obula. Gumové popruhy jsem omotala kolem nártů. Dost natěsno, ale ne zas příliš hodně, aby mě to při letu netlačilo a netahalo a nebylo mi v těch botách úzko.

Seklo mi to. Koukala jsem na sebe v chodbě do zrcadla z Ikei, co má tvar vlnovky a je vlastně ze čtyř kusů zrcadel, které na sebe navazují a vlní se. Dívala jsem se se zalíbením na ty péřové sněhobílé střevíce a bylo mi po dlouhé době tak nějak nadýchaně a lehce.

Přemýšlela jsem, jak v těch botách za chvíli poletím do práce. Normálně zadem přes hlavní cestu a pak kolem křesťanského centra zahrádkami až k podchodu. A pak proletím podchodem a trochu se budu bát pokuty, protože je tam zákaz jízdy na kole a občas tam jsou uniformovaní policisté a chtějí po těch cyklistech legitimaci a pokud kolo nevedou a jedou, tak jim dají pokutu a dělají na ně chytré řeči, že se v podchodu nesmí jezdit na kole a tak různě. Ovšem o lítání v těchhle botách nic neříkají, ani na cedulkách nic nepíšou. Takže by to mělo být legální a tak to risknu a s bušícím srdcem si letím tím podchodem dál. Nad schody se docela uklidním a pomalu doletím až ke kulturáku, který se z celkem pochopitelného důvodu jmenuje Střelnice. Ono se tady totiž kdysi usídlil střelecký spolek. Vlastně byla tato budova původně postavena právě pro něj a na sále, kde se dnes tančí dříve létaly pravděpodobně jen kulky. Anděl na střelnici. Napadne mě, když odemykám dveře a v hlavě mám ještě iluzorní obrázek členů střeleckého spolku, kteří v pokleku sází do terče ránu za ranou.

Otevřu dveře a holky uklizečky užasnou. Takhle po ránu tam budou akorát ony. Budou se možná ptát, co mě ty boty stály a budou možná obdivovat provedení a nachové peří, ze kterých jsou ušity. A já se budu nakrucovat a bude mi ta neobvyklá pozornost dělat strašně dobře, tak je nechám, ať si je prohlédnou ze všech stran a trochu popozvednu nohu, aby byla vidět i vzorovaná podrážka se strukturou husích brků. Až se nabaží, tak půjdou po svém. Já si odemknu svůj kancl a zapnu počítač. Stejně jako každé jiné ráno se posadím za svůj psací stůl. Jen tentokrát se mi budou nohy tak nějak pod tím stolem zvedat a nadnášet se.

Pak dorazí Zdeněk. Zdeněk je můj kancelářský kolega a zvukař. Což v praxi znamená, že se mnou sdílí pracovní kumbál cca 4 krát 2,5 metru nebo možná víc, kdo ví, já jsem to nikdy neměřila. Většinou tady tedy není, protože někde zvučí, zapojuje mikrofony a zařizuje takové ty věci kolem toho, hlavně aby bylo lidi slyšet. On sám ale moc nemluví. Řekne. „Dobré ráno Zuzi“, a vyvalí oči na ty moje parádní botky a řekne: „Co to je?“ A mě to přijde strašně legrační, když mu odpovím, že to jsou přeci moje nové létající péřo balerínky. Taky se usměje a popojde k oknu a otočí kličkou a najednou je okno dokořán a ty moje botky si to vzduchem hrnou k tomu dokořán otevřenému oknu a už už prolétají rámem až cestou a leknutím bolestivě zavadím ramenem o rantl jedné okenní tabulky.

A zatímco si třu rameno a sykám, tak ty botky míří nad řeku Olši a jemně se odrážejí od korun kaštanů a berou si to Alejí Míru směrem k Mostu Družby až ke kavárně Avion, která vlastně už není, protože ji kdysi vzala velká voda. Jenže už ji prý zase staví novou. Psali o tom nedávno v novinách a už se i začíná stavět. Tedy zatím se zpevňují břehy. Zpevnit břehy je důležité. Bez zpevněných břehů může vzít takovou fungl novou kavárnu Avion zase voda. A to by pak byl pěkný průser, protože město to dost stojí a vůbec přispívají na to nějaké ty fondy a Unie a fůra sponzorů. No, a kdyby tu kavárnu znova vzala voda kvůli nezpevněným břehům, bylo by asi zle.

Tak si ty botky poletují nad tím zpevněným břehem. Žasnou si jak je hezky zpevněný a já mám nohy tak nějak lehké a lehčí, ani si nepamatuji, kdy tomu naposledy tak bylo.

A ono začne jemně poprchávat a déšť houstne a houstne, až lidi pode mnou začnou vytahovat deštníky. A rozevírají je, až je najednou v ulicích plno barevných pohybujících se kamenů a ty moje nožky po nich jen tak lehce poskakují sem a tam, tu doleva, tu zase vpravo a pak se zase otočí a hupsnou o tři kameny zpátky, protože ten puntíkovaný kámen vzadu se jim sakra zalíbil a chtěly na něj doskočit co nejdříve.

Lidi se udiveně zaklánějí a sklápějí promoklé deštníky a prší na ně a oni celí promoklí otvírají ústa úžasem a posléze se jim do jednoho roztahují koutky v širokém úsměvu. Celá ulice je najednou jeden velký úsměv od ucha k uchu a já kousek dál vidím starou paní s obrovskou taškou a pokřikuji na ni: „Paní, dejte mi tu tašku. Já vám s ní popolítnu.“ A ona mi ji podává, tašku s jedním upáraným uchem a kapsou na straně a říká: „Děkuji děvenko. Vy musíte být anděl“.

A mě se ta taška zdá najednou děsně lehká a tak s ní letím a říkám si, že ten let, ta taška i ta stará paní, život, práce, ulice a dokonce i to město, které mám tak nějak divně ráda a které mi občas leze příšerně na nervy....Říkám si, že dnes je tak nějak lehké tady žít a letět tímhle městem, touhle ulicí plnou heren, krámů vietnamských obchodníků a prodejen chlastu, že v těchhle botách je to lehké a že byl sakra dobrý nápad si je prostě obout. Že v nich je najednou lehké být nad věcí a jen tak si nad tím vším poletovat.

Jen musí být stejně lehké si je pak zase kdykoli zout. To až se mi zase bude někdy chtít poznat jakoukoli přitažlivost – především tu zemskou.