Čas hrdinů a víl

   „Ještě jednou, mami, ještě jednou!“

Dívka s blonďatými vlasy netrpělivě sáhla na noční stolek a stáhla z něj knihu v kožené vazbě. Vtiskla jí své matce do ruky a s toužebným očekáváním se uvelebila na posteli.

   „Dobře, ale poslední!“žena se usmála. Typický scénář každého večera.

Jemnými tahy rozvázala kožené vázaní na knize a začala číst. Měnila hlasy, tak, jak to její dcera milovala. Zloduchové měli hluboký a strašidelný hlas a lesní víly jemný a plachý.

Když začala číst druhou kapitolu, letmo pohlédla na blonďaté děvčátko. Hlavičku měla skloněnou a pravidelně oddechovala. S potěšením si uvědomila, že dcerka usnula. Potichu položila knihu zpátky na místo a přikryla holčičku. Políbila ji na bledé čelo a palcem ji na něm udělala malý křížek.

   „Spi sladce, holčičko moje.“

Zhasla velkou lampu, ale nechala mělké, bledé světlo na nočním stolku. Věděla, že malá Mary se bojí tmy.

Vyšla z dětského pokoje do útulného obýváku. Její manžel seděl za stolem a trpělivě zakresloval noty. Byl hudebník. Byl pro to stvořený. Hudba a jeho rodina byli jeho život.

   „Už spí,“oznámila tiše a posadila se do zeleného gauče.

Zvedl hlavu a usmál se. „Kolik kapitol dneska?“

   „Jedna celá knížka a dvě kapitoly. Jestli to takhle půjde dál, lásko, musíme jí koupit knihkupectví.“usmála se.

   „Neskryješ tu radost, Emily. Ty zbožňuješ její lásku ke knihám.“

   „Ano, já vím, Roberte,“posadila se a projela si rukou vlasy. Tak, jak to obvykle dělávala, když byla v nepříjemné situaci.   „jenomže ona se v nich nesmí ztratit. Musí žít skutečností.“

   „Emily, prosimtě,“vstal, aby došel ke gauči a objal svou ženu. „Ona se v nich neztratí. Nemusíš mít strach. Ona se neztratí nikde,“políbil ji do vlasů.

Chvíli tiše seděli, naslouchali společně praskání v krbu.

   „Bojím se, že někde přece..“

   „Nezačínej s tím,“odtáhl se od ní a opřel se dlaněmi o kolena.

   „Roberte, my se ale nemůžeme schovávat věčně.“

   „Kdo se schovává?“obořil se na ni až příliš útočným tónem.

Celá zbledla.

   „Promiň, miláčku,“přitáhl si ji k sobě. „Ty víš, že mám taky strach. Každý den, každou sekundu.“

   „Kdy znovu odjedeme?“

   „Čas je za půl roku.“

Přikývla, opřela se o jeho prsa a povzdychla si.

V tom se něco mihlo za oknem. Ani jeden z nich si toho nevšiml.

Vítr venku ustal, i když do té doby tiše lomcoval s okenicemi. To oba upozornilo. Vymanila se z jeho sevření a velice pomalým krokem došli oba k oknům.

Emily přejela rukou po okně, mráz do něj vykreslil obrázek podobný krajině.

   „Je tam moc..ticho,“zašeptala a naklonila se k oknu blíž, aby mohla vyhlédnout do stran.

V tom děsivě bílá ruka vystřelila oknem, jakoby odnikud a sevřela ženě hrdlo.

   „Emily!“zakřičel muž a pokusil se ji ze sevření vysvobodit.

   „Snažíš se marně, bratře,“ozval se za ním klidný hlas.

Otočil se. Hleděl do tváře muže, který měl stejné rysy jako on. Na bradě mu rostla dlouhá, černá bradka, která byla na konci svázaná koženým páskem. Vlasy měl stažené do culíku, též koženým páskem. Jeho výraz byl lhostejný.

   „Už dávno nejsi můj bratr.“

   „Tak krutá slova, Roberte?“muž se rozhlédl. „Kdepak je moje neteřinka?“

   „Opovaž se na ni sáhnout!“zaskřehotala Emily. Oběma rukama držela bílou ruku a snažila se ji od sebe odtáhnout. Marně.

   „Ať ji pustí!“

   „Pusť ji,“protáhl otráveně muž a bílá ruka zmizela.

Když Emily dopadla na zem, lapala po dechu a mnula si krk. Robert se vrhl k ní, postavil ji na nohy a ochranitelsky strčil za sebe.

   „Takže,“začal muž a slídivě se rozhlížel po místnosti. „Tady teď bydlíte?“

   „My o nic z toho nestojíme!“vyhrkla Emily. „K tomuhle není vůbec žádný důvod!“

   „Já vím, drahá švagrová, ale pravidla jsou pravidla.“

   „Prosím..“zašeptala, upírajíc pohled na muže. Bělmo jejích očí dostalo růžový nádech a zalilo se slzami.

   „Toho už bylo dost, nebo ne?“ušklíbl se. „Řeknu vám, trvalo mi docela dlouho, než jsem vás našel. Nemůžu ti upřít, že v tomhle si dobrý.“

   „Co chceš?“vyštěkl netrpělivě Robert.

   „Já jsem se nevyjádřil dost jasně? Omlouvám se, Roberte, jestli jsem byl hrubý,“jeho hlas byl sametově hebký a klidný.

Oba mlčeli.

   „Nic? Nevadí, budu mluvit já. Víš, Roberte, hodněkrát jsem tě upozorňoval, ale ty pořád nic. Já už skutečně nemám chuť dál se s tímhle patlat. Potřebuješ nějaké varování.“

   „Nech moji rodinu být.“

   „Zase mě neposloucháš..“

   „Dej nám pokoj!“

   „Otoč se,“řekl klidně.

Robert se pomalu otočil, zadíval se na svou ženu, která měla v obličeji zvláštní výraz.

   „Emily?“šeptl.

Celá ochabla, padajíc k zemi.

   „Emily!“vyhrkl a zachytil ji. Šokovaně ho objala kolem ramen a stiskla.

   „Slib, že mě neopustíš..“zašeptala mu.

   „Nikdy, držím tě, slyšíš? Držím tě.“

Pak mu ochabla i v náručí. Pustila sevření jeho ramen a zvrátila hlavu dozadu. Její modré oči byly prázdné.

   „Ne, to ne..to ne..tohle ne, Emily..“

   „Jak…dojemné,“zašklebil se. „Samozřejmě ti ji vrátím, když mi dáš, co chci.“

   „Emily..“přitiskl si ji za hlavu k sobě a jeho hlas se zadrhával ve vzlykách.

   „Jak jsem řekl, vrátím ti ji..“

Pak zmizela. Jeho ruce stiskl prázdný prostor a on upadl na zem.

   „Přemýšlej o tom..“

Po chvíli věděl, že je sám. Srdce mu puklo a uvnitř zůstala prázdná díra.

( Přidám pokračování, možná, podle odezvy. )