Diamantové moře

Na konci …, cesty života stál před mořem. Moře, bílé moře. Diamantové moře se přelévalo na pláž, polykalo zrníčka písku, stovky, tisíce, milióny, kam  jenom dohlédl, zrnka v pláži kilometry pláže,  a přede mnou moře, stejné pocity jako kdysi. Mé moře se pohlo, nepatrný vstřícný pohyb v okamihu slunečních paprsků, zaklonil jsem hlavu černí racci driftovali vzduchem. Piruety půlpády, otočky, náhlé pády v klesání obrovskou rychlostí, manévry proti větru a krouživé stoupání na teplých proudech vzduchu. „Ach černí racci, kam vlastně letí“? „Jsme tady moře“? Zeptal jsem se…snad i já?! Bylo ticho, radostné ticho, bolavé. Dítě ve mně si hrálo, lezlo po pláži, smálo se. Zastavilo se u modré mušle, sedlo si na bobek vítr mu čechral vlásky, límec mu poskakoval kolem krku, hřejivý límec, ty svetry miluji, ani nevím jak jsem si na něj vzpomněl. Dítě objímalo si kolena, upřeně se dívalo na mušli. veliké oči hodně vidí (vyslovil jsem kouzelnou formuli), podíval se na mne a usmálo se, hřálo to, víc než slunce a odrazy moře, šumění moře a tepání krve ve spáncích, diamantů. Vrátil jsem se, tak zase v sobě, pak přišla noc, její kouzelná moc a já spal. Ráno byl v mušličce vzkaz, nečetl jsem jej, vím co vněm bylo…