Zkorumpované zátiší

Ty jsi byla tichá jako labuť k večeru

ty jsi také zakoušela tu sladkou důvěru

zbavuje Tě dechu mé veršotepectví?

jak nesu o tvých vášních malé svědectví

vždyť je to tak snadné hrát si se slovy

a čekat co druhý na to odpoví

kolik lidí ztratilo se nočních dýmech?

ale jen my si tak rádi píšeme v rýmech

noc už má pokročilé stadium

já piju ovoce a rum

jenž se rozpouští v magickém čaji

právě když půlnoc se krájí

chybí Ti mé verše šité na míru?

chtěj třeba celé nebe složit z papíru

mám být klidný jako napjatá hladina?

 a peřím potřísněný mramor usíná

chtěj rozluštit tajemství soumraků

chtěj mlhu ze saténových povlaků

chtěj třeba Slunce odlít z vosku

chtěl taky spojit miliony kousků

těch co nevědomky nasáváme do plic

chtěj to všechno klidně ještě víc

Jednou jsem vesmír vyzvat k tanci chtěl

abych klidný byl a cítil karamel

místo toho utíkal jsem a pak jen tekl

až se mě můj vlastní stín tak lekl

že vyletěl by z kůže

či počal rodit růže

ty co doma sušíš na stěně

ty co oddychují vznešeně

ty co víří smítka zimní únavy

i ty máš o nich jistě své představy

ráda si je prohlížíš večer před spaním

zatím co já se na jevišti noci ukláním

ty se pokládáš na bok či záda

mozek ti tělo už dávno neovládá

leden se rozletěl na tisíc křišťálků

já tisíc mil pod mořem škrtám zápalku

tvoje tělo je ve smyslné poloze

a  Slunce je ve stádiu koroze

usínáš dýcháš ležíš sníš

 nad námi visí měsíční mříž

usínej dýchej lež sni dál

 co by Ti tak básník ještě povídal?