Anděl a Slunce

Na modrém nebi plulo jako na řece,

zářilo překrásně zlaté.

Já to na podkrovním okně viděl,

tehdy za mnou přiletěl.

Měl obě křídla sněhově bílé.

Stínil jimi na nebi to zářivé.

Mě to bylo už jedno,

já čekal někoho jiného.

Posunulo se na nebi o něco výše,

a z jeho stínu vystoupilo náhle.

Trochu se nejspíš urazil,

jeho stín už tolik nezářil.

Zamával křídly a vyletěl za tím zlatým,

a já se jen s otevřenými ústy divil.

Neviděl jsem tolik odvahy.

Nebojí se ,že se spálí?

Varoval bych ho ,

že mu spálí křídla.

Ale mě už to bylo jedno,

já čekal někoho jiného.

Celý den se na obloze předháněli.

Snad o moji pozornost bojovali.

Mě to ale bylo jedno,

já čekal někoho jiného.

Na konci dne to opět přišlo.

To zářivé zapadnout zapomnělo,

A znovu toho v bílém potrestalo,

jeho křídla na popel sežehlo.

Ano obviňte mě,

že jsem anděla nevaroval.

Ale kolik takových jsem tu potkal.

Ani jeden z tisíce mě neposlouchal.

Ano obviňte mě,

že jsem slunci zapadnout nepřipomněl.

Ale tisíckrát před tím křičelo na mě,

Já nezapomněl!

Oba jsou tvrdohlavý,

oba jsou i možná hloupí.

Mě je to ale zcela jedno,

vždyť já tu čekám někoho jiného.