Sen

O papuchalcích slyšeli všichni. Snad každý jim záviděl jejich výhled, prostorné hnízdo,kam neprší a v noci záři měsíce. I u Datlů se o nich mluvilo. Hledávali nevýhody, v noci prý tam prší, špatně se tam větrá a kvůli té slavné záři měsíce se pořádně nedá spát, jen aby nemuseli přiznat, jak moc by chtěli bydlet v takové skále a uspávat se počítáním hvězd.

Ale malý datel poslouchal historky o hvězdách, papuchalčích pruhovaných zobácích moc rád a večer vždy snil o tom, jak si vybuduje, krásné hnízdo ve skále, jehož stěny, bělost, čistotu budou všichni obdivovat, i pyšná žluna, a odkud bude pozorovat Velký vůz, Kassiopeu a další souhvězdí rozesetá po obloze.

Den ode dne toužil víc a víc po slané mořské pěně, po vlnách tříštících se o kameny, vše mu připadalo přeslazené, obyčejné, toužil po volném moři, stromy mu překážely, větve zakrývaly výhled na slunce, v lese bylo šero. Někdy letěl až k jezírku u starého buku a tam hledal slunce odrážející se ve vlnách.Našel jen staré suché listí plovoucí po klidné hladině.

Až jednoho dne to nevydržel a rozletěl se na dlouhou, vysilující cestu k moři. Nevybíral ji, zapomněl na rady rodičů a na rady ostatních ptáků, těch co každý rok odlétali na letní byt. Letěl přímo přes Poštolčino území. Po únavných týdnech a nocích strávených letem konečně dorazil ke svému vysněnému modrostříbrnému moři.

První den jen pozoroval.kroužící racky, východ slunce, létající ryby a papuchalky. Hlavně papuchalky.

Pak si začal stavět hnízdo Dlouho hledal vhodné místo, porovnával, sledován pohledy zvědavých papuchalků. Vyhloubil si nové hnízdo, hnízdo podle svých představ, hnízdo ze svých snů, úplně odlišné od těch papuchalčích. Papuchalkové byli nejdříve překvapeni, pak zvědaví a pak se datlovi začali posmívat a pokřikovat na něj. Vždyť měl obyčejný černý, nevýrazný zobák a ta směšná červená čepička!Ale divný cizinec jim začal brzy vadit, zatímco oni bydleli v obyčejné staré díře, on si vytvořil novotou zářící, vyzdobené hnízdo. Datel jim vadil.Spojili se proti němu a datel začal shánět potravu jen s obtížemi. Papuchalkové mu vždy rybu vyfoukli před zobákem. Každý den mu ztrpčovala nějaká nepříjemnost, jeho sen se začal rozplývat. Pomalu hubnul, ztrácel peří a čepička se mu už tolik neleskla. Stávala se z něj ptačí kostra. Nakonec se mu zošklivila i ta mořská pěna, závody vln s větrem, vplouvání slunce do moře a sůl ho štípala do očí. Ani to skalní hnízdo se mu už nezdálo tak útulné a toužil po svém starém domově, vystlaném měkkými peříčky a trávou vonící létem. Vydal se na cestu. Stejně jako předtím, s nadšením, bez příprav a bez opatrnosti. Tentokrát ho nepoháněl sen, ale vzpomínka. Byl zesláblý, chyběla mu pírka a ztrácel rychlost. A právě nad poštolčím územím, jen kousek od starého buku, svou rychlost ztratil nadobro a zřítil se mezi kmeny, pod malý smrček. Sen se stal vzpomínkou a vzpomínka snem.