Labuť

To hloupé šplouchání vody, je pořád tak stejné, musím poslouchat od rána do večera a od večera do rána, jak voda naráží na sebe. Být tak člověkem, procházet se po mostě, mezi davy, odejít od hloupé vody. Mít tak barevné peří a ne jen obyčejné hnědé, teď už s bílými skvrnami. Nevím, proč mi ostatní vyčítají, že je mám ráda, že se od nich nechám hladit, prý jsou zlí, říkala to i maminka.

Ráda se nechávám kreslit, prohlížet a chválit, líbím se lidem-jsem skoro jako oni. Jen kdybych měla to barevné peří a možná trochu kratší zobák. Vyšla bych po schodech nahoru a dívala se na ostatní, jak se perou o kousky chleba, dívala se na lidi, šla bych s nimi, běžela, křičela a přece byla zticha a vrážela do ostatních. Jednou jsem si zkoušela namočit křídla, už je mám bílá, v barvě, co vytékala z plechovky na břehu řeky. Voda ji brzy smyla. Nemám vodu ráda, nemění se. To lidé, pokaždé jsou jiní, červení, žlutí, i hnědí jako já, vysocí i malí.

Vždyť jsem jako oni- hlavu, krk, nohy, křídla to všechno máme stejné.

Každý den na mostě stojí malíř, s takovou legrační čepicí na hlavě, prodává své obrázky a maluje další. Pár jsem jich viděla, jsou hezké. Každý den se na něj těším, přinese chleba a z mostu mi ho hází. Večer přijde k řece, omyje si štětce, chvíli mě hladí a pak odejde. Každý den. Určitě se mu líbím.

Dneska mi přinesl rohlíky. Ubývá mi hnědá, začíná mi bělet i krk- brzy budu celá bílá, stejně jako ostatní, stejná.Už jsem se rozhodla! Jednou ráno za ním přijdu a budu se dívat jak mě maluje a večer s ním půjdu pryč, pryč od vody, podívat se, kde lidé bydlí.

Dneska! Už mi zbyl jen malý hnědý flíček, na krku. Nikdy jsem si nemyslela, že ty malé kamínky tolik píchají. Na schodech to bude lepší.

Taková práce! Tolik schodů, a tak vysokých! Peří na břichu mám celé špinavé a hrozně mě bolí nohy. Ale budu se moc dívat, jak mě můj malíř maluje, možná mě nakreslí barevnou. A pak se půjdu podívat, jaké je město, kde lidé bydlí a jak to dělají, že mají barevné peří. Sluníčko zapadá, už se moc těším. Teď si jde malíř umýt štětce. Proč mi ani jednou nepohladil? Už mě nemá rád? Nebo mě nepoznal?! Už je zase tady. “Počkej, kam jdeš? Proč mě tu necháváš, to mě nemáš rád? Počkej na mě!” Co to je? Dělá to takový rámus a je to tak velké. “Počkej na mě!”

Kolem mrtvé labutě jezdily tramvaje, auta, slunce zapadlo. Ráno se někdo slitoval a zavolal ochranáře.