vlaštovky

vlaštovky

nasávám vůni noci

zábradlí studí

svěží vánek hladí

svítí pouhý srpek měsíce

a jedna osamělá

o to více zářící hvězda

pohlcuje

mou roztoulanou mysl

tak jako

nenadálá mlha

co zvěstuje

v té černočerné tmě

ani vítr nechce pošeptat

snad dovím se to se svítáním

s pronikavým křikem vlaštovek

teď hluboce spících

v útočištích

mezi betonovými spárami

ráno budou chtít zas přehlušit

i šum města člověčího

budou řvát jak o život

přitom si nedělají hlavu

s přizpůsobením se  

chtějí

tak si cestu najdou

s námi je to horší

chceme žít i na měsíci

dotýkat se hvězd

ale dotýkat se nejbližších

nedokážeme

někdy snést

ani sami sebe

třeba

stojí za to

nad těmi vlaštovkami

přemýšlet…