K.O.U.L.E.Příroda

    Je tomu asi patnáct let, co byla s bývalým manželem na jedné z pár dovolených. Bylo to něco jako opožděná svatební cesta na poslední chvíli a dokonce na jednom z Kanárských ostrovů. Fuerteventura nebyla tak známá a frekventovaná jako třeba Grand Canaria, ale o to větší tam byl klid. Málo turistů, teprve se sem tam stavělo a někde to vypadalo, jako by se čas aspoň na jedno století, i víc, snad úplně zastavil. Třeba ty domky s kamenů, volně pobíhající kozy. Cesta, která vypadala, že nikam nevede, až na vyvrácené torzo dřevěné cedule na které chyběl už jenom krvežíznivý sup. Byla ve svém živlu. Pečlivě vše dokumentovala kamerou a po večerech zapisovala něco jako deník, aby měla někdy v budoucnu možnost připomenout si, co kamera nezachytila. Nemluvila do ní, ráda nechávala autentické zvuky. Sice musela občas prosit, aby jí zastavil, ale celkem mu to bylo jedno. Auto měli půjčené, benzínu dost, ostrov malý. Na svatební cestu to vůbec nevypadalo, tak se přestala snažit a ponořila se do dokumentace. Sice se pak bude chlubit on, co jí umožnil a jak jí radil, ale na to už si začínala zvykat. To ještě nevěděla, že spolu dlouho nevydrží. I když , jak na to zpětně vzpomíná, tak právě na téhle dovolené, se to asi začalo lámat k horšímu. Tehdy na to nemyslela. Ponořila se do svého koníčku a nebylo jí nejhůř.

    Apartmány, ve kterých byli ubytovaní, vypadali nově. Balkóny směřovaly zhruba doprostřed do oválu, kterému vévodil střední bazén s plastovými lehátky kolem. Ji, ale víc zaujali kočky, opečovávané a vypadající zdravě, které se zdržovaly blízko cestiček chodeb uvnitř komplexu. Ležet, opalovat se a nic nedělat, to nebylo nic pro ni. To radši pozorovala čtyřnohá stvoření s drsnější srstí než jak byla zvyklá u domácích mazlíčků, co jsou vystavěni větru zřídka, ne-li nikdy. Na ostrově neustále foukalo. Víc či míň, ale pořád. Však nedaleko na táhnoucích se písčitých pláních, za nízkou zdí, jež ohraničovala ubytované i s jídelnou a recepcí, šustily větrné elektrárny. Obrovských bílých stožárů na špičce s vrtulemi bylo po ostrově víc než palem. Taky tu byli zvyklí asi na sucho. Nenašla snad jediný tento typický strom, ke kterému by nevedla hadice s vodou.

    Od první chvíle co se ubytovali ji spíš než bazén a nedaleká pláž s vymezenými prostory pro jednotlivé lepší hotýlky a pak ty ostatní, lákalo vydat se na druhou stranu ostrova. A samozřejmě pěšky. Po výletech do místní skromné zoo, návštěvě pár ne zrovna bohatších obchůdků, jízdě na velbloudech a trochu drahé hospůdce, kde nemohla natáčet, protože se mu to nezdálo vhodné, s ní konečně souhlasil.

    S nabitou náhradní baterií do kamery, foťákem a petlahví s vodou se vydali přes zdánlivě neživý kopec na druhou stranu jednoho se známých ostrovů. Musel na ni opět s ne zrovna šťastným výrazem, občas čekat. Ale přece si nemohla nechat ujít tolik jedinečných záběrů.

    ,,Však počkej, až si to pustíš za pár let! No co za pár let. Jen když to ukážeš doma, kde jsme byli…no není to nádhera?!“

    ,,No jo no. Ale jestli budeš natáčet každém šutr a vše co hejbe…jako třeba tyhle potvory…ani nevím co je to za hmyz, tak dojdem fakt brzo na druhou stranu.“

    ,,Ale no tak, vydrž to se mnou dneska. Zítra to objedeme autem, jak jsme se domluvili..jo?“

    ,,Hmm…“

    Nebylo to zas tak daleko. Šli asi hodinu možná dvě s natáčením. Najednou uslyšela zvláštní zvuky. Známé a přitom jiné. Jak šli, tak zesilovali. Ano, byl to příboj. Nezkrotné vlny neustále narážející na skály. Představy byli všelijaké, ale ten pohled, co se jim naskytl poté…

    Na téhle straně ostrova nebyla civilizace. Žádná. Široko daleko nic člověčího. Vše zmizelo za obzorem za zády. Místní sem nechodili. Proč taky. O to víc to bylo vše úžasnější. Jen oni dva a nespoutaná příroda.

    Vydrželi tu neskutečně dlouho. Málem zapomněli na čas. Nemohli spustit oči od té nekonečné scenérie. Slunce koupalo svůj třpyt ve vlnách oceánu od obzoru k obzoru. A pak,  sklánějící se k večeru měnilo své barvy a voda v moři nezůstala pozadu. Vystřídala snad všechny odstíny modré. Nemluvě o stříkajících zpěněných vlnách, co se bezhlavě řítily na skaliska, aby pak mohly stékat a vytvářet tak nespočet cestiček zpátky do nekonečných mas té životodárné větší části naší planety. Do lůna země, kde vznikl život…

    Vrátili se už za šera. Cestu našli snadno. V divoké přírodě i trocha té elektřiny, je vidět na dálku. Natož malé městečko. Sice malinko zaváhali, ale do svého týdenního domova nakonec trefili. Ona byla spokojená nadmíru a on, no nakonec připustil, že to byl zážitek.

    Ani neprotestoval, že pokojská opět odtáhla postele od sebe, jak každý den. Neuměl promluvit jinou řečí než česky a ji už přestávalo bavit čekat na německou průvodkyni, která tam byla zřídka a domlouvat se se španěly všelijak. Sice dosáhla vždy svého, ale když se nedočkal žádného vděku od své polovičky…

    Po rozvodu po pár letech, jí sebral nečekaně mnohé. Samozřejmě i veškeré domácí videa. A i vyhodil její deník. Jak se nechtě dověděla. Nebyla v něm jen tahle dovolená, ale i jiné zážitky. Ale to už je jedno. Zůstala jí jen její paměť. Vzpomínky, zážitky, jen a jen co zůstaly v její mysli. Třeba jich dá časem dohromady víc. A když si vezme mapy a…  Třeba dá dohromady podle názvů i jiné vzpomínky. Určitě jich v hloubi zůstalo víc, tak jako ta na druhém konci ostrova. Příroda bez lidského zásahu.

    Dodnes když zavře oči a zasní se, tak je sama na tom břehu, na skále a slyší to bouření vody… a vidí tu nezapomenutelnou scenérii zapadajícího slunce, kterou zdánlivě naruší snad jen pár stínů křídel přelétávajících racků…