Šestinedělí

Stál u kuchyňské linky v teplákách a svetru a chvíli jakoby zaváhal, když držel v ruce sklenici s nalitou slivovicí. Kopnul to do sebe a rovnou si nalil ještě jednu. Nebudeme si přece nic předstírat. Zašrouboval víčko láhve a dokonce ji položil zpět na horní polici, i když věděl, že ne na dlouho. 

-

„ale ty si musíš uvědomit, hlavně, že si to za to můžeš sám!“

„jo, jasně..“

„ty víš,že jsme se vždycky snažili tě podporovat…“

„chápeš aspoň trochu o co mi jde?“

„to by mě právě zajímalo“

„ no to mě vlastně taky...“

„a tak stavíš se někdy nebo co máš v plánu?“

 „nevím, možná v neděli“

„na oběd?“

 spíš až odpoledne“

„jo a máš tady zase nějaký dopis z Anglie“

„já vím, to je zas jenom nějaký papír..“

„no tak se stav…a přines tu bundu na spravení“

-

Jednou řekla nemysli si, že tě jen tak nechám běžet, to by bylo moc jednoduché. Miloval ji, akorát si to poslední dobou musel připomínat, protože mu bylo fakt všechno jedno. A tak si to připomínal. Připomínal si to ve chvílích, kdy dostal chuť koketovat s marností, ve chvílích kdy ho napadalo chytit poslední autobus do města a zmizet na pár dní ve víru barů, hospod a rozkládacích pohovek v bytech svých známých.

-

Jako tenkrát, když si s kamarádem otevřeli hospodu. Teda spíše kamarád si otevřel hospodu a on, který utíkal z návštěv toho cizího bytu kde seděl u stolu jeho syn, bývalá žena a nějaký cizí chlap, se postavil za pípu a rozjeli to fakt ve velkém. Děly se tam věci, tančilo se na stolech, nahoře v kamrlíku spal kdekdo s kdekým, malovalo se po zdech a kdekdo se svěřoval, peníze nehrály roli, šlo to až na kost a on pil, naléval a pil a zase naléval a jednou se přistihl jak leží nahý s nějakou holkou nahoře, byla tam úplná tma, sahali na sebe pod roztrhanou dekou a on se v jednom okamžiku snažil uvědomit si s kým to tam vlastně je, napínal mozek aby si vzpomenul, co se dělo předtím, komu patří to tělo, do kterého se snaží vniknout, nemohl si vzpomenout, vážně neměl ani ponětí, kdo to vlastně vedle něj leží, tak se ještě chvíli o něco pokoušel a pak usnul a ráno se probudil sám, sešel dolů do výčepu, nalil si panáka a začal uklízet tu spoušť, na stole ležel jeden z jeho známých, vzbudil ho a dali si panáka na spravení a kafe a než to uklidil, na dveře klepali další, už byl čas zase otevřít a začít znovu, nebylo mu nejlíp, ale nemohl je jen tak vyhodit tak pustil muziku a dali si pár panáků a už to bylo lepší a byla sranda a celý ten kolotoč se roztočil znova a tak to šlo několik dní v kuse, bydlel tehdy u rodičů a to se stávalo, že odešel v pátek do práce a vrátil se v úterý v noci, ráno se vzbudil sám v tom bytě, kde vyrůstal, byl mimo a hledal ve špajzu a v lednici nějakou láhev aby si mohl dát panáka a vůbec vyjít ven mezi lidi, ale stejně si většinou zavolal taxíka a nechal se odvézt až před hospodu, nenápadně vklouznul dovnitř, nalil si panáka a pustil muziku a

-

„možná bys mohl zkusit jógu….já osobně jsem teda proti práškům“

„jo, to já v podstatě taky..“

„ akorát, že je bereš“

„jo, akorát, že je beru…“

„ty máš prostě někde uvnitř něco nedořešeného, rozumíš, třeba něco z dětství, o čem ani vědomě nevíš…“

„nekecej, fakt?“

„no jasně, většinou to tak je a ty to prostě musíš najít a odblokovat“

„tak jo……zaplatím !“

„vidíš, už zase utíkáš, to je přesně ono..“

„neutíkám, prostě jdu domů“

„ale utíkáš, protože prostě některé věci nechceš slyšet, tak radši utíkáš“

„tak jo, tak asi utíkám. měj se“

„ ty taky, pozdravuj Dášu…..a přemýšlej o tom !“

-

A tak si nakonec dal těch pár panáků a zůstal doma a snažil se zapsat alespoň něco z toho co v něm vířilo. Ona zatím seděla v nějaké hospůdce se svým bývalým přítelem a asi se jakž takž dobře bavila. Věděl, že je to v pořádku, večery s ním nebyly poslední dobou rozhodně nijak zábavné, ale stejně ho to žralo. Nechtěl po ní aby ho litovala, ale stejně, když slyšel jak telefonuje, směje se a žertuje, trhalo ho to uvnitř na kusy. A tak byl nevrlý a podrážděný a pak slyšel sám sebe jak reaguje na cokoliv co řekla, šlo to zevnitř a věděl,že to vůbec není na místě, že ona se snaží jak jen to jde nějak s ním komunikovat. Byl prostě v té podivné roli pozorovatele, jakoby nepřítomen toho co se děje, seděl netečně ve své lóži a sledoval, co se děje na jevišti.

-

„já to prostě s tebou chci sdílet, ale jak můžu, když mi nic neřekneš? jak můžu vědět, jestli dělám něco špatně nebo“

„ale s tím co děláš nebo neděláš to nemá vůbec co dělat“

„tak já fakt nevím, pojďme se bavit o tady té kytce, to je jedno, ale mluvme“

„myslíš si, že mi to dělá dobře, já prostě nemám co říct a děsí mě to a vidím jak tě to trápí, ale prostě jsem úplně prázdný a přemýšlím o tom“

„ale to je ono, ty pořád jenom přemýšlíš,tak něco dělej, si myslíš, že se něco zlepší, když budeš sedět doma a babrat se v tom?“

„já nevím co mám dělat, chápeš, chci něco dělat ale nevím co“

„tak oukej, tak já to vymyslím, v sobotu pojedeme na hory.“

„na hory se necítím, jsem furt nachcípaný ještě“

„na hory jsi nachcípaný, ale sedíš doma a kouříš dvacet denně.“

-

Neplakala často. Ale teď cítila jak se jí slzy derou do očí, cítila, že je to úplně zbytečné cokoli říkat, vyčerpávala ji ta nehybnost, apatie, která z něho čišela jak tu před ní seděl, kouřil a mlčel. Kdyby se na ni rozkřičel, řekl jí ať mu dá pokoj, kdyby jí začal vyčítat věci, které udělala špatně, bylo by jí to milejší než ten prázdný pohled a netečné mlčení.Dívala se na něj a viděla někoho, koho neznala. Prázdnou skořápku, matrjošku s jeho obličejem, figurínu ve výloze jejich kuchyně. Byla opravdu unavená a i když věděla, že ho opravdu miluje, poprvé ji napadlo, jestli by nebylo lepší být sama. 

-

Často se snažil přijít na to, kdy ta změna nastala. Byl si jistý, že to nebylo vždycky takové jako teď. Ale když se ho ta doktorka zeptala z čeho měl naposledy radost, s podivem a pak s hrůzou si uvědomil, že si nemůže vzpomenout. Radost. To slovo mu najednou připadalo cizí. Vybavil si spoustu večerů, kdy v hospodě bavil sebe i ostatní, to se pak stávalo, že jej pak zdravili lidé, které si vůbec nevybavoval. Ale i v těch chvílích dělalo se mu podivně špatně nad předvídatelností jejich smíchu. Sám nevěděl, proč o tom takhle přemýšlí, nebylo na tom přece nic zlého nebo divného, ale rozhodně si uvědomoval, že ho to nebaví.

-

Někteří tvrdili, že je to městem. Nebyla to ostatně špatná výmluva a při trošce představivosti se na ní dal najít kus pravdy. Uvědomil si, že ty dva roky kdy byl pryč byly vlastně nejlepší za hodně dlouhou dobu a že co se vrátili, věci šly z v podstatě z kopce. Pomalu a najednou náhle.

A městem to rozhodně nebylo.

-

Chtěl všechno hned. Ale nic není hned. Miloval jednoduchost ale neviděl ji.

Čekal na příležitost a když se objevila, vymluvil se, že zrovna nemá čas.

A že to stejně nevyjde, že je to daleko a že už určitě mají zavřeno.

Zatvrzele odmítal možnost, že to dělá z prosté lenosti a rozhodně to chtěl změnit.

Hned.

-

Neustále obdivoval její sílu, lehkost a jistý šarm, na rozdíl od něj viděla jednoduchost. Užívala si drobné radosti, ať už jedla, tančila, milovala se nebo jen tak ležela ve vaně obklopená svíčkami, dělala to s rozkoší, kterou jí mohl jenom závidět.

Tančila životu naproti ve svém vlastní rytmu, zatímco on stále čekal, až zahrají tu jeho.

-

Byl leden, ale když se člověk podíval z okna, mohl být klidně podzim nebo jaro. Mlha, mokro, obrysy holých stromů a kouřící komíny. Orosené okapy šplhající kolem šedivých oken. Bezčasí.

-

Nedokázal odpočívat. Seděl doma a nedělal nic kromě běžných činností jako je mytí nádobí, proseděl hodiny u kafe a cigaret v kuchyni nebo na gauči s prsty na klávesnici, slova nepřicházela tak zase do kuchyně na cigáro, vstával o půl desáté a ve dvě hodiny odpoledne pil třetí kafe. Uvnitř se třásl jako ratlík. Děsil sám sebe, když si zpětně přehrával, co se vlastně stalo. Viděl sám sebe jako třetí osobu a myslím, že tehdy poprvé ho napadlo, že se snad opravdu zbláznil.

-

Sestři, pište.

Když hraje, prohraje všechno, když je doma co pít, pije. Když neví kudy kam, lže. Myslí si, že je výjimečný, vžívá se do role nepochopeného.  Rád se omlouvá a myslí si, že to stačí. Znovu a znovu slibuje, sám svým slibům věří nicméně znovu a znovu selhává. Apatický, na většinu otázek odpovídá slovem nevím.

-

Nikdy neprohrává,vzdává se bez boje,kapsy plné bílých vlajek,dřevěný meč za štítem z papíru na oslu s hlavou dolů zbaběle vleče se poslední ve svém šiku.

-

„můžeš mi to prostě slíbit? Na sto procent?“

„můžu na sto procent věřit, že už to neudělám, stejně jako jsem tomu věřil minule“

„ne věřit, já chci, abys to na sto procent věděl“

„nemůžu to vědět víc než jsem to věděl minule, a stejně jsem to zase udělal. Já musím prostě znova věřit tomu že už se to nestane.“

„a jak tomu mám věřit já?“

„mi je jasné, že mi nevěříš,máš na to úplné právo, ale právě proto jsou nějaké sliby v podstatě absurdní a zbytečné“

„takže ty mi to fakt nemůžeš prostě slíbit, normálně slíbit? Ty se v podstatě už dopředu smiřuješ s tou možností, že to uděláš znova.“

„můžu ti to slíbit.“

-

Věděla, že je nějakou svojí částí přitahován myšlenkou promarnit celý život na protest proti všemu, ponořit se do rezignace, hýčkat si své rány, ničit se a zemřít nepochopen. Nelíbilo se jí to, neviděla nic lákavého na možnosti, že on se nepochopen zastřelí a nechá ji tu samotnou se třemi dětmi a hromádkou popsaných papírů.

-

Čekalo ho šest týdnů terapie. Šest týdnů. Šestinedělí. Souvislost s porodem ho zaujala, znovuzrození bylo přesně to,co potřeboval.

-